ECLI:CZ:US:2016:2.US.3523.15.1
sp. zn. II. ÚS 3523/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mgr. Václava Strouhala, advokáta se sídlem v Písku, třída Přátelství 1960, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem Praha 1, Myslíkova 174/23, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. srpna 2015 č. j. 14 To 225/2015-972 a Okresního soudu v Písku ze dne 21. července 2015 č. j. 8 T 66/2014-948, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. prosince 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody podle čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky. Rovněž mělo být zasaženo právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel, který je advokátem, byl ustanoven obhájcem obviněného v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku (dále též "soud prvního stupně") pod sp. zn. 8 T 66/2014. Poté, co byl tento obviněný pravomocně uznán vinným, uplatnil stěžovatel u soudu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, jež vyčíslil částkou 79 066 Kč. Usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 21. července 2015 č. j. 8 T 66/2014-948 mu bylo ovšem vyhověno jen částečně, když mu byla přiznána částka 59 984 Kč; co do zbytku byl jeho návrh zamítnut.
3. Soud prvního stupně posuzoval při rozhodování o nároku stěžovatele, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost jednotlivých porad s klientem odpovídá rozsahu a složitosti projednávané trestní věci a počtu a charakteru úkonů trestního řízení, které byly v tom kterém stádiu řízení prováděny. Dospěl přitom k závěru, že za 7 z 22 vyúčtovaných porad mu požadovanou náhradu (tedy odměnu ve výši 1 200 Kč, paušální náhrady hotových výdajů, cestovné a náhradu za promeškaný čas) přiznat nelze. Tyto porady totiž nevedly k žádnému úkonu obhájce. S ohledem na složitost věci, respektive na počet útoků trestné činnosti, pro něž byl obviněný stíhán, se soudu prvního stupně nejevil počet více než dvaceti porad důvodným.
4. Stížnost proti uvedenému usnesení Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "odvolací soud") zamítl usnesením ze dne 31. srpna 2015 č. j. 14 To 225/2015-972. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že naprostá většina soudem provedených důkazů byla shromážděna již v průběhu přípravného řízení, kdy se s jejich obsahem seznámil jak obviněný, tak jeho obhájce. V následném řízení pak již nedošlo k žádné podstatné změně důkazní situace, která by se dotýkala obviněného, ani ke změně způsobu jeho obhajoby. Soud ve věci provedl hlavní líčení bez zbytečných průtahů, mezi termíny odročených hlavních líčení nebyly delší časové prodlevy, konala se v podstatě v třítýdenních intervalech nutných k zajištění přítomnosti předvolávaných svědků. Za těchto okolností považoval za účelnou vždy pouze jedinou poradu před každým z jednotlivých pěti termínů hlavního líčení. Právě při ní totiž bylo možné s klientem projednat další postup ve věci, aniž by bylo nutné tak činit ve vztahu ke každému dílčímu problému odděleně. Obdobně bylo lze nahlížet i na fázi mezi seznámením se spisem a prvním hlavním líčením, zvláště pokud se v závěru vyšetřování konaly rovněž dvě porady obhájce s klientem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení, jakož i argumentaci obsaženou v stížnosti proti napadenému usnesení soudu prvního stupně. Má za to, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho námitkou, podle níž mu měla být i ve vztahu k soudem neuznaným poradám s klientem přiznána přinejmenším náhrada cestovních výdajů. V této souvislosti poukázal na nález ze dne 31. března 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99 (N 50/13 SbNU 359).
6. Dále uvedl, že postup soudu, který nepovažoval některé z uskutečněných porad za účelné, by přicházel v úvahu pouze v případě jejich extrémního počtu. Např. ve věci, v níž bylo vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze z 25. dubna 2006 sp. zn. 2 To 26/2006, z jehož právních závěrů vycházel i soud prvního stupně, se uskutečnilo až 80 porad, tedy mnohem více než v dané trestní věci. Rovněž mělo být zohledněno, zda se porady uskutečnily na výslovný pokyn obviněného, nebo nikoliv. Podle stěžovatele byla každá ze sporných porad účelná a ve prospěch klienta (vždy se konala na jeho žádost), přičemž jejich počet souvisel s jeho aktivním působením v tomto sporu. Nepřiznáním odměny mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právní závěry, na nichž byla napadená rozhodnutí založena, byla v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.
7. Oba soudy měly svým postupem rovněž omezit právo obviněných na obhájce. Obhájce je jím totiž krácen na provedených úkonech, v důsledku čehož je do budoucna nucen jejich počet minimalizovat na úkor svých povinností k obviněným. Jde o výraz (nesprávné) "zásady" uplatňované obecnými soudy, podle níž má být obecně jedna porada na jeden úkon.
III.
Vlastní posouzení
8. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Po seznámení se s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 66/2014 Ústavní soud zároveň zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
9. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení, a z tohoto důvodu se i na něj vztahují zásady spravedlivého procesu. Především platí, že i takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. např. nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153); nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Závěr o porušení základních práv a svobod lze v těchto případech nicméně spojovat zpravidla pouze s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální [např. nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Samotné zjištění, že se obecné soudy při posuzování otázky nákladů řízení dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti, není v tomto směru postačující.
11. Aniž by Ústavní soud jakkoliv zpochybňoval právo obviněného na poradu s obhájcem, nelze přehlédnout, že tyto porady - pokud jde o jejich zohlednění při určení výše odměny za obhajobu - nesmí být "samoúčelné". Přesněji řečeno nesmí jejich prostřednictvím docházet k nepřiměřenému a neodůvodněnému navyšování této odměny. V projednávané věci není pochyb, že stěžovateli vzniklo na základě §151 odst. 2 a 3 trestního řádu a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), právo na odměnu za úkony právní služby, které provedl coby ustanovený obhájce. Pro její ústavněprávní posouzení pak bylo rozhodující, že se obecné soudy (zejména odvolací soud) otázkou odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele a její výše zabývaly a svá rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnily, ve shodě a s odkazem na předchozí judikaturu vztahující se k této problematice. Ústavní soud nespatřuje v závěru obecných soudů o výši přiznané odměny a náhrady hotových výdajů, byť si stěžovatel nárokoval částku vyšší, projev libovůle, ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, jenž by v dané věci opodstatňoval jeho zásah. Základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny napadenými usneseními porušeno nebylo.
12. Na uvedených závěrech nemění nic ani poukaz na nález sp. zn. IV. ÚS 15/99. Ústavní soud se v něm zabýval možností přiznání náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 advokátního tarifu i v případě provedení úkonů právní služby, které nelze podřadit pod žádný z úkonů uvedených v jeho §11. Nezbytnou podmínkou pro přiznání náhrady hotových výdajů je ovšem v každém případě to, že byly účelně vynaloženy v souvislosti s poskytnutím právní služby. Za situace, kdy se podle obecných soudů v případě některých porad jednalo o úkony nadbytečné, proto i na tyto výdaje dopadá závěr o jejich neúčelnosti.
13. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu