ECLI:CZ:US:2016:2.US.3328.15.1
sp. zn. II. ÚS 3328/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Proška, BBA, MBA, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, se sídlem Nad Zátiším 22, 142 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015, č. j. 26 Cdo 1524/2015-382, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č. j. 55 Co 34/2014-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 55 Co 34/2014-215, ve znění usnesení ze dne 12. května 2014, č. j. 55 Co 34/2014-238, v řízení o návrhu žalobce (stěžovatele) na určení, že je nájemcem bytu (blíže specifikovaného v rozsudku) a o vzájemném návrhu žalované (Městské části Praha 8) na vyklizení tohoto bytu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně podmínek vyklizení tak, že žalobci (stěžovateli) uložil byt vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku (rozsudkem soudu prvního stupně byla naproti tomu žalobci uložena povinnost vyklidit tento byt do 15 dnů od zajištění náhradního bytu); jinak jej potvrdil. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na určení zamítnuta, nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků, a proto nabyl samostatně právní moci. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že u otce žalobce nedošlo k přechodu nájmu bytu, a i když jsou okolnosti dané věci poněkud nestandardní (žalovaná zpochybnila přechod nájmu bytu po téměř 20 letech), neshledal, že by byly dány důvody pro aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a tedy že by bylo třeba vázat vyklizení bytu žalobce na podmínku zajištění náhradního bytu. V této souvislosti zdůraznil, že současný společenský kontext na trhu s byty, kdy proběhla deregulace nájemného, umožňuje každému obstarat si bydlení podle svých potřeb a možností.
3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015, č. j. 26 Cdo 1524/2015-382, odmítnuto jako nepřípustné [§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř.")], neboť odvolací soud posoudil otázku aplikace §3 odst. 1 obč. zák. a možného odepření výkonu vlastnického práva realizovaného žalobou na vyklizení bytu pro rozpor s dobrými mravy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, vycházel rovněž z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha (že v dané věci postačí poskytnutí delší lhůty k vyklizení, nikoliv vázání povinnosti k vyklizení na zajištění bytové náhrady) nebyla ani zjevně nepřiměřená.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, jehož se měly dopustit obecné soudy tím, že mu neposkytly přiměřeně dlouhou dobu na vyklizení, a to zejména s ohledem na jeho zdravotní stav a na postup samotné žalované, která více než 20 let řádně nerealizovala svoje vlastnické právo a nechala stěžovatele v domnění, že mu svědčí řádné nájemní právo. Jednání žalované jako pronajímatelky bylo natolik závažné, že ani změna právní úpravy spočívající ve zrušení regulace nájemného v obecních bytech, nemůže být důvodem pro záměnu soudem prvního stupně přiznaného nároku na přidělení náhradního bytu za prodloužení lhůty k vyklizení sporného bytu. Stěžovatel legitimně očekával, že mu bude soudním rozhodnutím přiznáno právo na poskytnutí bytové náhrady, a to i s ohledem na jeho zdravotní stav a finanční možnosti. Stěžovatel závěrem podal návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
III.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. V dané věci stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na legitimní očekávání spočívající v tom, že mu s ohledem na jednání žalované a jeho zdravotní stav (tedy jinak řečeno s ohledem na dobré mravy) bude poskytnuta delší doba na vyklizení předmětného bytu. K tomu Ústavní soud uvádí, že posuzování otázky souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. května 2011 (N 101/61 SbNU 527)]; soudce totiž nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. srpna 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům však přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. září 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. K uvedenému lze pouze dodat, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč stěžovateli nenáleží bytová náhrada, když neshledal podmínky pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. a současně posoudil a upravil i délku doby stanovené pro vyklizení. I z pohledu Ústavního soudu se v kontextu všech okolností sporu nejeví, že by stěžovateli uložená povinnost k vyklizení předmětného bytu bez poskytnutí bytové náhrady, jakož i doba pro jeho vyklizení stanovená na 3 měsíce od právní moci rozsudku byla nepřiměřená.
8. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu