ECLI:CZ:US:2016:2.US.507.15.1
sp. zn. II. ÚS 507/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kocourka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Otmíče 4, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 0 KZT 1916/2014-4 ze dne 13. 1. 2015, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se nepřiznává.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2015 a doplněnou dne 20. 2. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti.
Z obsahu ústavní stížnosti, připojených listin a spisu Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 0 KZT 1916/2014 se podává, že usnesením Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení hospodářské kriminality, č. j. ORIV-10698-949/TČ-2012-001492 ze dne 11. 11. 2014 bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. z., kterého se měl dopustit skutky, podrobně rozvedenými ve výrokové části usnesení.
Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla.
Stěžovatel zastává názor, že měl právo na skutečný a efektivní přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání, kterého se mu však ze strany státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze nedostalo, neboť obecné tvrzení, že se důvodnost trestního stíhání vyjasní v průběhu řízení, je nedostatečným důvodem pro zamítnutí stížnosti. Takové odůvodnění rozhodnutí dle stěžovatele extrémně porušuje smysl a charakter přezkumného řízení o trestním obvinění. Nadto ho státní zástupkyně v usnesení označila jako obviněného, namísto toho, aby uvedla, že je pouze podezřelý z jednání, které je mu kladeno za vinu. Stěžovatel namítá, že nevěděl, které státní zastupitelství bude o jeho stížnosti rozhodovat, když v poučení o možnosti podat proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, taková informace chybí a nedostalo se mu jí ani na základě žádosti, čímž mu bylo znemožněno, aby případně uplatnil námitku podjatosti. Pokud by věděl, že v jeho věci bude rozhodovat státní zástupkyně JUDr. Jana Bachtíková, vznesl by námitku podjatosti vůči osobě obhájce, neboť jmenovaná státní zástupkyně v roce 1999 vypracovala na obhájce pracovní hodnocení, se kterým obhájce v postavení právního čekatele nesouhlasil. Vyjadřování státní zástupkyně vůči stěžovateli a obhájci obsažené v odůvodnění napadeného usnesení vykazuje dle stěžovatele zbytečně nepřípustný znak sebeprezentace nadřazenosti.
Stěžovatel pak především považuje za právně spornou až protiústavní tu skutečnost, že o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodovala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, ačkoliv právě toto státní zastupitelství v rámci výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") vydalo pokyn státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, aby bylo zahájeno trestní stíhání. Upozorňuje na spjatost a svázanost státního zástupce se státním zastupitelstvím, u kterého působí, a se svým vedoucím státním zástupcem. Cituje ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., které jednoznačně nestanoví, které státní zastupitelství, resp. který státní zástupce konkrétního státního zastupitelství má rozhodovat o stížnosti proti usnesení vydanému v řízení, které bylo zahájeno na pokyn dozorového státního zástupce, který jej vydal na základě pokynu státního zástupce nadřízeného státního zastupitelství učiněného v rámci výkonu dohledu, a mělo by proto být vyloženo Ústavním soudem. Výklad uvedeného ustanovení, jak jej učinil Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 7 Tz 5/2012-37 ze dne 24. 1. 2012, stěžovatel nepovažuje za vhodný. I kdyby státní zástupce, který vydal pokyn k zahájení trestního stíhání stěžovatele, nebyl totožný se státním zástupcem, který rozhodoval o stížnosti, stěžovatel logicky předpokládá, že vedoucí městská státní zástupkyně byla o veškerém dění, rozhodnutích a pokynech na úrovni Městského státního zastupitelství v Praze svými podřízenými informována, takže se lze důvodně domnívat, že schválila jak pokyn státní zástupkyně k zahájení trestního stíhání, tak i napadené usnesení o zamítnutí stížnosti. Stěžovatel tedy zastává názor, že se mu nedostalo spravedlivého a nestranného procesu v řízení o přezkumu obvinění na úrovni Městského státního zastupitelství v Praze.
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (vedoucí oddělení dohledu a přezkumného řízení) ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které dle jeho názoru odpovídá požadavkům §134 tr. ř. K procesní námitce stěžovatele uvedl, že bylo postupováno v souladu s názorem Nejvyššího soudu prezentovaným v rozhodnutí ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 Tz 5/2012, které bylo publikováno pod č. 8/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Má za to, že realizace rozhodovací procedury ve druhém stupni jiným státním zástupcem nadřízeného státního zastupitelství je v souladu se smyslem ustanovení §30 odst. 3 tr. ř. Vyjádřil se k postavení a způsobu rozhodování na úrovni státního zastupitelství, upozornil sice na poněkud nekomplexní úpravu obsaženou v §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., v níž je na rozdíl od ustanovení §30 odst. 3 tr. ř., založeném na personálním principu, obsažen i aspekt institucionální, tento rozpor však označil za toliko zdánlivý. Poukázal na dvoustupňové řízení v soustavě státního zastupitelství, z něhož vycházel v označeném judikátu i Nejvyšší soud, když zásah třetího stupně soustavy státního zastupitelství nepostuloval a současně "sázel" na procesní samostatnost každého ze státních zástupců činných na přezkumné úrovni. Ústavní stížnost proto označil za nedůvodnou.
K uvedenému vyjádření stěžovatel již žádné stanovisko nepodal.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje Ústavní soud, s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v souvislosti se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (78/4 SbNU 243), nález sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 (N 43/5 SbNU 363), nález sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000 (N 30/17 SbNU 221), usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 495/14 ze dne 25. 2. 2014 a další, dostupná jako ostatní citovaná rozhodnutí in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud totiž opakovaně připomíná, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, které je třeba vnímat jako řízení mimořádné. V případech, kdy nebylo dosud meritorně rozhodnuto, Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecnými soudy, již nikterak odstranit [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (U 105/30, SbNU 471), usnesení sp. zn. III. ÚS 3707/14 ze dne 26. 3. 2015].
Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. ř. rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání koriguje pouze zcela extrémní vybočení z rámce zákonnosti.
Stěžovatel tvrdí, že se mu ze strany městského státního zastupitelství nedostalo efektivního přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť nebylo patřičně reagováno na vznesené námitky. Ústavní soud však, na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo vadami (zjevnou libovůlí spočívající v naprosto nedostatečném odůvodnění rozhodnutí), které by si vyžádaly jeho zrušení.
Již z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání totiž jasně vyplývá, jakými konkrétními úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání stěžovatele. Z napadeného rozhodnutí jsou pak dostatečně zřejmé závěry, které s ohledem na uplatněnou argumentaci stěžovatele učinilo stížnostní státní zastupitelství. Státní zástupkyně zaujala konkrétní stanovisko jak k námitkám proti odůvodněnosti trestního stíhání s ohledem na skutečnosti zjištěné prověřováním, tak i k námitkám směřujícím proti věcné příslušnosti Městského státního zastupitelství v Praze k rozhodování o stížnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že státní zástupkyně přezkoumala usnesení o zahájení trestního stíhání i příslušný spisový materiál. Vyšla přitom z konkrétních skutkových zjištění, která ve svém rozhodnutí patřičně popsala, přičemž dospěla k závěru, že policejní orgán srozumitelně definoval skutek a dostatečně označil skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání, a že jeho usnesení obsahuje i relevantní právní úvahy a zákonné označení trestného činu. S jejími závěry lze souhlasit, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele splňuje po materiální i formální stránce nároky, které jsou na ně kladeny ustanovením §160 tr. ř.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Z tohoto faktu lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání není s ohledem na důkazní situaci možné po příslušných orgánech požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto počátečním stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby. Požaduje se přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, jehož rozsah musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž se nevyžaduje podrobná odpověď na každý vznesený argument (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 369/05 ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 555/15 ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2295/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2423/15 ze dne 26. 8. 2015 a další).
Napadené usnesení se v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, nijak nevymyká požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí vydaných v obdobných věcech. Státní zástupkyně se k věci vyjádřila v rozsahu, v jakém to podle povahy a probíhajícího stádia řízení přicházelo v úvahu. Míru odůvodnění rozhodnutí nelze posuzovat podle její kvantifikace, neboť i velmi stručné odůvodnění může ústavní kritéria splňovat, vystihuje-li podstatu a smysl daného rozhodnutí, což dotčené usnesení splňuje. Stížnostním orgánem přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska obstojí. Nelze přitom přisvědčit názoru stěžovatele, že by vyjadřování státní zástupkyně vůči stěžovateli a obhájci, obsažené v odůvodnění napadeného usnesení, vykazovalo znaky sebeprezentace její nadřazenosti.
Státní zástupkyně se v napadeném rozhodnutí neopomněla vyjádřit ani k námitce věcné nepříslušnosti Městského státního zastupitelství v Praze k rozhodování o stížnosti. Vyslovila přitom nesouhlas s názorem stěžovatele, že o jeho stížnosti by na základě §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. mělo rozhodovat Vrchní státní zastupitelství v Praze, když státní zástupce městského státního zastupitelství dal v rámci dohledové činnosti fakticky pokyn Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Při vypořádání uvedené námitky se řídila závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 5/2012 a v souladu s nimi vyslovila, že z přezkumu stížnosti podle §146 odst. 2 písm. a), ve spojení s §30 odst. 3 tr. ř. je vyloučen toliko ten státní zástupce nadřízeného státního zastupitelství, který ve věci vykonával dohled, nikoliv celé nadřízené státní zastupitelství.
Stejnou námitku stěžovatel uplatňuje i v ústavní stížnosti, přičemž vyslovuje nesouhlas s užitým výkladem ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení podústavního práva, včetně institutů užívaných trestním zákonem a trestním řádem, je plně v kompetenci soudů, především pak Nejvyššího soudu. Právě Nejvyššímu soudu přísluší ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu přísluší pouze za situace, kdy shledá, že interpretace dotčených právních předpisů je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V projednávaném případě však Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o pochybení takového druhu. Způsob, kterým Nejvyšší soud v citovaném judikátu interpretoval ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., konkrétně v něm užitý pojem "nadřízený státní zástupce" nevypovídá o extrémním pochybení. Nejvyšší soud postupoval logicky a uvedené ustanovení nevyložil izolovaně, jak činí stěžovatel, ale ve spojení se souvisejícím ustanovením §30 odst. 3 tr. ř. Jeho závěr, že "nadřízeným státním zástupcem" podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. se rozumí státní zástupce státního zastupitelství nejblíže nadřízeného státnímu zastupitelství, u něhož je činný státní zástupce, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a pokud je "nadřízený státní zástupce" vyloučen a rozhodnout nemůže ani jiný státní zástupce téhož nadřízeného státního zastupitelství, je "nadřízeným státním zástupcem" státní zástupce jiného státního zastupitelství stejného stupně, nelze z hlediska ústavního nic vytknout, neboť vychází ze smyslu a účelu obou uvedených ustanovení, přičemž tento závěr není zpochybněn ani v rozhodovací činnosti Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 411/04 ze dne 21. 10. 2004).
Ústavní soud z vyžádaného spisu toliko ověřil, že o stížnosti stěžovatele rozhodoval jiný státní zástupce nadřízeného Městského státního zastupitelství v Praze, než který v rámci dohledové činnosti uložil státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, aby dal policejnímu orgánu pokyn k zahájení trestního stíhání stěžovatele. Jenom v případě, že by o stížnosti rozhodoval stejný státní zástupce nadřízeného státního zastupitelství, by bylo možné pochybovat o jeho nestrannosti, přičemž by došlo k porušení ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a zásady dvouinstančnosti rozhodování. Jak však vyplývá z příslušného spisu, tohoto si byl vedoucí státní zástupce městského státního zastupitelství vědom a stížnost přidělil k vyřízení jinému státnímu zástupci.
Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471) Ústavní soud posuzoval, zda ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. není v rozporu s principy zaručenými ústavním pořádkem, přičemž dospěl k závěru negativnímu. V obsahu uvedeného nálezu rovněž vyložil specifika postavení a oprávnění státního zastupitelství v přípravném řízení. Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod se od svých předchozích závěrů odchýlit. Pakliže stěžovatel nepovažuje rozhodující státní zástupkyni za nestrannou a vznáší argumenty o její možné podjatosti, Ústavní soud znovu upozorňuje na stádium, ve kterém se dané trestní řízení nachází, v němž stěžovatel může uplatňovat veškerá svá procesní práva přiznaná mu trestními předpisy. I obecný soud, pokud dojde k podání obžaloby, bude prověřovat, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§181 odst. 1 tr. ř.). Bude se tak s ohledem na průběh přípravného řízení zabývat rovněž případnou podjatostí státní zástupkyně. Tato namítaná vada trestního řízení, pokud by byla její existence dána (což je otázkou, kterou musí posoudit nejprve orgány činné v trestním řízení, a zejména soud), nepatří mezi takové vady, jež by nebylo možné odstranit či zohlednit v soustavě orgánů činných v trestním řízení.
Právě s ohledem na povahu ústavní stížnosti nelze napadené usnesení podřadit pod kategorii rozhodnutí, u nichž Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stádiu přípravného řízení.
Obsah napadeného usnesení ani řízení, jež předcházelo jeho vydání, tudíž neporušuje tvrzená práva stěžovatele zaručená v čl. 36 a násl. Listiny. Předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny, což samo o sobě neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu nemohly doznat změn. Stěžovateli přitom zůstává zachována možnost, aby v následujících stádiích řízení uplatnil všechna svá zákonná procesní práva.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu