ECLI:CZ:US:2016:2.US.1656.16.1
sp. zn. II. ÚS 1656/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S. G., zastoupeného JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 52, Praha 2, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2015, č. j. 9 C 354/2013-188, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 19 Co 336/2015-248, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o žalobě J. K. (matky nezl. A., jehož otcem byl na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 11. 2014, č. j. 25 C 284/2013-394, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 64 Co 129/2015-526, určen stěžovatel), jíž se po stěžovateli domáhala zaplacení příspěvku na výživu neprovdané matky za dva roky od počátku těhotenství (od 12. 12. 2012 do 11. 12. 2014) ve výši 50.000 Kč měsíčně, tj. částky 1.200.000 Kč, a zaplacení nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím ve výši 850.000 Kč, tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.297.553 Kč do 20 dnů od doručení usnesení (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení a úhradě soudního poplatku (výroky III. a IV.). V odůvodnění usnesení obvodní soud, po provedeném dokazování za účelem prokázání žalobkyní tvrzených nároků, dovodil v souladu s ustanovením §95 odst. 1 a odst. 2 zákona o rodině (aplikovaného na daný případ podle ustanovení §3028 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku), že "žalobkyni svědčí nárok na výživné po dobu dvou let, že částka jí požadovaná ve výši 50.000 Kč měsíčně je přiměřená nadstandardním příjmům a výdajům, vysoké životní úrovni žalobkyně v době před otěhotněním, skutečnosti, že těhotenství bylo značně rizikové, i velmi nadstandardním poměrům [stěžovatele]." Stejně tak byla dle obvodního soudu prokázána velká část (ve výši 1.297.553 Kč) žalobkyní vynaložených nákladů spojených s jejím těhotenstvím a slehnutím, zatímco ve zbylé části nikoliv, když "žalobkyně dílem o svých výdajích neunesla důkazní břemeno, dílem požadovala duplicitní nároky, např. žádala výživné a současně náhradu stravy, žádala náhradu nákladů za oblečení a současně náhradu za spodní prádlo."
3. Proti tomuto usnesení obvodního soudu (konkrétně proti vyhovujícímu výroku) podal stěžovatel odvolání, v němž jednak namítal, že není otcem nezl. A., jednak nesouhlasil s konkrétním závěrem o výši přiznaného výživného, kterou považoval za nepřiměřenou a nadto vycházející z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména ve vztahu k prokázání příjmů žalobkyně a jí účelně vynaložených nákladech spojených s jejím těhotenstvím a slehnutím.
4. Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném usnesení zrušil usnesení obvodního soudu co do povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni částku 561.171 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil podle ustanovení §222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť žalobkyně v tomto rozsahu vzala svou žalobu zpět, když v průběhu odvolacího řízení stěžovatel uhradil žalobkyni částku na výživné a na náklady spojené s těhotenstvím a slehnutím v celkové výši 561.171 Kč. Předmětem odvolacího přezkumu tak byl vyhovující výrok I. usnesení obvodního soudu, a to pouze ve vztahu k částce 695.730 Kč na výživné a částce 40.652 Kč na náklady spojené s těhotenstvím a slehnutím žalobkyně. V tomto rozsahu také městský soud přezkoumal napadené usnesení obvodního soudu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto usnesení obvodního soudu potvrdil jako věcně správné, byť přistoupil k jeho změně [podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a to z důvodu "potřeby ve výroku rozhodnutí uvést, za jakou dobu je přiznán příspěvek na výživu, a také zohlednit skutečnost, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky, že žaloba byla částečně vzata zpět." Proto ve výroku II. usnesení městský soud "nově" rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni příspěvek na výživu za dobu od 12. 12. 2012 do 11. 12. 2014 ve výši 695.730 Kč a částku 40.652 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Dále pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek (výroky III. a IV.). Městský soud se v odůvodnění usnesení ztotožnil jak s postupem obvodního soudu v rámci dokazování žalobkyní tvrzených nároků ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 a odst. 2 zákona o rodině, tak i s jeho konkrétními závěry o přiznané výši výživného (resp. příspěvku na výživu) i nákladech spojených s těhotenstvím a slehnutím žalobkyně, neboť ačkoliv jsou poměrně vysoké "odpovídají možnostem a schopnostem [stěžovatele] a odůvodněným potřebám a poměrům žalobkyně."
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů i nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v průběhu řízení před obecnými soudy (zejména pak odvolacího řízení, jak ostatně vyplývá i z obsahu odvolání, jehož kopie je přiložena k ústavní stížnosti), vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy v konečném důsledku rozhodnuto o nárocích žalobkyně ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 a odst. 2 zákona o rodině, aniž by tak obecné soudy učinily s oporou ve skutkových zjištěních, na základě dostatečně provedeného dokazování a své závěry řádně odůvodnily. Proto je toho názoru, že z jejich strany došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů zpochybňuje dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své již ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovacích povinností ve smyslu zákona o rodině, resp. občanského zákoníku, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, zda jsou uplatněné nároky na výživné či v daném případě i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím ze zákona přípustné, příp. v jaké konkrétní výši mají být přiznány. Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, i nadále zpochybňuje výše rekapitulované právní závěry obecných soudů ohledně přiznané výše příspěvku na výživu žalobkyně, resp. na úhradu nákladů spojených s jejím těhotenstvím a slehnutím, přičemž namítá, že se dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami a skutkovými tvrzeními, uplatněnými v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatele neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že se městský soud a před ním i obvodní soud s nimi důkladně a řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh civilního řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, ale i s ohledem na příslušná ustanovení zákona o rodině, jež na daný případ stěžovatele aplikovaly. Ústavní soud tak v nyní projednávané věci neshledal výše popsaný "extrémní nesoulad" mezi provedenými důkazy a dovozenými skutkovými zjištěními, a proto nevidí ani žádný rozumný důvod, pro který by měl - s ohledem na svoje shora popsané postavení ve vztahu k obecným soudům - výsledky jejich řízení jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že stěžovatel uvedené právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je nadto zcela zřejmé, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro něj relativně nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jeho prospěch.
10. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak obecně namítal v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu