ECLI:CZ:US:2016:2.US.3296.16.1
sp. zn. II. ÚS 3296/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky POSPA CZECH, a.s., se sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Lucií Kindlmannovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 39, Praha 1, proti té části výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2016, č. j. 8 Cmo 355/2015-506, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 16 Cm 94/2007-470, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 3. 10. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to konkrétně jeho části, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby právního předchůdce stěžovatelky co do částky 44.449,75 Kč. Stěžovatelka se totiž domnívá, že napadenou částí výroku bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se především podává, že právní předchůdce stěžovatelky se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným provedením díla, a to konkrétně - zjednodušeně řečeno - dodáním a instalací vadné řídící jednotky do osobního automobilu Honda. Stěžovatelka (resp. její právní předchůdce) tak uplatnila mimo jiné náhradu škody - v rozsahu již zmiňované částky 44.449,75 Kč - za poškozenou řídící jednotku ve výši 32.194 Kč, ovšem soud prvního stupně tuto částku přiznal jen co do výše 10.000 Kč s odůvodněním, že dle skutkových zjištění právní předchůdce stěžovatelky za poškozenou řídící jednotku pořídil náhradní jednotku v ceně právě 10.000 Kč, tudíž jeho majetek se zmenšil pouze o tuto částku, a právě tato částka odpovídá rozsahu skutečné škody. Dále právním předchůdcem uplatněná výše náhrady škody zahrnuje zejména náhradu cestovného ve výši 3.975 Kč z Prahy do Vrbna pod Pradědem a zpět, tedy do sídla žalovaného, když tam právní předchůdce stěžovatelky přivezl řídící jednotku, nechal ji žalobcem upravit a zase ji odvezl zpět do Prahy. Tento nárok nebyl právnímu předchůdci stěžovatelky přiznán s odůvodněním, že bylo zjištěno, že účastníci se telefonicky dohodli, že právní předchůdce stěžovatelky se dostaví k žalovanému s později instalovanou řídící jednotkou, ovšem teprve poté, co k tomuto setkání došlo, byla dojednána předmětná smlouva o dílo, z níž je nárok na náhradu škody uplatňován. Jestliže se tedy podle obecných soudů právní předchůdce stěžovatelky dostavil k žalovanému ještě před uzavřením smlouvy o dílo, pak náklady na cestovné nemohly vzniknout v důsledku jejího porušení. Konečně výše uvedená částka (44.449,75 Kč), jež je předmětem ústavní stížnosti, zahrnuje také náhradu nákladů za právní zastoupení před podáním žaloby, když tyto náklady právní předchůdce stěžovatelky vyčíslil částkou 18.135,60 Kč. Ani tuto částku však obecné soudy právnímu předchůdci stěžovatelky nepřiznaly, a to s odůvodněním, že neprokázal jejich vznik, resp. neprokázal, že uvedenou částku za právní služby zaplatil.
3. S těmito závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí. Pokud jde o to, že právnímu předchůdci stěžovatelky náleží jen náhrada škody za poškozenou řídící jednotku ve výši 10.000 Kč, což odpovídá pořizovací ceně náhradní jednotky, prý soudy přehlíží, že v daném případě se jedná toliko o provizorní řešení, když originální jednotka by stála právě uplatňovanou částku ve výši 32.194 Kč. Pokud jde o závěr soudů, že právnímu předchůdci stěžovatelky, resp. stěžovatelce, nenáleží náhrada škody spočívající v marném vynaložení cestovních výdajů, pak stěžovatelka upozorňuje, že její právní předchůdce do sídla žalovaného přivezl původně instalovanou řídící jednotku, aby na ní byly provedeny úpravy, nikoliv proto, aby zde teprve byla sjednána smlouva o dílo. Pokud jde konečně o závěr obecných soudů, že stěžovatelka nemá právo mu náhradu nákladů právního zastoupení před podáním žaloby, pak k tomu uvádí, že její právní předchůdce tyto náklady skutečně vynaložil, což vyplývá jednak z jeho žalobních tvrzení a jednak ze samotné logiky věci a z principu fungování poskytování právních služeb advokátem.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud totiž mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich evetuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně ostatně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. V nyní projednávané věci je spor veden o částku 44.449,75 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce až na výjimky ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/14 ze dne 8. 1. 2015, kde Ústavní soud považoval za bagatelní částku 32.700 Kč i s ohledem na to, že byla předmětem sporu mezi podnikateli, což je ostatně případ i právě projednávané ústavní stížnosti), je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. V předmětné věci ostatně nelze ani přehlédnout, že takřka veškerá stěžovatelčina argumentace se nachází v rovině podústavního práva.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu