ECLI:CZ:US:2016:2.US.2243.16.1
sp. zn. II. ÚS 2243/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 58 Co 393/2015-192, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2015, č. j. 51 C 787/2013-126, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 11. 7. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva spojená s výkonem rodičovství ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavně zakotvený princip rovnosti lidí ve smyslu čl. 1 Listiny a princip autonomie vůle ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem obvodního soudu byla žalovanému Z. uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 129.000 Kč; žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 275.000 Kč byla zamítnuta. Stěžovatelka se po žalovaném (jejím bývalém manželovi) domáhala úhrady vyživovací povinnosti k jejich invalidnímu synovi za dobu léto 2010 - konec června 2014 v částce 404.000 Kč, která představuje 2/3 nákladů z částky 606.000 Kč vynaložené na potřeby syna. U syna se totiž po dosažení zletilosti projevila schizofrenie a není schopen se sám o sebe postarat (z toho důvodu také pobírá invalidní důchod třetího stupně). Žalovanému byla rovněž ve vztahu k synovi soudem uložena vyživovací povinnost ve výši 3.000 Kč měsíčně, kterou však podle stěžovatelky neplnil. Zejména na základě těchto zjištění obvodní soud uzavřel, že žalovanému dosud trvá vyživovací povinnost k synovi, který nebyl v rozhodném období (a není ani dosud) pro svůj zdravotní handicap schopen se sám živit, ačkoliv už je zletilý. Tato vyživovací povinnost je žalovanému stále uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 27. 1. 1998, sp. zn. P 565/94, jako stále platným exekučním titulem, a to částkou 3.000 Kč měsíčně. Pokud stěžovatelka platila výživné i za žalovaného, má podle obvodního soudu v souladu s ustanovením §101 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o rodině"), resp. v souladu s §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") právo vůči žalovanému jako otci zletilého na jeho regresivní náhradu. Žalovaný za rozhodné období měl na výživném zaplatit celkem 141.000 Kč, zaplatil však prokazatelně pouze 12.000 Kč, zbývá mu tedy doplatit částku 129.000 Kč. Soud prvního stupně proto v této části žalobě vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky i žalovaného rozhodl městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit stěžovatelce částku 129.000 Kč a v zamítavém výroku o věci samé rozhodnutí potvrdil (výrok I). Výrokem II stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 100.341,20 Kč. V odůvodnění uvedl, že má-li žalovaný podle rozhodnutí soudu stále uloženou vyživovací povinnost k synovi, kterou v uvedeném rozsahu neplní, pak je namístě výkon tohoto rozhodnutí, jehož se měla za dobu nezletilosti syna domáhat sama stěžovatelka a v době své zletilosti syn sám. Stěžovatelkou uplatněný nárok podle městského soudu není výživným, které by stěžovatelka zcela nebo zčásti plnila za jiného a mohla požadovat náhradu plnění. Stěžovatelkou uplatněný nárok by byl namístě jen v případě, že by výživné nebylo stanoveno vykonatelným exekučním titulem nebo by žalovaný nebyl schopen výživné hradit a musela by tak činit stěžovatelka. Nejde ani o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu §2991 občanského zákoníku, ve spojení s ustanovením §2992 občanského zákoníku, podle něhož "[b]yl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat". K povinnosti stěžovatelky hradit žalovanému náklady řízení, respektive k eventuální moderaci této povinnosti ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") městský soud uvedl, že vzal v úvahu nejen celkovou situaci účastníků řízení, ale také okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. Podle přehledu zaměstnání, který vypracovala a soudu předložila sama stěžovatelka, byla v rozhodném období převážně nezaměstnaná a pobírala podporu v nezaměstnanosti ve výši 12.250 Kč (resp. 13.762 Kč) měsíčně, přičemž pokud byla zaměstnána, neuvedla zaměstnavatele ani příjem, jehož dosahovala. Za této situace proto podle městského soudu nebylo zřejmé, z čeho hradila náklady na potřeby syna v žalované výši. Navíc odvolací soud zjistil, že mezi stěžovatelkou a žalovaným probíhá soudní spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem (dům a pozemky), stěžovatelka tedy vlastní minimálně část nemovitého majetku a podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. proto nejsou splněny.
4. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), který podle stěžovatelky konstatoval, že aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti ve věci nároků na náhradu nákladů spojených s nesoběstačnou osobou nelze stěžovatelům upřít s ohledem na legitimní očekávání plynoucí z rozhodnutí Ústavního soudu. Stejně tak podle judikatury Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 127/70 SbNU 177)] platí, že přiznáním invalidního důchodu nebo příspěvku na péči nezaniká automaticky vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není samo schopno se živit. Stěžovatelka rovněž rozsáhle upozorňuje na závažnost synova onemocnění, které vyžaduje takřka permanentní péči. Příjmy stěžovatelky a jejího syna se přitom sestávají ze starobního důchodu stěžovatelky, invalidního důchodu syna ve výši 3.365 Kč a příspěvku na péči ve výši 800 Kč. O zvýšení výživného syn požádat nechce, protože se otce bojí a spoléhá na to, že veškerou péči o něj zastane stěžovatelka. Soudy rovněž nezohlednily, že otec (žalovaný) se se synem dohodl, že od roku 2006 mu bude na výživném platit částku nikoliv 3.000 Kč, jak mu bylo uloženo soudním rozhodnutím, ale částku 4.500 Kč. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem soudů, že nemá nárok na kompenzaci výdajů na péči o syna, když je zřejmé, že je to výlučně právě ona, kdo synovi poskytuje potřebnou péči a finanční prostředky. Odvolací soud navíc změnil rozhodnutí soudu I. stupně v neprospěch stěžovatelky, když rozhodl, že stěžovatelka nehradila svému synovi částku výživného, kterou měl platit žalovaný, ale ve skutečnosti požaduje náhradu za výživné poskytované naturálním plněním. Stěžovatelka tvrdí, že tímto právním závěrem odvolací soud dostal stěžovatelku do bezvýchodné situace, neboť syn je zletilý a dosud svéprávný a musel by to být on, kdo nárok uplatní, což však s ohledem na strach ze žalovaného nikdy neudělá. Stěžovatelka konečně nesouhlasí s městským soudem, pokud u stěžovatelky nezjistil důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. Je sice pravda, že stěžovatelka patrně nabude ideální podíl na rodinném domě, kde se synem bydlí, když však žalovaný druhou polovinu tohoto domu daroval svému bratrovi, což svědčí o tom, v jak výborné finanční situací žalovaný je a přesto nechce dostatečně zabezpečit syna.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Odkazuje-li totiž stěžovatelka na nález sp. zn. I. ÚS 2224/15, pak přehlíží, že v odkazované věci byla posuzována otázka aktivní legitimace k podání žaloby týkající se škody na zdraví, přičemž jak plyne ze shora provedené narace, o takovou situaci v právě projednávané věci zjevně nejde. Navíc právní závěry uvedené v citovaném nálezu reagují na jedinečnou situaci tehdejších stěžovatelů, kdy v jejich prospěch Ústavní soud již dříve zasáhl (odtud také pochází stěžovatelkou zmiňované legitimní očekávání stěžovatelů: nikoliv a priori obecně, ale právě ve vztahu k okolnostem tehdy posuzované věci).
7. Zmiňuje-li dále stěžovatelka v ústavní stížnosti východisko, že výplata invalidního důchodu ani nepojistných sociálních dávek nevylučuje odůvodněnost výplaty výživného mezi rodičem a dospělým invalidním dítětem (srov. nález sp. zn. I ÚS 1996/12), pak obě ústavní stížností napadená rozhodnutí toto východisko striktně dodržují.
8. Ústavní soud právě uvedeným vůbec nezpochybňuje tíhu osudu, jíž je stěžovatelka vystavena, nicméně městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přesvědčivě a v souladu s právem vysvětlil, že dlužného výživného, případně jeho zvýšení, se musí domáhat sám postižený syn, byť zastoupený, a to např. i stěžovatelkou. V této souvislosti pak není rozhodné, zda výživné má být placeno ve výši 3.000 Kč (z čehož vyšly oba soudy), anebo ve výši 4.500 Kč (jak uvádí stěžovatelka), neboť v obou případech je primární podmínkou, která musí být splněna, aktivní legitimace.
9. Jak přitom zmiňuje sama stěžovatelka v ústavní stížnosti (i když poněkud zavádějícím způsobem), u Obvodního soudu pro Prahu 4 je vedeno řízení (sp. zn. 14 Nc 2066/2015) o omezení svéprávnosti syna stěžovatelky a je tedy poněkud předčasné tvrzení, že ji městský soud dostal do bezvýchodné situace, neboť, bude-li ustanovena opatrovníkem syna, získá rozhodující vliv i na případné podání žaloby týkající se výživného. Na druhou stranu rovněž ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, proč by měl být žalovaný pasivně legitimován k náhradě škody na vybavení bytu stěžovatelky, kterou jejich syn způsobil pod vlivem ataku psychotického stavu. Jak totiž správně konstatoval městský soud, šlo o škodu způsobenou synem stěžovatelky na jeho vlastních věcech, resp. na věcech jejích, kdy se však jedná jen o vztah mezi nimi a není proto důvodné požadovat náhradu škody po žalovaném. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani v ústavní stížnosti obsažené tvrzení o tom, že žalovanému zaslala žádost o dohlédnutí na syna formou SMS zprávy, neboť za situace, kdy o svého syna plně pečuje, nemůže tímto způsobem a bez dalšího přenášet odpovědnost za vzniklou škodu na někoho jiného.
10. Namítá-li stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí městského soudu, že u ní byly naplněny okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., pak Ústavní soud připomíná, že k eventuální ingerenci do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení přistupuje značně zdrženlivě [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Tato zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud obecným soudům omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny [srov. k tomu například usnesení z 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1183/15]. Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečné argumenty pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v její věci netvrdí, neboť se výrazněji vymezuje jen proti nakládání žalovaného s nemovitým majetkem, s nímž zjevně nesouhlasí (srov. rekapitulaci shora). Za této situace Ústavní soud konstatuje, že se městský soud dostatečně zabýval situací stěžovatelky a konkrétními okolnostmi dané věci a pokud dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky hodné zvláštního zřetele podle citovaného ustanovení o. s. ř., neshledal Ústavní soud s ohledem na svoje ústavněprávní vymezení důvod tento jeho závěr zpochybňovat.
11. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu