ECLI:CZ:US:2016:2.US.3375.15.1
sp. zn. II. ÚS 3375/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Global Holding, a. s., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 10 Afs 83/2015-43, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
2. Stěžovatel podal dne 10. 6. 2013 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, v níž se domáhal, aby soud určil, že postup k odstranění pochybností, který byl zahájen výzvou finančního úřadu ze dne 21. 8. 2012 a byl ukončen dne 25. 4. 2013, byl nezákonným zásahem. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však jeho žalobu rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 3 A 58/2013-46, zamítl, neboť neshledal, že by provedený postup k odstranění pochybností byl nezákonným zásahem.
3. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 Afs 28/2014-51, citovaný rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom konstatoval, že stěžovatel žalobou napadl zákonnost postupu k odstranění pochybností jednak pro nedostatečnou konkrétnost výzvy, kterou byl postup zahájen, a jednak pro celkovou délku tohoto postupu. V první části shledal kasační soud žalobu opožděnou; městský soud proto zavázal, aby se okruhem žalobních bodů podporujících tvrzení stěžovatele o nekonkrétnosti výzvy v dalším řízení již věcně nezabýval. Ve druhé části pak uvedl, že ohledně otázky nepřiměřené délky postupu k odstranění pochybností byl rozsudek městského soudu vnitřně rozporný, a proto nepřezkoumatelný.
4. Při opětovném projednání městský soud žalobu rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 3 A 58/2013-142, opět zamítl, když mj. uvedl, že průběh a délku postupu k odstranění pochybností ovlivnilo to, že stěžovatel doplňoval důkazní návrhy, a také to, že přesídlením společnosti do Prahy vyvolal změnu místně příslušného správce daně. V délce postupu k odstranění pochybností tedy městský soud neshledal nezákonnost.
5. Kasační stížnost stěžovatele proti druhému rozhodnutí městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem. V tomto rozsudku se kasační soud odmítl zabývat kritikou stěžovatele ve vztahu k jeho předchozímu rozhodnutí, když pouze dodal, že včasnost žaloby je zcela nezbytnou podmínkou řízení. Podání opožděné žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je tak neodstranitelným a neprominutelným (ustanovení §84 odst. 2 soudního řádu správního) nedostatkem podmínek řízení, který nutně zamezuje jejímu věcnému projednání. Navíc v této věci byla otázka opožděnosti žaloby předmětem sporu již v řízení před městským soudem, a proto o překvapivosti ve vztahu ke stěžovateli nelze hovořit. V další části pak neshledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou, kdy se ztotožnil s městským soudem, že délka postupu k odstranění pochybností nebyla nezákonným zásahem.
6. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud v původním rozsudku překročil rámec svých pravomocí, když žalobní námitku, že postup k odstranění pochybností provedený daňovými orgány byl nezákonně zahájen pro nedostatek relevantních pochybností, vyřídil za městský soud a zavázal jej názorem spočívajícím v odmítnutí této žalobní námitky, ačkoliv nebyl oprávněn posuzovat otázku včasnosti tohoto žalobního bodu. Tím porušil elementární pravidla kontradiktornosti soudního řízení, jehož důsledkem bylo překvapivé rozhodnutí, jelikož stěžovatel nebyl seznámen se záměrem Nejvyššího správního soudu řešit v prvém kasačním řízení otázku částečné opožděnosti žaloby (vyjádření se k této otázce v replice k vyjádření žalovaného nepovažuje stěžovatel za dostatečný prostor, kdy navíc upozorňuje, že žalovaný není oprávněn vymezit rozsah kasačního přezkumu). Odmítl přitom, že by kasační soud takto mohl postupovat dle ustanovení §110 odst. 1 věty první za středníkem soudního řádu správního, protože ani tato právní norma mu nedává kompetenci porušit zásadu audiatur et altera pars. Uvedeným postupem tak kasační soud připravil stěžovatele o posouzení otázky včasnosti nižší soudní instancí, pročež takto nemohl přednést relevantní argumenty na svoji obranu (zde především upozorňuje, že nezákonně zahájený postup k odstranění pochybností je trvajícím zásahem, v jehož průběhu nemohou marně uplynout lhůty pro podání žaloby).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí (i s předchozím postupem obecných soudů ve věci stěžovatele) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/].
10. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří otázka, zda-li Nejvyšší správní soud porušil v případě posuzované věci zásadu kontradiktornosti řízení, pokud v původním rozsudku rozhodl o tom, že žaloba stěžovatele je podaná zčásti opožděně, ačkoliv stěžovatel v tomto ohledu ve své kasační stížnosti ničeho nenamítal.
11. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře zdůraznil, že zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana) představuje jeden z neopominutelných prvků práva na spravedlivý proces, která je zdejším soudem chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) takto nejlépe zajišťuje ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Princip kontradiktorního řízení je tedy neodmyslitelnou součástí jakékoli soudní činnosti, neboť rozhodující orgán lze označit za soud jedině tehdy, jestliže předtím, než vynese rozhodnutí, poskytne každé ze stran příležitost seznámit ji se svým stanoviskem. Soud samozřejmě není povinen předneseným stanoviskům a tvrzením přisvědčit (což musí později ve svém rozhodnutí racionálně vysvětlit); klíčovým momentem je skutečnost, že tomu, o jehož práva a povinnosti se jedná, byl vytvořen prostor pro plnou participaci na řízení v rozsahu, v jakém mohou být dotčeny jeho oprávněné zájmy. Z hlediska ústavní konformity postupu soudu v řízení je totiž zcela nepřijatelné, aby subjekt, o jehož práva a povinnosti reálně v takovém řízení jde, byl zbaven možnosti se jej účastnit a tím plně těžit z práv náležejících účastníku řízení [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
12. Uvedená zásada kontradiktornosti řízení se samozřejmě projevuje též ve správním soudnictví. Východiskem této zásady je ustanovení §74 odst. 1 soudního řádu správního, jež však i dle judikatury Nejvyššího správního soudu (a Ústavní soud se s ní ztotožňuje) neupravuje komunikaci soudu s účastníky vyčerpávajícím způsobem. Účastníci řízení ve správním soudnictví totiž musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. Účastníci řízení zároveň mohou legitimně očekávat, že budou soudem dotázáni, zda určitý dokument vyžaduje jejich specifické vyjádření. Rozhodující přitom je, zda dotčené vyjádření mělo za cíl ovlivnit rozhodnutí soudu, zda soud z něho ve svém rozhodnutí vyšel, do jaké míry opřel výrok a odůvodnění rozhodnutí o obsah vyjádření a zda bylo ve věci nařízeno jednání (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007-90, nebo ze dne 31. 5. 2011, č. j. 1 Afs 21/2011-109, dostupné na www.nssoud.cz).
13. Uvedené vyplývá (krom výše citované judikatury Ústavního soudu) též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dle níž koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého účastníci musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (viz např. rozsudek ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 1997, §24, či rozsudek ve věci Mantovanelli proti Francii ze dne 18. 3. 1997, §33). V rozsudku Krčmář proti České republice (ze dne 3. 3. 2000, §40) pak tento soud dokonce konstatoval, že je toho názoru, že strany sporu mohou legitimně očekávat, že budou dotázány, zda určitý dokument vyžaduje jejich specifické vyjádření. Zde je v sázce zejména důvěra stěžovatelů v proces ústavní spravedlnosti, vycházející mezi jiným i z předpokladu, že dostanou možnost vyjádřit svá stanoviska ke každému dokumentu ve spise.
14. Pokud výše uvedené zásady kontradiktornosti řízení vyplývající z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu (jakož i Evropského soudu pro lidská práva) vztáhl nyní rozhodující senát na případ stěžovatele a provedenou aplikaci ustanovení §110 odst. 1 věty první za středníkem soudního řádu správního, dospěl k závěru, že nedošlo k jejímu porušení a tím méně k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
15. Jak totiž vyplývá z prvého rozsudku Nejvyššího správního soudu, stěžovatel byl dostatečně seznámen s eventuální možností posouzení části jeho žaloby ze strany kasačního soudu jako opožděné, kdy také v tomto ohledu náležitě argumentoval a seznamoval soud se svým stanoviskem (viz bod 20-22 či bod 25 cit. rozhodnutí). Za této situace mu tedy nemůže Ústavní soud přisvědčit, že by toto rozhodnutí bylo pro něj překvapivé, a ani mu nemůže přitakat v tom směru, že by se nemohl vyjádřit k otázkám vztahujícím se k posouzení včasnosti podané žaloby. K tomuto závěru by mohl Ústavní soud dospět pouze za situace, kdy by stěžovatel neměl dostatečnou příležitost vznést své námitky a soud tak fakticky opomenul jej seznámit se stanoviskem vedlejšího účastníka, které následně představovalo základní kámen jeho rozhodování.
16. Za této situace tedy mohl Nejvyšší správní soud postupovat dle ustanovení §110 odst. 1 věty první za středníkem soudního řádu správního, neboť tím nezasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Zde navíc Ústavní soud připomíná, že soudní řád správní popsaný postup neformuluje jako oprávnění Nejvyššího správního soudu závisící na jeho volném uvážení, ale jako povinnost, kdy stanoví, že jsou-li splněny podmínky, soud kromě zrušení rozhodnutí krajského soudu rozhodne i o odmítnutí návrhu (resp. o zastavení řízení). Zákonodárce tak v citovaném případě prolamuje kasační princip správního soudnictví a umožňuje kasačnímu soudu řízení ukončit, aniž by byla věc vrácena k dalšímu řízení krajskému soudu, v těch případech, kdy k meritornímu projednání věci v řízení před krajským soudem vůbec nemělo dojít (viz též Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014). Tento průlom je odůvodněn zásadami rychlosti řízení a procesní ekonomie.
17. Přesto musí Ústavní soud v této souvislosti dát za pravdu stěžovatelovi i citované komentářové literatuře, že rizikem aplikace dotčeného ustanovení by mohla být překvapivost takového rozhodnutí kasačního soudu pro účastníky řízení. Proto musí Nejvyšší správní soud při tomto postupu vždy dostatečně vážit, zda účastník řízení nebude na svých právech zkrácen a zda by neměl mít možnost vyjádřit se určitým způsobem k argumentaci odůvodňující naznačený postup tak, aby takové rozhodnutí nemohlo být pro účastníky překvapivé, neboli zda nebude vhodné k popsanému postupu podle ustanovení §110 odst. 1 věta za středníkem soudního řádu správního nepřistoupit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž bude dán dostatečný prostor účastníkům řízení k předestření jejich argumentace a náhledu na věc. Tato okolnost však v případě stěžovatele zjevně nenastala, neboť i přes určité rozpory mohl o uvedené otázce přímo rozhodnout Nejvyšší správní soud, a to především proto, že dostatečně znal jak stanovisko žalované, tak žalobce (nynějšího stěžovatele).
18. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
19. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu