ECLI:CZ:US:2016:2.US.3378.15.1
sp. zn. II. ÚS 3378/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Klub 213, se sídlem Košík 91, zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015 č. j. 1 As 202/2015 - 24, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem Nejvyššího správního soudu, který měl za to, že stěžovatel v souvislosti se svou žádostí o ustanovení zástupce řádně nedoložil k výzvě soudu svou nemajetnost, když pouze uvedl v přiloženém formuláři - Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech - údaje týkající se Ing. Jiřího Fialy, předsedy sdružení Klubu 213. Stěžovatel má naopak za to, že soudem zaslaný formulář vyplnil správně, když se vzhledem k jeho stylizaci domníval, že je určený jemu osobně jakožto předsedovi sdružení a zmocněnému zástupci stěžovatele před soudem. K poměrům samotného stěžovatele Klubu 213 pak úplně a pravdivě uvedl, že tento nemá žádný majetek ani příjmy. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud měl soud za to, že jeho výzvě nebylo správně nebo dostatečně vyhověno, měl na to stěžovatele upozornit a poskytnout mu lhůtu k dodatečné nápravě, stěžovatel by ovšem nemohl uvést opět nic jiného, než že nemá žádný majetek, což lze ověřit. Stěžovatel má tedy za to, že výzvě soudu vyhověl, a povinností soudu tedy bylo návrhu stěžovatele vyhovět v souladu s těmito údaji, nebo je vyvrátit opatřením si údajů jiných.
3. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 202/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 A 26/2015-30 zastavil řízení o žalobě stěžovatele z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, ve které požádal o ustanovení zástupce pro toto řízení Mgr. Jana Kutěje. Nejvyšší správní soud stěžovatele přípisem ze dne 21. 9. 2015 vyzval, aby doložil splnění podmínek pro ustanovení zástupce, a aby uhradil soudní poplatek za kasační stížnost. Stěžovatel zaslal soudu písemnost ze dne 28. 9. 2015, ke které přiložil vyplněný formulář týkající se majetkových poměrů předsedy žalobce Ing. Jiřího Fialy a oznámení o přiznání příspěvku na živobytí a příspěvku na bydlení. Uvedl, že samotný stěžovatel (sdružení) nemá žádný účet ani majetek (vyjma stromů vysázených v alejích) a nemá ani žádné pravidelné příjmy. Občas je mu zaslán sponzorský dar, který však většinou nepostačuje ani ke krytí jeho běžného provozu. Stěžovatel proto požádal také o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 202/2015-24, zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, současně stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč a předložil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu ve stanovené lhůtě nepředložil plnou moc udělenou advokátovi, ani nepředložil doklad prokazující vysokoškolské právnické vzdělání svého zaměstnance nebo člena, Nejvyšší správní soud proto ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. kasační stížnost usnesením ze dne 5. 11. 2015, č. j. 1 As 202/2015-28, odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s." nebo "soudní řád správní"). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát. Podle §36 odst. 3 téhož zákona účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
7. Nejvyšší správní soud stěžovateli v odůvodnění svého napadeného usnesení vysvětlil, že stěžovatel nedoložil své majetkové poměry, nýbrž pouze poskytl informace o majetkových poměrech předsedy stěžovatele, které jsou však pro posouzení majetkové situace občanského sdružení Klub 213 irelevantní. V souvislosti s majetkovými poměry stěžovatele bylo pouze uvedeno, že nemá žádný majetek ani účet a žádné pravidelné příjmy, pouze občas sponzorský dar. Tato tvrzení však soud nepovažuje za dostatečná a řádně doložená listinami prokazujícími tvrzení stěžovatele.
8. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí, které neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §35 odst. 8 a §36 odst. 3 s. ř. s. byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly. Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se soudy učiněným výkladem shora citovaných ustanovení soudního řádu správního. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že správní soudy napadeným rozhodnutím nevyhověly návrhu stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.
9. Uvedené platí obzvláště v těch případech, kdy podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky, zda jsou či nejsou naplněny předpoklady pro jeho osvobození od placení soudních poplatků a tudíž i pro ustanovení právního zástupce soudem (srov. §30 odst. 1 o. s. ř., §35 odst. 8, §36 odst. 3 s. ř. s.). Ústavní soud zastává názor, že posouzení těchto otázek v zásadě spadá do výhradní rozhodovací sféry obecných soudů. Porušení základních práv účastníka řízení tu připadá v úvahu jen tehdy, jedná-li se ze strany obecných soudů o projev libovůle a napadené rozhodnutí je v evidentním rozporu s principy spravedlnosti [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 (N 20/52 SbNU 197), usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009]. Záruky vyplývající z článku 37 odst. 2 Listiny v sobě bez dalšího nezahrnují právo na poskytnutí bezplatného právního zastoupení. Stát má pouze povinnost zastoupení připustit, nikoliv povinnost zástupce sám zajišťovat; takový postup ze strany státu je výjimečný a je zákonem výslovně omezen na případy, kdy je potřebná právní pomoc pro účastníka v důsledku jeho materiálních poměrů fakticky nedostupná. Zákon zároveň v některých řízeních může stanovit právní zastoupení jako povinnost účastníka a podmínku řízení - obdobně jako splnění povinnosti poplatkové. V řízeních, v nichž je zákonem stanoven tzv. advokátní primus - (srov. §241 o. s. ř., §105 odst. 2 s. ř. s.), by ovšem zamítnutí návrhu na ustanovení právního zástupce ve svém důsledku mohlo znamenat porušení práva na rovné postavení účastníků či odepření výkonu spravedlnosti. I zde je však zajištění právního zástupce a hrazení nákladů na právní zastoupení z prostředků státu subsidiárním opatřením, jež je na místě jen tehdy, jestliže to poměry účastníka a další okolnosti odůvodňují. Testem nepříznivé materiální situace je dle příslušných procesních předpisů (mimo jiné) právě skutečnost, že účastník splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Je vhodné připomenout, že podobně jako sama poplatková povinnost má i advokátní primus v daných řízeních mimo jiné bránit zahlcení soudního systému množstvím nekvalifikovaných a zjevně neopodstatněných návrhů a podání.
10. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že institut osvobození od soudních poplatků by měl být uplatňován spíše výjimečně v opravdu nezbytných případech, kdy jsou dány pro osvobození od soudních poplatků zvlášť závažné případy. Soud přitom může účastníka řízení osvobodit od soudních poplatků jedině na základě jeho vlastní žádosti, nikoliv z vlastní iniciativy či z úřední povinnosti. Základní podmínkou pro osvobození od soudních poplatků je nedostatečnost prostředků žadatele, která musí být doložena. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou v platné právní úpravě vyjádřena, rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků je tak věcí úvahy příslušného soudu, který přitom přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, výši soudního poplatku, k nákladům na případné dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení. I když je účastník řízení nemajetný a bylo by namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků, může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O takový případ se může jednat, vede-li účastník řízení s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se ani nepřímo jeho majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané jeho zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí) [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011-66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS].
11. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, a Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Již Městský soud v Praze ve svém kasační stížností napadeném usnesení ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 A 26/2015-30 poukázal na jemu předložené prohlášení o majetkových poměrech, ve kterém stěžovatel popsal model svého ekonomického fungování, spočívající v tom, že pokud se jeho členové rozhodnou něco společně vytvořit, hradí si výdaje každý sám, nebo se výsledná suma nákladů rozpočítá mezi zúčastněné. Z toho Městský soud dovodil, že ekonomické zázemí stěžovatele ve skutečnosti tvoří členové spolku, kteří se podílejí na jeho činnosti, a ekonomické možnosti stěžovatele jsou tak větší než rozsah majetku, který mu formálně patří. Za uvedené situace je třeba plně akceptovat postup Nejvyššího správního soudu, jenž dospěl k závěru, že u stěžovatele, který pouze uvedl, že žádným majetkem nedisponuje, důvod pro osvobození od soudních poplatků není dán. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud se požadavky stěžovatele odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry náležitým způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního odůvodnil, jeho rozhodnutí proto nelze považovat za rozhodnutí svévolné, jak tvrdí stěžovatel. Bylo pouze na stěžovateli, aby řádně osvětlil soudu své majetkové poměry tak, aby tento mohl o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodnout řádně rozhodnout. Lze souhlasit s Nejvyšším správním soudem v tom, že prohlášení stěžovatele, že údaje, které v potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech uvedl o své osobě, s dodatkem, že Klub 213 žádný majetek nemá, není v tomto směru dostatečné. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Tato zásada platí i v soudním řízení správním, které taktéž vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu