ECLI:CZ:US:2016:2.US.1299.15.1
sp. zn. II. ÚS 1299/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Janou Juřičkovou, advokátkou se sídlem Olomouc - Nová Ulice, Na Střelnici 1212/39, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1627/2014-44 ze dne 28. ledna 2015, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 38/2014-1140 ze dne 14. srpna 2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 29 T 15/2012-1080 ze dne 14. ledna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2015, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, především právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásada in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny, vše ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel shodně s argumentací uplatněnou v odvolání a dovolání namítá extrémní rozpor skutkových závěrů soudů s obsahem provedených důkazů, a to zejména pokud jde o posouzení naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, a tvrdí, že důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch, tedy v rozporu s principem in dubio pro reo. Výhrady proti právní kvalifikaci skutku činí dále s poukazem na otázky výše způsobené škody, totožnosti skutku a naplnění podmínek pokračování trestného činu podle §116 tr. zákoníku. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje i v neaplikování principu ultima ratio, příp. institutu svolení poškozeného.
Ve vztahu ke smlouvě o půjčce ze dne 3. 2. 2008 chybí dle jeho názoru prokázání jeho počátečního úmyslu, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, že měl již před podpisem první smlouvy přesnou představu o tom, u kolika klientů nastal problém s pojistnými smlouvami a v jakém rozsahu, a nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se o problémech dozvěděl až v dubnu 2008 před podpisem notářského zápisu. Soudy vycházely z jakéhosi svého vnitřního přesvědčení, ovšem bez opory v provedených důkazech. I v případě druhé půjčky ze dne 3. 7. 2008 byl jeho úmysl vyhodnocen nesprávně, když i ze zprávy společnosti Fincentrum vyplývá, že svůj uznaný dluh částečně splácel včetně úroků. Upozorňuje na to, že ze strany poškozeného se nejednalo o půjčku jeho osobě, ale o do určité míry rizikovou investici, přičemž zájem o zhodnocení finančních prostředků vzešel od něho. Odkazuje přitom na obecnou povinnost účastníků soukromoprávních vztahů dbát na náležitou ochranu svých majetkových zájmů, která má přednost před trestněprávním postihem. Má proto za to, že mělo dojít k aplikaci principu ultima ratio, případně i institutu svolení poškozeného. Výpověď poškozeného považuje za značně nevěrohodnou, přičemž trvá na tom, že ho informoval o veškerých podstatných skutečnostech a rizicích a nic mu nezamlčel a též mu sdělil, jakým způsobem budou jeho finanční prostředky zhodnoceny. Není mu proto jasné, v čem by měl spočívat omyl, který měl vyvolat. Poukazuje na to, že poškozenému vyplatil zúročení z obou smluv, s čímž byl poškozený spokojen, neboť ani neuplatnil vystavenou směnku. Za nesprávné považuje i vyhodnocení otázky totožnosti skutku z hlediska časového, pokud poškozený v roce 2009 souhlasil s tím, že mu jistina nebude vyplacena a smluvní vztahy budou prodlouženy. Stran výše způsobené škody mělo být zohledněno, že poškozenému vyplácel určité nemalé částky v souvislosti s prodlužováním splatnosti obou smluv, a tyto částky měly být započteny na jistinu. Za podstatné považuje i posouzení otázky, zda byly splněny všechny znaky pokračování v trestném činu, zejména podmínka časové souvislosti s ohledem na delší časový odstup mezi oběma smlouvami s poškozeným.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele, jimiž je však v podstatě jen opakována argumentace, uplatněná v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, v řádném opravném prostředku i v dovolání, a s níž se soudy všech stupňů beze zbytku vypořádaly.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. V tomto směru stěžovatel ani žádné námitky nevznáší. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Byl si vědom toho, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozeného a dalších svědků. Jeho úkolem tedy bylo vyhodnotit věrohodnost těchto dvou skupin výpovědí, a to jak samostatně, tak ve spojení s ostatními provedenými důkazy. Pokud po řádném vyhodnocení obou skupin na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o věrohodnosti výpovědi poškozeného a vysvětlil, proč nepřijal skutkovou verzi stěžovatele, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo, které se stěžovatel dovolává. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil a vycházel z něho i při hodnocení odvolacích námitek, přičemž nelze dojít k závěru, který prezentuje stěžovatel, že by provedené důkazy byly deformovány v jeho neprospěch. Z ústavního hlediska je podstatné, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů, s nímž se odvolací soud ztotožnil, postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění napadeného rozhodnutí, k němuž odvolací soud také neměl žádné výhrady, v souladu s požadavky §125 tr. ř. logicky a srozumitelně vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že se stěžovatel skutku, jímž byl uznán vinným, dopustil. Do hodnocení provedených důkazů není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby považoval za přiléhavější hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny Ústavní soud v postupu soudů obou stupňů porušení ústavních práv neshledal.
Námitky, směřující proti hodnocení provedeného dokazování řešil ostatně i Nejvyšší soud, který si byl vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda skutková zjištění mají vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž neshledal, že by soudy nižších instancí zjišťovaly skutkový stav věci povrchně nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Již z rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně zřejmé, na základě jakých důkazů byl přijat závěr, že jednání stěžovatele naplnilo jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, kterým byl stěžovatel uznán vinným. Tento závěr soud dovodil nejen z logické a přesvědčivé výpovědi poškozeného Ing. Pavla Holínky, ale i z výpovědi svědků JUDr. Luboše Malínka, Antonína Šanovce, Ing. Petra Stuchlíka a JUDr. Vladka Krámka, a dále z řady listinných důkazů. Ve skutkové větě i v odůvodnění rozsudku je dostatečně popsáno, v čem spočívalo podvodné jednání stěžovatele. Ten sice po celou dobu řízení namítal, že poškozeného neuvedl v omyl, že mu nezamlčel žádné podstatné skutečnosti, že nezpůsobil škodu velkého rozsahu a že nejednal úmyslně, jeho obhajoba však byla vyvrácena celou řadou důkazů, nejenom výpovědí poškozeného, kterou se stěžovateli nepodařilo znevěrohodnit. Pokud tedy soud dospěl k závěru, že jednání, kterého se stěžovatel vůči poškozenému dopustil, bylo v obou případech jednáním úmyslným a úmysl směřoval ke způsobení majetkové újmy poškozenému, z ústavního hlediska takový závěr, mající oporu v provedeném dokazování, obstojí.
S právní kvalifikací jednání stěžovatele souvisejí i další jeho námitky stran výše způsobené škody, totožnosti skutku a naplnění podmínek pokračování trestného činu podle §116 tr. zákoníku. I s těmito námitkami se soudy všech stupňů v napadených rozhodnutích řádně a přesvědčivě vypořádaly.
Stěžovatel tak nemůže úspěšně argumentovat tím, že poškozenému část půjčených peněz vrátil, a že je proto skutečná škoda nižší. Soudy ve svých rozhodnutích vyložily, proč tyto opožděně vrácené prostředky nemohly být započítány na celkovou výši způsobené škody, přičemž Nejvyšší soud tak učinil i s odkazem na svou publikovanou judikaturu, z níž se podává, že podvodným vylákáním peněz od poškozeného dojde k dokonání zločinu podvodu a tudíž je způsobenou škodou celá vylákaná částka bez ohledu na to, zda obviněný později vylákané peníze nebo jejich část poškozenému vrátil.
Neobstojí ani argument, že nebyly splněny podmínky pro závěr o pokračování v trestném činu vzhledem k časovému odstupu obou dílčích útoků. I když mezi jednotlivými útoky byl zjištěn odstup pěti měsíců, blízká časová souvislost ve smyslu §116 tr. zákoníku je přesto zachována s ohledem na výši způsobené škody a s tím související obohacení stěžovatele i vzhledem k významné aktivitě stěžovatele v mezidobí mezi oběma půjčkami, kdy poškozeného lživě přesvědčoval o úspěšnosti zhodnocování první půjčky, což vedlo k uzavření druhé půjčky. Mezidobí tedy stěžovatel využil k přípravě na druhý útok, takže v podstatě v páchání trestné činnosti pokračoval. Pokud tedy soudy v souladu se svou ustálenou praxí zohlednily tyto konkrétní okolnosti a oba dílčí útoky posoudily jako jeden pokračující trestný čin, ani tomuto závěru nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
K namítané otázce totožnosti skutku je třeba připomenout, že český trestní proces je ovládán zásadou obžalovací, z níž mimo jiné vyplývá, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit (viz §2 odst., 8 a §220 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád blíže nevymezuje a nedefinuje skutek, který je předmětem trestního stíhání obviněného. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, později v žalobním návrhu a následně v odsuzujícím rozhodnutí, ze které vzešel následek, porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu, je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku, anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobě, resp. ve výrokové části odsuzujícího rozhodnutí, musí být úplná shoda, že by tedy státní zástupce, resp. soud nesměl za žádných okolností upřesnit popis skutku tak, aby vystihoval správně stav věci. Nelze přitom zaměňovat pojmy "skutek" (událost ve vnějším světě vyvolaná jednáním člověka) a "popis skutku" jako slovní vyjádření (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 179/2010 ze dne 24. 2. 2010). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností, charakterizujících jednání nebo následek, odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mimo jiné shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, případně byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1724/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci se soudy námitkou stěžovatele dostatečně zabývaly, přičemž neshledaly důvod k pochybnostem, že by nerozhodovaly o skutku, který byl stěžovateli kladen za vinu obžalobou, či pro který byl trestně stíhán. V tomto směru lze odkázat na jejich přiléhavé závěry (viz str. 28 - 29 rozsudku soudu prvního stupně, str. 12 usnesení odvolacího soudu, str. 14 usnesení dovolacího soudu).
Soudy všech stupňů řešily i další námitku stěžovatele o případné aplikaci principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 31 a 32 rozsudku soudu prvního stupně, str. 10 usnesení odvolacího soudu, str. 15 a 16 usnesení dovolacího soudu), přičemž dospěly k závěrům korespondujícím s judikaturou Ústavního soudu. Uvedený princip nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1148//09 ze dne (N 133/66 SbNU 77), usnesení ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14, sp. zn. IV. ÚS 3760/14 ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 474/15 ze dne 12. 1. 2016]. V posuzovaném případě však soudy s ohledem na závažnou společenskou škodlivost jednání stěžovatele neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti jinou odpovědností, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces či jiná ústavní práva a svobody.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu