ECLI:CZ:US:2016:2.US.3646.16.1
sp. zn. II. ÚS 3646/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1021/2016, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. 7 To 26/2016, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 1 T 3/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tak, jak je chrání čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní maxima žádný trest bez zákona tak, jak ji zakotvuje čl. 39 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy dle ustanovení §140 odst. 1 ve spojení s ustanovením §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 13-ti let a 6-ti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu zákazu pobytu na území Hlavního města Prahy v délce trvání 10-ti let. Čin se měl odehrát tak, že stěžovatel bodl na předzahrádce baru Tsunami v Praze do hrudníku poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym) nožem s čepelí délky 13 cm, jejž si vypůjčil u obsluhy tohoto baru, a následně měl prostor baru opustit bez toho, aby se jakkoliv pokusil poškozenému pomoci. Tomuto incidentu měla předcházet slovní potyčka mezi stěžovatelem a poškozeným, který měl podle obhajoby na stěžovatele pokřikovat obscénnosti směrem k nepřítomné přítelkyni stěžovatele, s níž tento na předzahrádce řečeného baru telefonicky hovořil. Stěžovatel se hájil tím, že když se vůči poškozenému ohradil, dostalo se mu z jeho strany výhrůžek ublížením na zdraví známými, jejichž přivoláním měl poškozený hrozit. Ačkoliv poškozený a někteří další svědci tvrdili, že stěžovatel si na sebe pouze vztáhl vulgaritu, kterou poškozený pronesl ke svým spolustolovníkům, a že žádná výhrůžka ze strany poškozeného vůči stěžovateli vznesena nebyla, v řízení nebylo sporu o tom, že určitá slovní potyčka před samotným incidentem proběhla.
3. Výrok o trestu odůvodnil Městský soud v Praze zejména trestní minulostí stěžovatele, který byl dle Městského soudu již 10x soudně trestán, skutečností, že nebyly prokázány žádné výhrůžky vůči stěžovateli a že i kdyby tomu tak bylo, nic mu nebránilo v tom, aby zavolal Policii ČR či aby z baru jednoduše odešel, neboť mezi slovním incidentem poškozeného a stěžovatele a útokem stěžovatele na poškozeného uplynula doba cca čtvrt hodiny, malicherností pohnutky stěžovatele a rovněž i tím, že znalec z oboru zdravotnictví ve svém posudku uvedl, že vzhledem k povaze a zejména lokaci zranění poškozeného byl téměř zázrak, že poškozený přežil.
4. Stěžovatel proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podal odvolání, jímž brojil proti výši trestu odnětí svobody. Ačkoliv tedy nezpochybňoval svou vinu, měl za to, že Městský soud v Praze při určení výše trestu nesprávně vyhodnotil význam motivace stěžovatele. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele vyhověl svým napadeným rozsudkem, v němž se zčásti ztotožnil s jeho námitkami, zrušil mimo jiné výrok o trestu odnětí svobody napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a sám rozsudkem stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání 12-ti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozsudku zejména uvedl, že Městský soud v Praze nesprávně zhodnotil předchozí trestní minulost stěžovatele, kdy v některých případech se jednalo o tresty souhrnné či společné, a tedy počet jeho předchozích odsouzení nebyl tak vysoký, navíc šlo vždy o odsouzení za trestné činy majetkového charakteru, které nesvědčí o násilné povaze stěžovatele. Městskému soudu v Praze dále vytkl, že nepřiložil dostatečnou váhu skutečnosti, že šlo o exces v chování stěžovatele, že tento opustil místo činu v opilosti a rozrušení, že Městský soud v Praze nedostatečně zhodnotil chování poškozeného před činem a skutečnost, že šlo o pokus, který je v souladu s judikaturou Ústavního soudu vždy typově méně závažnou formou trestného činu.
5. Stěžovatel proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání, v němž brojil proti výši uloženého trestu odnětí svobody a v němž opět argumentoval zejména nedostatečným přiznáním váhy jeho motivu, jakož i přiznáním přílišné váhy jeho trestní minulosti. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl v záhlaví tohoto usnesení specifikovaným usnesením. Nejvyšší soud vzhledem k povaze námitek v odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že tyto neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů vymezených v ustanoveních §265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, a že kasační zásah ze strany Nejvyššího soudu by připadal v úvahu toliko tehdy, jestliže by Městský soud v Praze či Vrchní soud v Praze zatížily předcházející průběh řízení vadou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což však v nyní projednávané věci neshledal.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve stručně přiblížil dosavadní procesní vývoj trestního řízení, následně označil svá základní práva, která měla být napadenými rozhodnutími obecných soudů dle jeho názoru porušena (viz výše) a vyjádřil přesvědčení, že i při respektu k postavení Ústavního soudu jakožto orgánu stojícího mimo obecnou soudní soustavu, jemuž nepřísluší přehodnocovat důkazy obecných soudů, v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, kdy mu v důsledku nesprávného hodnocení důkazů byl uložen trest nepřiměřeně přísný.
7. K tomu podrobněji stěžovatel uvedl, že si sice je vědom skutečnosti, že již Vrchní soud v Praze výši trestu korigoval, učinil tak ovšem zcela nedostatečným způsobem. Vrchní soud měl více zohlednit motiv stěžovatele, osobu poškozeného, jakož i nedokonání trestného činu.
8. Dále má stěžovatel za to, že v řízení nebyl odstraněn rozpor ohledně motivu stěžovatele, neboť na jedné straně soud prvého stupně uzavřel, že se stěžovatel dopustil činu z malicherných příčin a s mimořádnou intenzitou, na druhou stranu ovšem vyslovil, že si nedělá iluze o charakteru poškozeného, který je osobou soudně trestanou, a to dokonce i za zvlášť závažný zločin loupeže. Tento rozpor neodstranil ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který dospěl k závěru, že šlo o exces z chování stěžovatele, přičemž dle stěžovatele je jen těžko představitelné, že by takto stěžovatel jednal z příčin zcela zanedbatelných.
9. Ve zbytku své ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí jeho závěr o tom, že motivem jeho činu byla reálná obava z hrozby poškozeného, pro niž stěžovatel snáší argumenty. Poukazuje na svědecké výpovědi, které nepřímo tento motiv podporují, zdůrazňuje, že spolustolovníci poškozeného vypovídali váhavě a drželi se ve svých výpovědích jen toho, co bylo objektivně prokazatelné díky kamerovému záznamu, který průběh incidentu zachytil, a akcentoval rovněž i závěr znaleckého posudku, že stěžovatel jednal impulzivně a nepromyšleně.
10. V závěru své ústavní stížnosti pak stěžovatel navrhl zrušení všech tří napadených rozhodnutí a ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu sdělil, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní soud oceňuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti korektně zdůraznil, že si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud není povolán k dalšímu instančnímu přezkumu a zásadně ani není oprávněn k přehodnocování skutkových závěrů, které učinily v procesu dokazování obecné soudy. Přesto však stěžovatel žádá, aby Ústavní soud přehodnocoval důvodnost výše uloženého trestu odnětí svobody, respektive aby přehodnocoval skutkové závěry soudu prvého stupně o motivu stěžovatele, z nichž obecné soudy při posuzování adekvátní výše trestu (mimo jiných skutečností) vycházely.
13. Jak Ústavní soud již v minulosti mnohokráte konkludoval, přiměřenost uloženého trestu není zásadně oprávněn přezkoumávat (srov. k tomu např. mezi jinými nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 [N 74/49 SbNU 119], usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06).
14. Obdobně není Ústavní soud v zásadě oprávněn přezkoumávat ani skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 [N 146/38 SbNU 159]), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, případy důkazů nezákonných a případů extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (srov. mimo jiné např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 [N 91/33 SbNU 377], usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 [U 22/38 SbNU 579], usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 [U 1/32 SbNU 451], a další judikaturu v těchto rozhodnutích uvedenou).
15. Nutno podotknout, že tyto judikaturní závěry Ústavního soudu nejsou samoúčelné. Ke zdrženlivosti při přehodnocování jak přiměřenosti trestu, tak skutkového stavu je totiž povinen vzhledem ke své funkci orgánu ochrany ústavnosti a z ní vyplývající povinnosti respektovat dělbu státní moci i vnitřní dělbu moci soudní, v jejímž rámci je dokazování a nalézání skutkového stavu svěřeno zásadně obecným soudům, a to zejména soudu prvé instance a soudu odvolacímu. Ústavní soud si proto nemůže bezdůvodně uzurpovat tuto pravomoc, již ústavodárce svěřil jiným soudním orgánům. Ze stejného důvodu není Ústavní soud ani vybaven k tomu, aby dokazování prováděl, neboť dokazování v trestním řízení je ovládáno zásadami bezprostřednosti a ústnosti, jejichž naplnění zpravidla konstrukce řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem zabraňuje. Ústavní soud proto přiměřenost trestu či skutkový stav může přehodnocovat jen výjimečně, je-li z postupu obecných soudů zřejmé porušení některého základního práva či svobody.
16. V případě stěžovatele však žádný důvod, aby Ústavní soud vystoupil z mezí výše nastíněné zdrženlivosti, dán není. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak vyhodnotil soud prvého stupně provedené dokazování, sama o sobě nezakládá extrémní nesoulad, pro nějž by Ústavní soud byl oprávněn ke kasačnímu zásahu. Městský soud v Praze jako soud prvého stupně řádně zdůvodnil, proč neuvěřil tvrzení stěžovatele, že tento se obával možné realizace údajné výhrůžky poškozeného, a to zejména s poukazem na to, že stěžovatel měl dostatečný časový prostor k tomu, aby po slovní potyčce s poškozeným z baru jednoduše odešel či zavolal Policii ČR, přičemž stěžovatel nebyl schopen vysvětlit, proč tak neučinil. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže konstatovat pochybení obecných soudů, jestliže tyto odmítly námitky stěžovatele, zopakované i v jeho ústavní stížnosti, o rozporu mezi osobností stěžovatele a provedeným činem, z čehož stěžovatel dovozoval, že musel jednat v extrémním rozrušení, které by u něj nebylo vzniklo, pokud by mu nebylo vyhrožováno.
17. Ústavní soud připomíná, že trestní řízení jako proces retrospektivního zjišťování minulých jevů, z nichž některé velmi významné spočívají v duševních pochodech či stavech lidí, které jsou již ze své povahy značně obtížně zpětně verifikovatelné, je vždy spojeno s určitými pochybnostmi. K vyslovení viny soudem se proto nevyžaduje ničím a nikým ani v sebemenší míře nezpochybnitelný skutkový stav, ale vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13 [N 116/73 SbNU 801], nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 [N 141/70 SbNU 323], nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11 [N 116/61 SbNU 695], nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 [N 43/56 SbNU 479], nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 [N 2/56 SbNU 11], nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 [N 103/53 SbNU 293] a mnohé další).
18. Důvody, které stěžovatel předkládá ve své ústavní stížnosti na podporu závěru o svém motivu, nemohou přitom založit takové pochybnosti, jež by bylo možno považovat za důvodné. Obecné soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, o čemž svědčí i skutečnost, že odvolací soud vyslechl přítelkyni stěžovatele, čímž se zjevně snažil prověřit verzi stěžovatele, ačkoliv to na samém závěru o vině ničeho nemohlo změnit. Ačkoliv k útoku došlo až s jistým časovým odstupem od verbálního incidentu a stěžovatel se během této doby k vykonání útoku ozbrojil, obecné soudy nekvalifikovaly ukvapeně jeho čin jako vraždu s rozmyslem dle ustanovení §140 odst. 2 trestního zákoníku, ale na základě znaleckého dokazování i v této ne zcela typické situaci dospěly k závěru, že stěžovatel jednal v afektu. Nelze tedy uzavřít, že obecné soudy při dokazování jakkoliv pochybily či že by se se stěžovatelovými námitkami nevypořádaly. Pokud tak stěžovatelově verzi o údajných obavách z fyzického napadení neuvěřily, závěry provedeného dokazování tento jejich závěr podporují.
V. Závěr
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. K projednání ústavní stížnosti mimo ústní jednání odkazuje Ústavní soud na ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu a contrario, kdy stěžovatelův odkaz na ustanovení §44 odst. 2 tohoto zákona pomíjí skutečnost, že toto ustanovení bylo novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013 zrušeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu