ECLI:CZ:US:2016:2.US.3145.16.1
sp. zn. II. ÚS 3145/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. Zdeňka Kopeckého, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem třída Václava Klementa 203, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012 č. j. 46 Cm 290/2009-106, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2013, č. j. 46 Cm 290/2009-114, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2015 č. j. 3 Cmo 163/2014-171, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, č. j. 23 Cdo 130/2016-243, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na přerušení řízení a dotčené řízení bylo zastaveno s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že stěžovatel neprokázal, že by u něj nastala podstatná změna majetkových poměrů, jež by odůvodňovala nový přezkum jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, a to v mezidobí od nabytí právní moci rozhodnutí o jeho osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, tj. 500.000 Kč. Jelikož stěžovatel uvedený soudní poplatek neuhradil, rozhodly soudy o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy chybně posoudily jeho návrh na osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek. V této souvislosti vytýká, že v jiném řízení (vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 228/2015) byl plně osvobozen od placení soudních poplatků, kdy je údajně "naprosto zákonné a nanejvýš ústavní, aby přiznání osvobození od soudních poplatků v úplném rozsahu svědčící ústavnímu stěžovateli mělo přesah do veškerých řízení, ve kterých je ústavní stěžovatel účastníkem řízení, a to až do doby, než dojde u ústavního stěžovatele ke změně poměrů, k níž do dne podání této ústavní stížnosti nedošlo." Proto prý nepřiznání osvobození od soudního poplatku v nyní projednávaném řízení vyústilo až v potlačení, resp. upření, jeho práva na soudní ochranu, kdy navíc napadená rozhodnutí trpí i přejatým formalismem a nejsou v souladu s principem právní jistoty.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně podotýká, že již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 občanského soudního řádu, spadá s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz/). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele.
7. V nyní projednávaném případě však žádná zásadní pochybení obecných soudů Ústavní soud neshledal. O osvobození od soudního poplatku lze totiž dle ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Tyto dvě podmínky přitom jednoznačně dokládají, že osvobození od soudního poplatku v jednom řízení nepředjímá rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků v řízení jiném (jak tvrdí stěžovatel). Z hlediska judikatury Ústavního soudu je přitom klíčové, že obecné soudy v dotčeném řízení náležitě (a opakovaně) vyložily, z jakých konkrétních důvodů posoudily stěžovatelův návrh na osvobození od soudních poplatků tak, že stěžovatele osvobodily od 1/2 soudního poplatku, přičemž tento závěr potvrdil též Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3241/12 ze dne 8. 10. 2012). Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že na předestřené otázce osvobození od soudního poplatku jsou nyní napadená rozhodnutí obecných soudů založena pouze zčásti, neboť nyní soudy rozhodovaly především o žádosti stěžovatele o přerušení soudního řízení
a -v souvislosti s tím - také o zastavení dotčeného řízení. V jejich závěrech přitom Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústící v porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, pro které by byl nezbytný jeho derogační zásah.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu