ECLI:CZ:US:2016:2.US.756.16.1
sp. zn. II. ÚS 756/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 14. června 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, se sídlem Přerov, Čechova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně ze dne 8. 12. 2015 č. j. 60 Co 338/2015-841 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 3. 2015 č. j. P 106/2007-775, jimiž bylo rozhodnuto o návrzích na změnu výše výživného pro stěžovatelčinu nezletilou dceru, za účasti Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a nezletilé T. N., zastoupené Magistrátem města Zlína, odborem sociálních věcí, a B. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem, se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 588, jako vedlejších účastníků řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně ze dne 8. 12. 2015 č. j. 60 Co 338/2015-841 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 3. 2015 č. j. P 106/2007-775 se ruší.
Odůvodnění:
I. Argumentace stěžovatelky
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že se obecné soudy při rozhodování o zvýšení výživného pro nezletilou nevypořádaly se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy relevantní, a uceleně neposoudily všechny okolnosti, které v řízeních před obecnými soudy vyšly najevo. Stěžovatelka poukazuje na to, že dítě má mít dle §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, shodnou životní úroveň s životní úrovní svých rodičů, a vytýká obecným soudům, že se při rozhodování o zvýšení výživného zaměřily v podstatě jen na zjištění příjmů rodičů, aniž by komplexně zhodnotily jejich majetkové poměry a životní úroveň. Stěžovatelka zejména uvádí, že obecné soudy bez jakéhokoli odůvodnění opomenuly zahrnout do svých úvah o výši vyživovací povinnosti otce příjmy jeho manželky. Pochybení obecných soudů stěžovatelka dále spatřuje v tom, že spoluvlastnický podíl na nemovitosti - rodinném domě, který otec daroval své současné manželce v září 2008, byl prodán za částku nejméně dvojnásobně převyšující ocenění tohoto podílu v rámci řízení o výživném, kdy bylo konstatováno, že se otec vzdal majetkového prospěchu. Stěžovatelka má tedy za to, že soudy neaplikovaly §913 odst. 1 a 2 a §915 občanského zákoníku v souladu s jejich smyslem a účelem. Stěžovatelka dále namítá, že soudy rovněž nepřihlédly ke skutečnosti, že o nezletilou pečuje výhradně ona a vedlejší účastník se s nezletilou již několik let vůbec nestýká a o osobní kontakt s ní nejeví žádný zájem.
II. Vyjádření účastníků
3. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Brně ? pobočce ve Zlíně, Okresnímu soudu ve Zlíně a vedlejším účastníkům B. N. a Magistrátu města Zlína, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
4. Okresní soud ve Zlíně se prostřednictvím předsedy příslušného senátu vyjádřil v tom smyslu, že své rozhodnutí považuje za ústavně souladné.
5. Vedlejší účastník B. N. (dále jen "vedlejší účastník nebo "otec") ve svém vyjádření uvedl, že jeho manželství se stěžovatelkou bylo rozvedeno z důvodu neustálého zadlužování stěžovatelky, ke kterému docházelo bez jeho vědomí. Po rozvodu manželství měl vedlejší účastník zájem stýkat se s oběma nezletilými dcerami, stěžovatelka však od počátku tomuto styku bránila, v důsledku čehož si dcery vytvořily k otci silně negativní vztah. Stěžovatel i tak plní řádně své povinnosti vůči dosud nezletilé dceři T., vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, zejména hradí řádně a včas soudem stanovené výživné. O základní potřeby svých dcer se vedlejší účastník postaral i nad rámec výživného, a to tím, že pro dcery a stěžovatelku koupil byt ve Zlíně, dále byl nucen za stěžovatelku zaplatit po rozvodu manželství její dluhy vůči Raiffeisenbank, a. s., a vůči Wüstenrot - stavební spořitelně, a. s., aby nebyla ohrožena životní úroveň jeho dcer. Co se týká tvrzení stěžovatelky ohledně jeho životní úrovně, uvádí, že s jeho současnou manželkou mají od počátku manželství zúženo společné jmění manželů, nevedou společnou domácnost, společně nehospodaří, neboť současná manželka byla vedlejším účastníkem o jeho závazcích před uzavřením jejich manželství informována, a uzavřením manželství nechtěla a nemohla ohrozit svůj majetek a možnost zabezpečení potřeb své vlastní rodiny. Pokud stěžovatelka argumentovala opakovaně v soudních řízeních tím, že vedlejší účastník převedl na svoji manželku polovinu rodinného domu v k. ú. Zlín, pak tato skutečnost už byla zohledněna v soudem stanoveném zvýšení výživného pro obě dcery před více než pěti lety. Současná manželka vedlejšího účastníka prodala tento zrekonstruovaný podíl na nemovitostech včetně nově zakoupeného vnitřního vybavení již v září 2013 za částku ve výši 3,1 milionu Kč, za tuto částku po uhrazení daně z převodu nemovitostí si pořídila nové bydlení. Vedlejší účastník se na této transakci nijak finančně nepodílel, pouze má jako manžel zajištěno bydlení v této nemovitosti své manželky. Vedlejší účastník je toho názoru, že rovněž jeho současná manželka má svá ústavně zaručená práva, mimo jiné právo vlastnit majetek a žít klidným rodinným životem, a zdůrazňuje, že se jedná o osobu samostatně výdělečně činnou hradící si své životní potřeby bez jistoty stálých příjmů do budoucna, která bude muset sama řešit své zaopatření na stáří, přičemž pečuje o svou matku. Stěžovatelka má dle vedlejšího účastníka uzavřenu pracovní smlouvu se společností PROF-EKOL, spol. s r. o., na základě které má nárok na mzdu ve výši cca 26 000 Kč měsíčně, pokud je tedy jí uváděný její čistý měsíční příjem 8 454 Kč měsíčně, dobrovolně se vzdává části svých příjmů, přičemž nemůže takové její jednání jít k tíži vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník závěrem dodává, že už v průběhu soudních řízení poukazoval na skutečnost, že stěžovatelka žije v partnerském vztahu s R. P., který je majetný, vlastní několik nemovitostí a úspěšně podniká.
6. Stěžovatelka ve své replice uvádí, že manželství nebylo rozvedeno z důvodu zadlužování stěžovatelky, nýbrž z důvodu nevěry vedlejšího účastníka, kdy poměr s jeho současnou manželkou B. N. vedl k rozvratu manželství. Dluhy vzniklé za trvání manželství byly vždy dluhy spadající do společného jmění manželů, nikoli výlučnými dluhy stěžovatelky, a tyto byly čerpány za účelem rekonstrukcí a oprav rodinného domu, v němž v minulosti jako rodina bydleli. Uvedené dluhy pak byly vedlejším účastníkem uhrazeny nikoli z jeho dobré vůle za účelem zamezení možného ohrožení životní úrovně dcer, jak se podává z jeho vyjádření, nýbrž na základě pravomocného soudního rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatelka také rozporuje tvrzení vedlejšího účastníka o jeho zájmu stýkat se s oběma dcerami, vedlejší účastník se naopak po rozvodu manželství styku s nezletilými dcerami bránil natolik usilovně, že soudy konstatovaly, že styk nezletilých dcer s otcem není pro jeho postoj a nezájem v jejich zájmu. Vedlejší účastník dodnes s nezletilou T. netráví žádný čas, nejeví zájem o její prospěch ani mimoškolní aktivity a zájmy či zdravotní stav. Žádný kontakt neprobíhá ani v období školních prázdnin či Vánoc, kdy nezletilá od otce již několik po sobě jdoucích let nedostala žádný vánoční dárek či přání nebo dárek k narozeninám. Uvádí-li vedlejší účastník, že nad rámec stanoveného výživného zajistil pro své dcery bydlení tím, že pro ně a stěžovatelku koupil bytovou jednotku 2+1, kterou v současnosti obývají, stěžovatelka dodává, že uvedená bytová jednotka byla pořízena ještě za trvání manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka do společného jmění manželů a při soudním rozhodování o vypořádání společného jmění manželů byla přikázána do výlučného vlastnictví stěžovatelky, které byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na vypořádací podíl částku 971 118,50 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedenou částku nebyla stěžovatelka pro dlouhodobou nezaměstnanost schopna uhradit, zahájil na majetek stěžovatelky vedlejší účastník insolvenční řízení, které je v současnosti vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 3524/2014. Stěžovatelka dále namítá, že skutečnost, že vedlejší účastník a jeho současná manželka mají zúženo společné jmění manželů, není pro danou věc rozhodná, neboť jestliže jsou manželé a obývají tutéž domácnost, pak současná manželka vedlejšího účastníka je osobou žijící s povinným rodičem ve společné domácnosti, a k jejím příjmům a majetkovým poměrům měly soudy přihlédnout. Stěžovatelka také označuje jako nepravdivá tvrzení vedlejšího účastníka, že její zaměstnavatel je současně jejím partnerem. Pro úplnost stěžovatelka uvádí, že příslib zaměstnání se mzdou 26 000 Kč byl vázán na realizaci plánované zakázky zaměstnavatele, k níž nedošlo, a ze strany svého zaměstnavatele tak dostala pracovní nabídku toliko se mzdovým ohodnocením 8 454 Kč měsíčně. S ohledem na předchozí dlouhodobou nezaměstnanost stěžovatelky a narůstající dluhy spojené s exekučním vymáháním závazků ze strany vedlejšího účastníka stěžovatelka tuto pracovní nabídku přijala. Není tedy pravda, že by se stěžovatelka dobrovolně vzdávala vyššího výdělku.
III. Rekapitulace obsahu spisu
7. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 0 P 106/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. K návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilou T. bylo napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně výživné otce pro nezletilou zvýšeno od 1. 9. 2014 z částky 3 600 Kč na částku 3 900 Kč měsíčně (výrok I). Dlužné výživné za období od 1. 9. 2014 do 28. 2. 2015 ve výši 1 800 Kč bylo otci uloženo zaplatit k rukám stěžovatelky nejpozději do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Návrh otce na snížení výživného byl zamítnut (výrok III) a žádnému z účastníku nebyla přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Proti tomuto rozsudku podali otec i stěžovatelka odvolání, na základě něhož Krajský soud v Brně ? pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky na zvýšení výživného zamítl.
IV. Postup Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti
8. Podle ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.
V. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost ? což vyslovil v řadě svých rozhodnutí ? že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
10. Ústavní soud obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
11. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, soudy nerespektovaly, a v důsledku jejich postupu došlo k porušení práv stěžovatelky plynoucích z článku 36 odst. 1 Listiny.
12. V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného došlo ke změně poměrů spočívající ve zvýšení potřeby z důvodu přirozeného biologického vývoje nezletilé, dále v souvislosti se školní docházkou (nástup do sedmé třídy základní školy) a zájmovou činností. Z těchto důvodů soud zvýšil vyživovací povinnosti otce k nezletilé z 3 600 Kč na 3 900 Kč. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně nesouhlasil, což odůvodnil tak, že obecně se vychází z toho, že k podstatné změně poměrů dojde uplynutím tří let od posledního rozhodnutí o výživném, pokud do té doby nenastane jiná zásadní změna, jako např. nástup na základní školu, střední školu apod. Odvolací soud dovodil, že od předchozího rozhodnutí o výživném uplynula doba necelých dvou let, a v potřebách nezletilé tedy nenastala podstatná změna poměrů, která by mohla vést k navýšení výživného.
13. Na tomto místě je nutno poukázat na stěžovatelkou v ústavní stížnosti uvedenou skutečnost, že odvolací soud vycházel při svých úvahách o plynutí doby od posledního rozhodnutí o výživném z předpokladu, že předchozí rozhodnutí o výživném - rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 8. 2012 č. j. P 106/2007-542 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2013 č. j. 60 Co 558/2012-606 nabylo právní moci dne 10. 3. 2014. Z obsahu spisu je však zřejmé, že citovaný rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 8. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně nabyl právní moci dne 4. 3. 2013. Soudem uvedené datum 10. 3. 2014 se vztahuje k nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 8. 2013 č. j. P 106/2007-694 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1 2014 č. j. 60 Co 514/2013-706. Vzhledem k tomu, že odvolací soud postavil svůj závěr o tom, že v poměrech rodičů a dítěte nedošlo oproti stavu při předchozím rozhodnutí k podstatné změně, přičemž absenci změny, pokud jde o poměry dítěte, odůvodnil výlučně uplynutím necelých dvou let od právní moci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 8. 2012 č. j. P 106/2007-542 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2013 č. j. 60 Co 558/2012-606, jakožto předchozího rozhodnutí o výživném, postrádá jeho rozhodnutí jakékoli relevantní odůvodnění, neboť toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 3. 2013, nikoli dne 10. 3. 2014. Závěry odvolacího soudu tak neodpovídají obsahu spisu a provedenému dokazování. Jak Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy [viz shodně nález ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287); nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115)].
14. Nedostatek odůvodnění spatřuje Ústavní soud také ve vypořádání se s námitkou stěžovatelky, že soud v roce 2008 při určování výživného ocenil hodnotu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 domu č. p. X stojící na pozemku parc. č. st. Y1 a na pozemcích parc. č. st. Y1, Y2 a Y3 v k. ú. Zlín, který vedlejší účastník daroval své současné manželce, a tím se vzdal majetkového prospěchu, na částku 1 350 000 Kč, přičemž tato nemovitost byla následně jako celek prodána za kupní cenu převyšující 7 000 000 Kč. Pokud soudy stěžovatelce opakují, že hodnota spoluvlastnického podílu nalezla odraz při určování výživného nezletilých, nereagují tím na námitku stěžovatelky, že výše částky, ze které soud vycházel, se později ukázala jako nedostatečná, a majetkový prospěch, kterého se otec darováním vzdal, tak byl mnohem větší, než jak bylo předjímáno při určování výživného. Současně se dle stěžovatelky jednalo o další později vzniklý majetkový prospěch, který měl nepochybně vliv na životní úroveň manželky vedlejšího účastníka, a tím i jeho samého. Také s těmito námitkami se soudy nevypořádaly.
15. Ústavní soud považuje za důvodnou také námitku stěžovatelky, že soudy nedostatečně zjistily majetkové poměry vedlejšího účastníka, když se nezabývaly příjmy jeho manželky. Ústavní soud připomíná, že při rozhodování o výživném je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 527/06 ze dne 7. 3. 2007 (N 43/44 SbNU 549) Ústavní soud výslovně konstatoval, že: "Jakkoli se nejedná o osobu povinnou k poskytování výživného dle zákona o rodině, je zřejmé ? z obecného pohledu ? že pokud by bylo prokázáno v neurčitém počtu případů stejného druhu, že přítel rodiče s ním žije ve společné domácnosti a podílí se na uspokojování potřeb rodiny, mohla by taková blíže specifikovaná částka nalézat odraz i v poměrech rodiče, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, a tím i v poměrech nezletilého dítěte. Jedná se tedy o otázku životní úrovně rodiče a nezletilého dítěte, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na ,pouhé' právní stránce, tj. na tom, zda se jedná či nejedná o osobu dle zákona o rodině k vyživovací povinnosti povinnou; podíl např. druha na uspokojování potřeb rodiny se na životní úrovni člena rodiny projeví fakticky vždy (rozdíl je jen v míře); nepřihlížet k tomu by bylo v rozporu s reálným dějem, konstruováním fikce (což by mohlo vést až k absurdním důsledkům), k čemuž však není žádného rozumného důvodu." Shodně v nálezu sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008 (N 27/48 SbNU 377) Ústavní soud dovodil, že "kategorické tvrzení odvolacího soudu o tom, že při určování výše výživného je třeba přihlížet pouze k příjmům a majetkovým poměrům otce, nikoli jeho manželky, i v situaci, kdy zvýšené odůvodněné potřeby nezletilých dětí byly prokázány a soudem akceptovány, tak neodpovídá nejen shora uvedeným normám jednoduchého práva (zákona o rodině), ale ani zásadám spravedlivého procesu a relevantní judikatuře Ústavního soudu. Argumentaci stěžovatelky ohledně zúžení společného jmění otce a jeho manželky nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť se jedná o autonomní vůli manželů vyjádřenou v souladu s ustanovením §143a občanského zákoníku, kterážto nemůže žádným způsobem ovlivnit vyživovací povinnost otce, což konstatoval i odvolací soud ve svém rozsudku". Soudy tedy měly v projednávané věci nepochybně přihlédnout i k příjmům otcovy současné manželky, která je advokátkou a jejíž příjmy jistě ovlivňují i majetkové poměry otce nezletilé. Na uvedeném přitom nic - pokud jde o běžné vedení domácnosti - nemění skutečnost, že vedlejší účastník a jeho současná manželka mají zúženo společné jmění manželů. Nejde přitom o to, jak se obává vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že by jeho současná manželka měla být majetkově postižena tím, že vedlejšího účastníka stíhá vyživovací povinnost, nýbrž je třeba objektivně zhodnotit majetkové poměry účastníků, které, jak již bylo výše uvedeno, nemůže neovlivnit mimo jiné jejich současná osobní a rodinná situace. Jakkoli se vedlejší účastník takovému hodnocení brání tvrzením, že s manželkou nevedou společnou domácnost, její příjmy nezná, pouze má "jako manžel zajištěno bydlení v nemovitosti své současné manželky", jeví se tato jeho vyjádření jako účelová. Na druhou stranu, pokud jde o výši příjmů vedlejšího účastníka, nelze než přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že pokud vedlejší účastník řádně doložil své příjmy ve výši 24 495 Kč, nelze bez dalšího dovodit, že se bezdůvodně vzdává příjmu, byť se může výše příjmů dosahovaná vedlejším účastníkem jako lékařem jevit nízká.
VI. Závěr
16. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nelze vzhledem k výše uvedeným nedostatkům považovat za transparentní a přesvědčivá, protože nejsou založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, přičemž ani dovozené právní závěry z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně nevyplývají. Taková rozhodnutí ve světle judikatury Ústavního soudu zakládají nejen svou nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost. Ústavní soud nijak nepředjímá rozhodnutí o výši výživného, která bude vedlejšímu účastníkovi stanovena, nicméně klade důraz na to, aby v navazujícím řízení byly zohledněny všechny skutkové okolnosti, ke kterým, jak je uvedeno výše, dosud nebylo přihlédnuto.
17. Vzhledem k tomu, že postupem obecných soudů, který vedl k vydání ústavní stížností napadených rozsudků, došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku by postupem soudu mohlo dojít k zásahu do práv nezletilé garantovaných Listinou v jejím článku 32 odst. 4, Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zrušil.