ECLI:CZ:US:2016:2.US.3249.15.1
sp. zn. II. ÚS 3249/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RANDA s. r. o., se sídlem Sulkovská 80, Bystré, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 29 Cdo 988/2011-426, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné jím podané dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 10. 2010, č. j. 22 Co 173/2010-325.
2. Tímto rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 11. 2009, č. j. 5 C 185/2007-198, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 5 088 188 Kč s příslušenstvím odpovídající ušlému zisku stěžovatele od 1. 9. 2007 do 18. 12. 2007. Uvedené částky se stěžovatel domáhal po žalovaném Mgr. Petru Stejskalovi (správci konkurzní podstaty společnosti VITKA Brněnec a. s.), který měl pochybit tím, že ihned po svém nástupu do funkce správce nevyloučil z konkurzní podstaty výrobní stroje vlastněné stěžovatelem, které byly dříve do této konkurzní podstaty zapsány, a to i přesto, že předmětné stroje byly takto zapsány neprávem, o čemž prý byl Mgr. Stejskal zpraven. Dle krajského a okresního soudu však žalovaný neporušil povinnosti správce konkursní podstaty, protože předmětné stroje byly umístěny v úpadcově areálu, takže (tehdejší) správce konkursní podstaty byl povinen je sepsat do konkursní podstaty úpadce a tento ani následný správce neměl povinnost vyloučit je ze soupisu bez rozhodnutí o vylučovací žalobě (rozsudek o vyloučení věcí z konkurzní podstaty vydán nebyl, neboť dotčené řízení bylo zastaveno). Povinnost postupovat s odbornou péčí neporušil žalovaný Mgr. Stejskal ani tím, že výrobní stroje pronajal (za nájemné ve výši 25 333 Kč) subjektu, kterému prodal přádelnu. Stěžovatel tedy dle soudů neprokázal, že by žalovaný porušil nějakou konkrétní povinnost uloženou mu při výkonu funkce konkurzního správce zákonem nebo soudem.
3. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud předně odmítl jeho námitku, že by napadené rozhodnutí krajského soudu bylo nepřezkoumatelné (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Ke stěžovatelem formulovaným otázkám pak uvedl, že ty jsou buď založeny na argumentaci, která není způsobilým dovolacím důvodem, nebo jde o otázky, jejichž zodpovězení je pro výsledek řízení bezcenné, případně položené otázky byly již zodpovězeny předchozí judikaturou Nejvyššího soudu. Takto se dovolací soud vypořádal konkrétně s každou otázkou formulovanou stěžovatelem, která dle něj měla zásadní právní význam.
4. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušení pouze usnesení dovolacího soudu, zároveň však obsáhle přednáší argumenty, kterými zpochybňuje rozhodnutí soudů všech stupňů, vydaná v této věci. V této souvislosti především namítá, že se soudy žádným způsobem nevypořádaly s jím předloženými důkazy (které v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje), kdy toto opomenutí předmětných důkazů založilo nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Na základě těchto důkazů by prý přitom musely soudy dojít k závěru, že Mgr. Stejskal měl po nástupu do funkce správce konkurzní podstaty předmětné věci vlastněné stěžovatelem neprodleně z konkurzní podstaty vyloučit, a pokud tak neučinil, může nyní stěžovatel požadovat úhradu ušlého zisku v předmětném období, tj. od uplynutí krátké doby po nástupu žalovaného do funkce správce až po uzavření dohody o narovnání, kterou byly předmětné stroje z konkurzní podstaty vyloučeny.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud konstatuje, že petit ústavní stížností výslovně brojí pouze proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto jím podané dovolání. K obsahu tohoto usnesení Ústavní soud - v obecné rovině - uvádí, že opakovaně vyzdvihuje zásadu, že nejenom zákony, nýbrž i individuální právní akty musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014). Uvedené se vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě byly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je totiž povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly dostatečně seznatelné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly (srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny i článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
8. S přihlédnutím k těmto požadavkům, kladeným na obsah odůvodnění soudních rozhodnutí, posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, nicméně dospěl k závěru, že shora uvedené principy nebyly v nyní projednávaném případě nijak porušeny. Ústavní soud totiž konstatuje, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal (byť i jen ve stručnosti) se všemi uplatněnými námitkami stěžovatele, stejně jako s jím položenými otázkami, které dle jeho názoru měly zásadní právní význam. Správně přitom odkázal též na svá předchozí rozhodnutí, takže jeho rozhodnutí nelze pokládat za nepřezkoumatelné, naopak plně odpovídá ustanovení §234f odst. 3 občanského soudního řádu, které stanoví, že dovolací soud v odůvodnění těchto rozhodnutí stručně uvede, proč je podané dovolání nepřípustné. Tím se nyní napadené rozhodnutí významně odlišuje od případů, kdy Ústavní soud musel přistoupit k derogaci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neboť z nich nebylo možno vůbec seznat důvody, které dovolací soud vedly k tomuto výroku [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015].
9. Nad tento rámec a s ohledem na obsah ústavní stížnosti (nad rámec uplatněného petitu) Ústavní soud uvádí, že se neztotožňuje ani s povšechně pojatými námitkami stěžovatele směřujícími proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů učiněných v nyní posuzované věci. Ústavní soud totiž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem proto není a ani být nemůže zabývat se eventuálním porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, a to zejména při nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tato situace může nastat především tehdy, kdy soud sice provede celou řadu důkazů, přihlédne ale jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem "přihlédnutí" lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3309/07 ze dne 20. 4. 2011 (N 76/61 SbNU 231)].
10. Uvedená možná pochybení však ve věci stěžovatele nelze konstatovat, neboť se podává, že obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem ani v tom směru, že by opomenuly posoudit některé z klíčových důkazů prokazujících skutkový stav věci. V této souvislosti musí Ústavní soud vyzdvihnout, že z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel i obecné soudy se v zásadě na skutkovém stavu věci shodly (ačkoliv stěžovatel nyní v ústavní stížnosti tvrdí opak), zásadně se však lišily v právním hodnocení povinnosti vedlejšího účastníka uhradit stěžovatelovi jím tvrzený nárok na náhradu škody (ušlého zisku). Jak však plyne ze shora řečeného, Ústavní soud, který není další soudní instancí, není oprávněn do rozhodování obecných soudů zasahovat, vyjma situací, pokud jejich právní závěry jsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" či jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tato situace nicméně v nyní posuzované věci zjevně nenastala, neboť obecné soudy podrobně rozvedly právní závěry týkající se eventuální odpovědnosti žalovaného Mgr. Stejskala za škodu tvrzenou stěžovatelem. V jejich právním hodnocení přitom Ústavní soud neshledává žádné rysy protiústavnosti a v plné míře na ně proto odkazuje. Zde uvedené navíc potvrzuje skutečnost, že ústavní stížnost stěžovatele fakticky postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, nýbrž se soustředí pouze na zpochybnění skutkových a právních závěrů obecných soudů.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu