ECLI:CZ:US:2016:2.US.2481.15.1
sp. zn. II. ÚS 2481/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Serge Borensteina, zastoupeného JUDr. Robertem Bezděkem, advokátem, se sídlem Rohanské nábřeží 657/7, 186 00 Praha 8 - Karlín, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. června 2015, č. j. 39 EXE 499/2015-26, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Soudní exekutor Mgr. Jan Pekárek příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. dubna 2015, č. j. 061 EX 93/15-58, vyčíslil náklady exekuce (vedené pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 11,107.769 Kč) celkem ve výši 712.339,10 Kč (uvedené náklady představovaly odměnu soudního exekutora ve výši 585.160 Kč, náhradu za doručování písemností ve výši 50 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3.500 Kč a 21% DPH ve výši 123.629,10 Kč); dále určil výši nákladů oprávněného v exekučním řízení v celkové výši 59.895 Kč s tím, že jak náklady exekuce, tak i náklady oprávněného byly v rámci exekuce vymoženy. Při stanovování výše nákladů exekuce soudní exekutor zohlednil skutečnost, že nedošlo k realizaci vydaných exekučních příkazů [přikázáním pohledávky z účtu povinného (stěžovatele)], tedy že povinný plnil téměř dobrovolně, což vedlo ke snížení odměny exekutora na 50% [viz §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb.")]. Současně ovšem nebylo možné přehlédnout, že povinný doplatil zbývající část vymáhané pohledávky až poté, co mu byly na základě exekutorem vydaných exekučních příkazů zablokovány jeho účty.
3. Námitky, podané povinným a zpochybňující nárok soudního exekutora na odměnu, Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 25. června 2015, č. j. 39 EXE 499/2015-26, zamítl. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479), podle něhož se odměna exekutora, popř. náklady exekuce, stanovují z částky, která byla exekutorem vymožena v rámci exekuce nebo která byla povinným zaplacena za přímé účasti exekutora, či v přímém důsledku jeho činnosti. V dané věci povinný sice plnil před doručením výzvy k dobrovolnému plnění, nicméně až poté, co byl peněžním ústavem vyrozuměn o zablokování jeho účtů při prováděné exekuci. Pokud by soudní exekutor nevydal příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávek z účtu povinného, nebylo by jisté s ohledem na výši dluhu a dosavadní přístup povinného k jeho splnění, že by zbývající dlužnou částku uhradil v plné výši najednou, nikoliv ve splátkách, jak tomu bylo před vydáním exekučních příkazů. S ohledem na uvedené neobstojí podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 5 námitka povinného, že soudní exekutor nemá nárok na odměnu podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Ohledně nákladů oprávněného, jejichž přiznání povinný rovněž zpochybňoval, Obvodní soud pro Prahu 5 uvedl, že nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů náleží oprávněnému podle §87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž definice nákladů je obsažena v §137 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Konečně dodal, že v exekučním řízení nelze uplatnit §142a odst. 1 o. s. ř.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se měl dopustit Obvodní soud pro Prahu 5, který formálně přiznal soudnímu exekutorovi zcela nepřiměřenou odměnu, a to za situace, kdy nebylo možno její výši určit podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., neboť stěžovatel (jakožto povinný) uhradil dlužnou částku (vymáhaný nárok) ještě před tím, než mu byla doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti, což předpokládá §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Soud se dále vůbec nevypořádal s otázkou přiměřenosti výše odměny, když exekutor pouze vydal dva obsahově totožné exekuční příkazy. Výše nákladů exekuce nepředstavuje v daném případě podle názoru stěžovatele spravedlivou odměnu. Stěžovatel rovněž zpochybňuje stanovení výše paušálních nákladů exekuce a přiznání nákladů oprávněného v rámci exekučního řízení. V této souvislosti poukazuje na účelovost podání exekučního návrhu i přes dohodu se stěžovatelem, což ilustruje zneužití exekučního řízení pro účely nepřiměřeného osobního obohacení zástupců oprávněných osob.
III.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím o nákladech řízení, byť řízení exekučního. Dle své konstantní judikatury Ústavní soud při posuzování takových rozhodnutí postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů (soudních exekutorů v exekučním řízení) a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, typicky v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných ustanovení podústavních předpisů [srov. příkladmo usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne či nález ze dne 3. září 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 (N 157/70 SbNU 453)]. Žádné takové extrémní vybočení z relevantních podústavních pravidel však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
7. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti určení výše odměny soudního exekutora s ohledem na jeho v zásadě dobrovolné splnění vymáhané pohledávky. Úvodem pokládá Ústavní soud za potřebné připomenout svou judikaturu týkající se "dobrovolného" plnění povinným s tím, že tato postihuje dvě (základní) situace. Na jedné straně jde o případy, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, a to ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tak, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Zde Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [viz nálezy ze dne 29. července 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), ze dne 17. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409)]. Druhá pak představuje případy, kdy povinný plnil až po nařízení exekuce, avšak před jejím "nuceným provedením", a kdy toto plnění vykazuje určité znaky "dobrovolnosti" [např. nález sp. zn. I. ÚS 2469/12 z 10. prosince 2013 (N 214/71 SbNU 511)]. V tomto bodě Ústavní soud vyvodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50%, a to na základě §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění, interpretovaného ústavně konformním způsobem [viz nález ze dne 9. března 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495)], k čemuž možno dodat, že se tento právní názor odrazil v novelizaci citovaného ustanovení (podle současné úpravy existuje možnost snížení odměny soudního exekutora v případě, že povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti splní vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného); snížení odměny Ústavní soud nevyloučil ani v případech "dobrovolného" plnění po této lhůtě [viz nálezy ze dne 5. února 2009 sp. zn. III. ÚS 52/08 (N 18/52 SbNU 179), ze dne 30. června 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849) a ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2134/09 (N 236/59 SbNU 399)].
8. Pro danou věc je ve světle výše naznačených úvah podstatné, že stěžovatel svoji povinnost (uhradit dlužnou částku v plné výši) splnil sice ještě před doručením výzvy k dobrovolnému splnění, tedy předtím, kdy se o probíhající exekuci formálně dověděl, avšak teprve až poté, co mu byly peněžním ústavem na základě úkonu soudního exekutora zablokovány jeho účty. V nyní projednávaném případě tedy nelze mít za to, že by stěžovatel plnil dobrovolně, přestože plnil před formálním doručením usnesení o nařízení exekuce; naopak je zřejmé, že vymáhanou povinnost splnil až pod tlakem exekuce, v době, kdy o ní již věděl v důsledku zablokování jeho účtů. Obvodní soud pro Prahu 5 nadto srozumitelně a dostatečně osvětlil, proč s ohledem na okolnosti daného případu byly náklady exekuce vyčísleny, tak jak byly. Jistá míra dobrovolnosti splnění stěžovatelem se projevila ve snížené odměně soudního exekutora ve výši 50% tarifní hodnoty. Obvodní soud pro Prahu 5 vzal v úvahu i to, že soudní exekutor v rámci exekuce prováděl šetření k zajištění majetku stěžovatele a podle jeho výsledku zvolil provedení exekuce přikázáním pohledávky. Nelze navíc přehlédnout, že exekuční příkaz směřující k peněžnímu ústavu musí předcházet doručení nařízení exekuce samotnému povinnému. Tuto skutečnost je třeba brát jako podpůrný argument pro závěr, že stěžovatel plnil až pod tlakem probíhajícího exekučního řízení. Lze proto uzavřít, že rozhodování o nákladech exekučního řízení v posuzované věci nebylo mechanické, ale zohledňovalo okolnosti případu, tak jak vyžaduje ustálená judikatura Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1701/13 ze dne 30. května 2014). V tomto směru lze závěry vyslovené v napadeném usnesení považovat za ústavně souladné.
9. Pochybení nebylo shledáno ani při rozhodování o výši nákladů oprávněného v exekučním řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém rozhodnutí dostatečně objasnil, proč oprávněnému náleží náhrada nákladů a v jaké výši, jakož i to, za které vynaložené náklady řízení oprávněnému náhrada náleží.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu