ECLI:CZ:US:2016:2.US.3353.15.1
sp. zn. II. ÚS 3353/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Bayerem, advokátem, se sídlem nám. Krále Jiřího 6, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2015 č. j. 50 To 366/2015-50 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 25. září 2015 sp. zn. 3 Nt 6007/2015-21, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podáním ze dne 22. 12. 2015 stěžovatel navrhl, aby byla věc projednána mimo pořadí.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 3 Nt 6007/2015 se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územního odboru Cheb, 2. oddělení obecné kriminality SKPV č. j. KRJPK-81060-11/TČ-2015-190272 ze dne 22. 9. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."). Napadeným usnesením Okresního soudu v Chebu byl stěžovatel podle §77 odst. 2 tr. ř. a §68 odst. 1 tr. ř., z důvodů uvedených v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") vzat do vazby s tím, že hrozí obava z možného opakování agresivního jednání stěžovatele. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že u něj není dán zákonný důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Poukazuje na to, že konflikt vyvolali policisté, kteří proti němu jednali aktivně ve snaze zadržet jej. Zdůrazňuje, že na policisty útočit nechtěl, to ani z jeho jednání vyvodit nelze, takže ani nemůže existovat důvodná obava z opakování agresivního útoku. Poukazuje přitom na své onemocnění schizofrenií a jeho příznaky. Pokud snad posoudil vzniklou situaci neadekvátně, nelze z toho činit závěr o obavě z pokračování agresivního jednání. Soudy měly u stěžovatele dospět k závěru, že účelu vazby lze dosáhnout mírnějšími zajišťovacími prostředky, když vazba by neměla být zajišťovacím prostředkem k tomu, aby stěžovatel nemařil trestní stíhání tím, že si nepřebíral poštu a stal se nekontaktním. Případné komplikace je nutné přičíst onemocnění stěžovatele a nelze je posuzovat v jeho neprospěch.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Okresní soud v Chebu, který odkázal na důvody uvedené v napadeném usnesení. Pro úplnost dodal, že ze znaleckého posudku znalce MUDr. Hrona ze dne 15. 10. 2015 vyplývá, že stěžovatel měl rozpoznávací a ovládací schopnosti v době šetřeného jednání sníženy nepodstatně, kdy šlo o jejich snížení ani o jednu třetinu, resp. toto snížení se mohlo v rámci dekompenzace jeho choroby blížit až k hranici středu jejich zachování. Byl schopen rozpoznat a ovládat své jednání jen částečně, nejednalo se však o podstatné ovlivnění těchto schopností. Znalec přitom uvedl, že pobyt stěžovatele na svobodě je nebezpečný, neboť se s diagnostikovanou chorobou (schizofrenií) neléčí. Z těchto důvodů, zejména v situaci, kdy u stěžovatele není přítomna kritičnost k jeho psychickému stavu a nutnosti léčby, znalec navrhl uložení ochranného léčení ústavní formou. Pokud jde o projevy agresivity stěžovatele, soud upozornil na to, že z obsahu spisového materiálu je patrné, že tyto se projevují nejen vůči policejnímu orgánu, ale i vůči záchranné službě, přičemž o agresivitě se zmiňuje i sestra stěžovatele. Soud má za to, že vzetím stěžovatele do vazby nebyla porušena jeho práva a nahrazení vazby jiným opatřením nepřipadá v úvahu kvůli deklarované neochotě stěžovatele spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Za situace, kdy stěžovatel má zčásti zachovalé ovládací i rozpoznávací schopnosti, nezbývá soudu nic jiného, než rozhodnout o podané obžalobě.
Z obsahu listin připojených k vyjádření Okresního soudu v Chebu se mj. podává, že dne 7. 12. 2015 podala státní zástupkyně Okresního státního zástupce v Chebu na stěžovatele obžalobu pro zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zák. a čtyři přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zák.
V replice na podané vyjádření stěžovatel zejména upozornil na průtahy okresního soudu při dalším rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě, které dle stěžovatele snižují přesvědčivost vazebních rozhodnutí. Upozornil na výpověď znalce MUDr. Hrona učiněnou při hlavním líčení dne 24. 3. 2016, v níž znalec zdůraznil, že nemoc stěžovatele se musí medikamentózně léčit. Z průběhu skutkového děje vyvozuje, že z jeho strany došlo k nesprávnému vyhodnocení úředního postupu policejního orgánu, neboť v důsledku svého onemocnění posoudil vzniklou situaci neadekvátně, z čehož nelze činit závěr o obavě z pokračování agresivního jednání. Má za to, že uvalení vazby nemůže sloužit k tomu, aby přesvědčilo nemocného, který se odmítá léčit, o nezbytnosti jeho léčby.
Ústavní soud zvážil stěžovatelem vznesené námitky a obsah napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Uvedené pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].
Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci shledáno nebylo.
Jak je konstatováno v napadeném usnesení soudu prvního stupně, důvodné podezření z toho, že se stěžovatel dopustil stíhaného zločinu násilí proti úřední osobě, plyne z doposud provedených důkazů, především z výpovědí policistů, kteří popsali průběh služebního zákroku vůči stěžovateli, z fotodokumentace poranění, jež jeden z policistů při prováděném zákroku utrpěl a lékařskou zprávou chirurgické ambulance.
V souvislosti s námitkami stěžovatele, že byl v podstatě napaden policisty, kterým se pouze bránil, je vhodné připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007]. Nelze přitom dospět k závěru, že by dosavadní vývoj dokazování oslaboval důvody vazebního trestního stíhání stěžovatele, neboť výsledky vyšetřování naopak dospěly do stádia, kdy státní zástupkyně podala na stěžovatele obžalobu a věc se nachází ve stádiu řízení před obecnými soudy.
Stěžovatel své "neadekvátní jednání" omlouvá psychickým onemocněním, soud prvního stupně však správně vycházel ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož je zřejmé, že stěžovatel sice trpí duševní chorobou, současně se v něm však uvádí, že rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatele jsou omezeny pouze částečně. V této fázi řízení tedy nelze konstatovat, že by stěžovatel nebyl trestně odpovědný. Stížnostní soud měl nadto pro své rozhodování k dispozici aktuální znalecký posudek z odvětví psychiatrie ze dne 15. 10. 2015, který dospěl k obdobným závěrům jako posudek staršího data, vypracovaný v souvislosti s dalším trestním stíháním stěžovatele pro přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zák.
Pokud se oba soudy shodly na tom, že s ohledem na agresivní jednání stěžovatele, které vyústilo ve fyzické napadení jednoho z policistů provádějících vůči němu služební zákrok, a s přihlédnutím k závěrům obou znaleckých posudků, podle nichž je pobyt stěžovatele na svobodě vzhledem k charakteru neléčené choroby nebezpečný, je dána důvodná obava, že by stěžovatel při ponechání na svobodě trestnou činnost, pro kterou je stíhán, tedy násilí proti úřední osobě, případně proti jiným osobám, mohl opakovat, jejich odůvodněným závěrům, které mají oporu v příslušných zjištěních, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jak uvedl soud prvního stupně ve svém vyjádření, tato obava je posílena nejen závěry nově vypracovaného znaleckého posudku, ale projevy agresivity stěžovatele jsou patrny i z dalšího obsahu spisového materiálu, z něhož vyplývá, že se stěžovatel choval agresivně nejen vůči policejnímu orgánu, ale i vůči záchranné službě, přičemž o agresivitě stěžovatele se zmiňuje i jeho sestra.
Namítá-li stěžovatel subsidiární povahu vazby, resp. okolnost, že jejího účelu mohlo být dosaženo jiným způsobem, např. přijetím nabídnutého slibu, nelze mu dát za pravdu, neboť vzhledem k charakteru jeho trestního jednání a zjištěné naprosté neochotě spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení neposkytuje jeho osoba záruky, že by takový slib dodržela, a i případný dohled probačního úředníka by se minul svým účinkem a byl by neefektivní. To je patrné i z nedostatečného náhledu stěžovatele na své onemocnění, když jakoukoliv jeho léčbu kategoricky odmítá. Přitom dle závěrů aktuálního znaleckého posudku hrozí při neléčení jeho onemocnění možnost jednání s afektivními projevy včetně impulsivních a agresivních útoků vůči okolí.
Omezení osobní svobody stěžovatele se s ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující jeho tvrzená základní práva.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavnímu soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu