ECLI:CZ:US:2016:2.US.3868.15.1
sp. zn. II. ÚS 3868/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Polcara, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Přerov, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 12. 2013, č. j. 114 C 119/2009-424, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2014, č. j. 11 Co 292/2014-547, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 28 Cdo 1595/2015-592, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň tvrdí porušení principu legitimního očekávání.
[2.] Stěžovatel uplatňuje dvě stěžejní námitky. První se vztahuje k procesu dokazování před nalézacím soudem, resp. ke způsobu, jakým se k této otázce posléze vyslovily soudy rozhodující o opravných prostředcích. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že se nalézací soud dopustil protiústavního excesu při hodnocení provedených důkazů. V řízení před obecnými soudy totiž vyvstala klíčová otázka platnosti kupní smlouvy (předmětem řízení bylo bezdůvodné obohacení vzniklé na základě neplatné smlouvy). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva byla částečně neplatná, neboť podpis na plné moci udělené zmocněnkyni Boženě Jahodové byl zfalšován. Tento závěr založil na znaleckém posudku z oboru písmoznalectví. Stěžovatel (spolu s další žalovanou) však předložil jiný znalecký posudek, který závěry prve vypracovaného posudku zpochybnil. Za tohoto stavu dle stěžovatele neobstojí odkaz na volné hodnocení důkazů soudem. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že měl být proveden důkaz revizním znaleckým posudkem. Tomuto návrhu však nalézací soud nevyhověl, svůj postup řádně neodůvodnil a lze jej tudíž považovat za protiústavní.
[3.] Druhou námitkou stěžovatel brojil proti aplikaci právního názoru, podle něhož nárok žalobce nebyl promlčen. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítal promlčení nároku, přičemž svůj právní názor opíral o dřívější judikaturu Nejvyššího soudu. Obecné soudy však námitce promlčení nepřitakaly, když vycházely ze změněné judikatury dovolacího soudu; ke změně ovšem došlo až po podání žaloby. Obecné soudy přitom nehodnotily, zda aplikací změněného právního názoru nezasáhnou nepřiměřeně do práv stěžovatele. Tím prý bylo porušeno legitimní očekávání stěžovatele (který na dřívější judikaturu spoléhal) a jeho důvěra v právo.
[4.] Kromě těchto konkrétních námitek pak stěžovatel v obecné rovině tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů v této věci nejsou důsledkem snahy o spravedlivé vypořádání věci.
[5.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[7.] K první námitce, týkající se údajného excesu při hodnocení provedených důkazů a zjišťování skutkového stavu, uvádí Ústavní soud následující. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů a polemika s jejich postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již v řadě svých dřívějších rozhodnutí. Judikoval přitom, že pokud soud zamítne důkazní návrhy účastníka řízení, jejich zamítnutí řádně odůvodní a jestliže zároveň z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá takový postup porušení kautel spravedlivého procesu [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)]. Výjimečná situace, v níž by Ústavní soud byl nucen do procesu dokazování zasáhnout, může nastat tehdy, jedná-li se o případ tzv. opomenutého důkazu. K takovému procesnímu pochybení dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573) a další]. Další situace, v níž Ústavní soud může zasáhnout do procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu, pak nastane tehdy, pokud by mezi provedenými důkazy a z nich vyvozeným skutkovým stavem panoval extrémní rozpor.
[8.] Žádná z nastíněných situací však v projednávané věci nenastala. Stěžovateli lze přitakat v tom, že otázka platnosti podpisu na plné moci byla v projednávané věci klíčová, i v tom, že posléze vypracovaný znalecký posudek závěry posudku dřívějšího do jisté míry zpochybnil. Na druhé straně již ovšem Ústavní soud neakceptuje výhradu stěžovatele, podle níž si při hodnocení důkazů soud prvního stupně počínal svévolně či excesivně. Okresní soud ve Frýdku-Místku totiž věnoval ve svém napadeném rozsudku této otázce značnou pozornost a přesvědčivě vyložil, proč dospěl ke skutkovému závěru o zfalšování předmětného podpisu (srov. napadený rozsudek, str. 13 a 14). Tento skutkový závěr navíc nezaložil pouze na znaleckém posudku, nýbrž i na dalších s ním souvisejících důkazech (zejména na výslechu znalce, včetně jeho reakcí na otázky právních zástupců žalovaných či na výpovědi notářky JUDr. Fajové). Postup soudu prvního stupně byl v tomto ohledu pečlivý, řádně odůvodněný a zcela souladný s principy plynoucími z hlavy páté Listiny. Proto Ústavní soud konstatuje, že pro zásah do procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu v této věci neshledal důvod.
[9.] Další klíčovou otázkou v projednávané věci je, jestli lze poté, co dojde ke změně judikatury (k tzv. judikatornímu odklonu), "nový" právní názor aplikovat i v řízeních zahájených před touto změnou, tj. v situaci, kdy účastníci řízení vycházeli či mohli vycházet z právního názoru odlišného.
[10.] Ústavní soud uznává, že především v horizontálních vztazích (o takový se jedná i v projednávané věci) stojí soud rozhodující po změně judikatury před nelehkým dilematem. Nový právní názor může aplikovat retrospektivně, čímž ovšem zpravidla zasáhne do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat. Opačný postup by však znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor a navíc by byl sporný z hlediska principu rovnosti - zatímco v jednom řízení (v tom, v němž byl právní názor změněn) by byl nový právní názor aplikován ve prospěch jednoho z účastníků, účastníkům dalších řízení, byť by jejich pozice byla srovnatelná, by se tohoto dobrodiní nedostalo.
[11.] Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy, zdůraznil, že v horizontálních právních vztazích zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Tím Ústavní soud odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy "chybného" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem (k tomu srov. např. Kühn, Zdeněk: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy 6/2011, str. 191 an.).
[12.] Výjimky z této zásady mohou být založeny pouze specifickými okolnostmi, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní (srov. i Kühn, Zdeněk, op. cit. str. 196). Ona výjimečnost situace nemůže ovšem spočívat v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu (nemohou tedy pochopitelně zakládat výjimečnost situace). Ústavní soud však v projednávané věci existenci žádných takových specifických okolnosti neshledal a ani stěžovatel je v ústavní stížnosti nevymezil (jeho námitky v této věci byly založeny právě na zmíněných pojmových znacích judikatorního odklonu).
[13.] Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní. Výsledek řízení před obecnými soudy je založen na racionální a ústavně souladné intepretaci práva a rozhodnutí sama jsou řádně odůvodněna.
[14.] Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu