ECLI:CZ:US:2016:2.US.1494.16.1
sp. zn. II. ÚS 1494/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. Zdeňka Kopeckého, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem třída V. Klementa 203, 293 01 Mladá Boleslav, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2016, sp. zn. 20 Cdo 15/2016, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2015, č. j. 20 Co 373/2015-65, a usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 6 Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 1. července 2015, č. j. 180 Ex 11475/14-60, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 6 Mgr. Zuzany Sobíškové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. září 2015, č. j. 20 Co 373/2015-65, k odvolání povinného (stěžovatele) zrušil ve výroku A) usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 6 Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 1. července 2015, č. j. 180 Ex 11475/14-60, o určení ceny jím dotčených nemovitostí a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Ve výrocích B) a C), o určení ceny jiných nemovitostí (v těchto výrocích blíže specifikovaných), napadené usnesení potvrdil.
3. Následné dovolání povinného týkající se potvrzujících výroků Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. února 2016, sp. zn. 20 Cdo 15/2016, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro existenci vad, které nebyly odstraněny ani v průběhu lhůty k dovolání, neboť dovolatel zcela pominul požadavek řádně identifikovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., a tento nedostatek nebylo možno napravit ani při jakékoli interpretaci obsahu jeho dovolání, které bylo pouze rekapitulací námitek vznesených již v rámci odvolání a následnou věcnou (skutkovou a odbornou) polemikou se závěry odvolacího soudu. Dovolatel toliko požadoval, aby dovolací soud rozhodl jinak než soud odvolací, což však za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. považovat nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. ledna 2014).
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení. Jeho výtky se týkají toliko výroků B) a C) usnesení soudní exekutorky následně potvrzených odvolacím soudem, proti nimž směřující dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudní exekutorka a potažmo i soudy vyšly ze znaleckého posudku, kterým byla výsledná cena nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele stanovena chybně. Soudní exekutorce i soudům vytýká, že nedokázaly, ani přes stěžovatelem prezentované rozbory a analýzy, seznat nedostatky v závěrech znaleckého posudku, čímž řízení zatížily významnou vadou dokazování. Zásah do práva na ochranu vlastnictví pak spatřuje v bezprostřední hrozbě zbavení vlastnictví v důsledku neadekvátního určení výsledné ceny nemovitostí.
III.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout.
6. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vady, pro kterou nemohl v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatel nevymezil žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř., resp. tato kritéria zcela pominul, když podstatou jeho dovolání byl v zásadě pouze nesouhlas se znaleckým posudkem stanovenou cenou předmětných nemovitostí. Ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu neobsahuje téměř žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci stěžovatele na podporu jeho návrhu na zrušení tohoto usnesení, když stěžovatel pouze v obecné rovině uvádí, že Nejvyšší soud, stejně jako i předchozí instance opomenuly se zabývat jeho námitkami ve vztahu ke znaleckému posudku. Postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl pro absenci vymezení přípustnosti dovolání, jež je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.), nepovažuje Ústavní soud v daném případě za ústavně nesouladný. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
7. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ve věci samé odmítl, protože stěžovatel vůbec nespecifikoval, které z kritérií přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) má za splněné, má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím odvolacího soudu i soudní exekutorky. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudní exekutorky a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatele, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů, se tak Ústavní soud nemohl zabývat. Pouze na okraj pak Ústavní soud podotýká, že i pokud by v této části neposoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou, musel by ji odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, neboť argumentace stěžovatele není ničím jiným než polemikou se závěry obecných soudů o ceně nemovitostí vycházejících ze znaleckého posudku, která postrádá potřebný ústavněprávní přesah.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti (pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu) podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (pokud směřovala proti usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení soudní exekutorky) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu