ECLI:CZ:US:2016:2.US.1548.16.1
sp. zn. II. ÚS 1548/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Pojarové, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, se sídlem Klatovská třída 73/7, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2016, č. j. 21 Cdo 5512/2015-523, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2015, č. j. 61 Co 66/2015-358, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2015 č. j. 61 Co 298/2015-454, a proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 25. května 2015, č. j. 4 C 60/2012-387, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. prosince 2014, č. j. 4 C 60/2012-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. prosince 2014, č. j. 4 C 60/2012-306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na projednání věci před nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, bylo zasaženo do práva na veřejné projednání věci a v přítomnosti účastníka podle čl. 38 odst. 2 Listiny a došlo k zásahu do nezávislosti soudu zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.
2. V projednávané věci Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č. j. 4 C 60/2012-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. prosince 2014, č. j. 4 C 60/2012-306, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (Obec Milíře) vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 25. května 2015, č. j. 4 C 60/2012-387, pak byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení žalované v řízení před soudem prvního stupně.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. dubna 2015, č. j. 61 Co 66/2015-358, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2015 č. j. 61 Co 298/2015-454, pak bylo částečně změněno usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 25. května 2015, č. j. 4 C 60/2012-387, ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a o tom, že přísedící Okresního soudu v Tachově Nina Honzíková a Antonín Schwarz nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 60/2012.
4. Následně podala žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání (ze dne 6. července 2015), které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2016, č. j. 21 Cdo 5512/2015-523, jako nepřípustné odmítnuto.
5. Po dovolání podala žalobkyně dne 5. srpna 2015 žalobu pro zmatečnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2015, č. j. 61 Co 66/2015-358, a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. prosince 2014, č. j. 4 C 60/2012-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. prosince 2014, č. j. 4 C 60/2012-306 (tj. proti rozhodnutím, které napadá ústavní stížností). Řízení o žalobě pro zmatečnost bylo usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 4 C 60/2012-500, přerušeno podle §235b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) z důvodu jeho souběhu s dovoláním.
6. Stěžovatelka ve velmi obsáhle formulované ústavní stížnosti rozebírá průběh řízení a vznáší námitky zejména proti způsobu rozhodování před soudy všech instancí. Zdůrazňuje, že v řízení došlo k celé řadě pochybení procesního charakteru, které v rámci ústavní stížnosti detailně rozebírá. Zejména namítá, že v řízení rozhodovali vyloučení soudci, soudy byly nesprávně obsazeny, docházelo k manipulaci se spisem, ovlivňování jednotlivých soudců v neprospěch stěžovatelky, zásahům do nezávislosti soudů, stěžovatelce nebylo umožněno účastnit se jednání atd.
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
9. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podala souběžně s dovoláním žalobu pro zmatečnost, přičemž řízení o ní bylo přerušeno právě z důvodu souběhu s dovoláním (§235b odst. 3 o. s. ř.). Ústavní soud si od Okresního soudu v Tachově vyžádal tuto žalobu pro zmatečnost a zjistil, že byť je podstatně stručnější než ústavní stížnost, kryjí se v této žalobě stěžovatelkou uplatňované vady z podstatné části s vadami namítanými v ústavní stížnosti. Podle sdělení Okresního soudu v Tachově nebylo dosud o žalobě pro zmatečnost rozhodnuto, neboť řízení bylo do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání přerušeno. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka tím, že podala žalobu pro zmatečnost, jejíž důvody se částečně kryjí s důvody uváděnými v ústavní stížnosti, dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Je nutné přitom připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Pokud tedy stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
10. S ohledem na výše uvedené je podání ústavní stížnosti namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatelky selžou. Je tedy nevhodné i souběžné podávání ústavní stížnosti a mimořádných opravných prostředků (v dané věci tedy žaloby pro zmatečnost), kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. července 2011 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. února 2011 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí o nich, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dostupných mimořádných opravných prostředků, k němuž však není důvod. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
11. Pro úplnost zbývá dodat, že stěžovatelka napadla ústavní stížností i usnesení o náhradě nákladů řízení (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2015 č. j. 61 Co 298/2015-454, a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 25. května 2015, č. j. 4 C 60/2012-387), proti nimž však žaloba pro zmatečnost nesměřuje. Ovšem vzhledem k tomu, že usnesení o nákladech řízení jsou výroky akcesorickými k výrokům ve věci samé, budou případně sdílet stejný osud s hlavními rozhodnutími.
12. Z výše uvedených důvodů soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. května 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj