ECLI:CZ:US:2016:3.US.1222.16.1
sp. zn. III. ÚS 1222/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Pušky, t.č. Vazební věznice P.O.BOX 79, Litoměřice, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem Mánesova 13, Cheb, směřující proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Louny, SKPV OOK - I. oddělení, ze dne 19. 1. 2016, č.j. KRPU-209414-95/TČ-2015-040771-52, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2016, č.j. 1 KZV 12/2016-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Louny, SKPV OOK - I. oddělení, ze dne 19. 1. 2016, č.j. KRPU-209414-95/TČ-2015-040771-52, bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších osob, jako obviněných ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání si stěžovatel podal stížnost, která byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2016, č.j. 1 KZV 12/2016-51, zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
Dle mínění stěžovatele došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 2 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že trestní stíhání jeho osoby je nedůvodné a zcela nezákonné. Napadené usnesení policejního orgánu podle stěžovatele nesplňuje náležitosti dané §160 odst. 1 trestního řádu, přičemž důkazy a zjištění uvedené v usnesení jsou podle přesvědčení stěžovatele k zahájení trestního stíhání naprosto nedostatečné.
Konkrétně pak stěžovatel namítá, že se nemohl podílet na majetkovém ani násilném protiprávním jednání vůči osobám přítomným v předmětném objektu, pokud sám do tohoto objektu nevstoupil a ani se o to nepokusil. V této souvislosti je podle stěžovatele v jeho případě také zcela vyloučeno spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, a to vzhledem k tomu, jak je daný skutek vymezen v usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel upozorňuje, že pokud by přece jen bylo možné připustit jeho podíl, a tedy formu účastenství na společném jednání obviněných, pak výlučně v rovině domluvy obviněných na přípravě odcizení rostlin konopí, avšak bez užití násilí či pohrůžky násilí.
Stěžovatel dále poukazuje také na to, že se Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem vůbec nevypořádalo s jeho námitkami. Dozorový orgán tak podle něj při přezkumu usnesení policejního orgánu zcela ignoroval své povinnosti.
III.
Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Nepřísluší mu totiž zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Otázkou tedy je, zda napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243), usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic "podústavního" práva, jež jsou povahy extrémní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4016/13 ze dne 30. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 583/14 ze dne 21. 5. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 3550/14 ze dne 19. 11. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 47/15 ze dne 19. 2. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2667/14 ze dne 25. 8. 2015 a další).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srovnej nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]; i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají a ani jím není předjímán výsledek řízení ve věci samé, když na počátku trestního stíhání již z logiky věci není možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. K zahájení trestního stíhání přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (resp. odůvodněné přesvědčení o jejím naplnění) nasvědčující tomu, že se obviněná osoba trestné činnosti dopustila. Z usnesení policejního orgánu se pak s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podává skutek především v jeho základních obrysech. Odtud se také odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti rozhodnutí. Není proto možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis trestné činnosti. Ta nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu např. u podané obžaloby (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 ze dne 9. 7. 2013 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013 a mnohá další).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
V.
Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit a z jakých trestných činů je obviněn. V odůvodnění usnesení jsou pak rozvedeny skutečnosti, na základě kterých se trestní stíhání stěžovatele jeví jako důvodné, včetně pramenů, ze kterých policejní orgán při svém rozhodování vycházel (viz zejména obsah výpovědí dvou podezřelých a nyní taktéž obviněných osob).
Jelikož zahájení trestního stíhání je ze své povahy ranou fází trestního řízení, další posouzení skutečností odůvodňujících trestní stíhání stěžovatele, stejně tak jako právní kvalifikace jeho jednání, bude i nadále úlohou orgánů činných v trestním řízení a následně bude podrobeno také přezkumu obecných soudů.
Nyní však Ústavní soud s ohledem na již zmíněná specifika dané fáze trestního řízení konstatuje, že neshledal, že by napadené usnesení trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení. Z odůvodnění rozhodnutí dostatečně jednoznačně plyne, jakými konkrétními úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání stěžovatele.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele týkajícím se usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem je pak třeba upozornit, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá také povinnost orgánů svá rozhodnutí adekvátně odůvodnit. Zmíněnému pojmu "adekvátně" potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Je přitom nutno reflektovat také to, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští [srovnej např. nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565), obdobně např. také usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 ze dne 9. 7. 2013 a další].
Státním zástupcem bylo přezkoumáno napadené usnesení policejního orgánu i související spisový materiál. Státní zástupce konstatoval, že napadené usnesení obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a je dostatečně odůvodněno. Dále uvedl, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno, byl spáchán, má všechny znaky předmětných trestných činů a jako důvodné se jeví i to, že jej spáchal stěžovatel. V této souvislosti upozornil, že dva zadržení podezřelí popsali svou účast na trestné činnosti a podrobně se vyjádřili i k ostatním osobám, a to včetně stěžovatele a jeho úlohy, přičemž obsah jejich výpovědí je v souladu také s dalšími opatřenými důkazy. Státní zástupce uzavřel, že všechny okolnosti stíhaného jednání, včetně těch namítaných stěžovatelem, bude nutné objasnit dalším vyšetřováním.
Lze tedy shrnout, že státní zástupce se v projednávané věci vyjádřil k usnesení policejního orgánu v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v němž se řízení nachází, přicházelo v úvahu. Také odůvodnění tohoto usnesení dostojí požadavkům, které jsou na rozhodnutí v dané fázi řízení obecně kladeny.
VI.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mantinelů ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, netrpí neseznatelností rozhodovacích důvodů, nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu