ECLI:CZ:US:2016:2.US.1187.15.2
sp. zn. II. ÚS 1187/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Bubenská 1477/1, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. listopadu 2014 č. j. 33 Nc 9/2013-303 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2015 č. j. 25 Co 3/2015-324, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 22. dubna 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 6. 11. 2014 č. j. 33 Nc 9/2013-303 Obvodní soud pro Prahu 1 schválil dohodu rodičů o střídavé péči o nezletilého, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a každému z rodičů uložil povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů státu ve výši 18 007,50 Kč.
4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015 č. j. 25 Co 3/2015-324 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2014 č. j. 33 Nc 9/2013-303 ve výroku o povinnosti stěžovatele (otce nezletilého) zaplatit náhradu nákladů řízení státu a ve výroku o nákladech řízení potvrzen a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nařídil znalecký posudek, dokonce dvěma znalci, což stěžovatel považuje za nadbytečné a neefektivní. Stěžovatel je toho názoru, že soud měl dostatek informací pro rozhodnutí o právní otázce, nařízení posudku tedy bylo zcela neúčelné, neboť soud měl vést strany především ke smírnému řešení.
6. Rovněž usnesení Městského soudu v Praze podle stěžovatele vykazuje porušení základních práv, když "posvěcuje" újmu na majetkových právech otce pro uplatňování základních práv dítěte a svých. Městský soud argumentuje věkem nezletilého a jeho právem se ve věci vyjádřit, avšak znalecký posudek rozhodně k tomuto účelu neslouží, to je úloha soudem určeného opatrovníka. Rovněž argument použití znaleckého posudku jako podkladu pro posouzení, zda schválená dohoda o zachování péče obou rodičů je v zájmu nezletilého, je podle stěžovatele pouhým alibismem. Argument Městského soudu v Praze ohledně irelevance úspěchu v řízení by podle stěžovatele obstál, pokud by oba rodiče trvali na omezení práv druhého rodiče a dítěte, ale nikoliv tehdy, pokud jeden rodič pouze uplatňuje své právo a právo dítěte a druhý rodič usiluje o jeho popření.
7. Zásadní námitkou stěžovatele je tedy skutečnost, že pouze uplatňoval základní práva svá a dítěte. Za toto mu byla soudy způsobena újma v rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny, a to zásahem do práva vlastnit majetek v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, když nemalé náklady (18.000 Kč) způsobené trváním matky na omezení základních práv dítěte a otce a nařízením zbytečného znaleckého psychologického posudku soudem pro rozhodnutí o právní otázce byly dány otci k úhradě.
8. Další nemajetkovou újmou stěžovatele a v tomto případě i nezletilého bylo dlouhodobé omezení vzájemného práva na péči kvůli neúměrnému prodloužení řízení a omezené zatímní úpravě (navzdory otcem opakovaně navrhovanému zmírnění této újmy v průběhu řízení) v rozporu s prokázaným zájmem dítěte na širším rozsahu péče otce o dítě. Tato újma je navíc zcela nenahraditelná a porušení práv nevratné, neboť rozhodnutím o schválení dohody rodičů není možné narovnat proporcionalitu práv zpětně díky faktoru uplynutí času.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl podjatost soudců Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka. Usnesením ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 1187/15 Ústavní soud rozhodl, že uvedení soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1187/15.
III.
10. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká provedení nadbytečného znaleckého posudku, což se promítlo do výše nákladů předmětného řízení.
13. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
14. Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
16. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.") spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
18. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že s ohledem na rozdílná stanoviska k otázce budoucího svěření nezletilého do výchovy rodičů se soud prvního stupně rozhodl pro doplnění dokazování nařízením znaleckého posudku. Námitku otce, že šlo o důkaz nadbytečný, neboť nezletilý je ve věku, kdy není objektivně schopen sám se vyjádřit (§867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) k rozhodnutí, které se týká jeho zájmů, neshledal odvolací soud důvodnou. Znalecký posudek byl nařízen především k ochraně zájmů nezletilého, když úkolem znalkyně bylo posoudit výchovné schopnosti rodičů i kvalitu vztahu nezletilého ke každému z nich. Vyslovení neúčelnosti znaleckého posudku pro rozhodnutí v této věci je podle odvolacího soudu pouze subjektivním pohledem otce, a to i v souvislosti s jeho vyjádřeným nesouhlasem k tomuto důkazu. Stejně tak lze podle odvolacího soudu posoudit hodnocení obsahu posudku otcem, který dle něj "nepřinesl nic nového". Závěr znaleckého posudku za situace, kdy otec jako možné uváděl oba navrhované modely výchovy nezletilého, neznamená, že by byl pro rozhodnutí soudu bezvýznamný a zbytečný. Rodiče následně uzavřeli dohodu ohledně úpravy poměrů nezletilého, která ovšem podléhá schválení soudu, a v tomto nepochybně tvoří závěr znaleckého posudku významný důkaz pro posouzení, zda uzavřená dohoda je v zájmu nezletilého. Důvodnou neshledal odvolací soud ani druhou odvolací námitku případného úspěchu ve věci. V řízení péče o nezletilé zásadně není dán úspěch či neúspěch některého z rodičů, a nelze tak ani hodnotit výsledek řízení, kterým byla schválena dohoda rodičů, která byla v souladu s původním návrhem otce. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu postupoval správně, když o náhradě nákladů řízení státu, které vznikly vyplacením znalečného, rozhodl dle ust. §148 odst. 1 o. s. ř. a uložil každému z rodičů zaplatit jednu polovinu.
19. Uvedeným závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2932/13 shledal Ústavní soud nepřípadným, neboť řeší zcela odlišnou procesní situaci.
21. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku řízení a namítá průtahy v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu [např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 (N 96/8 SbNU 375), usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 (N 128/34 SbNU 301)]. Stěžovatel ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.
22. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
23. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
24. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu