ECLI:CZ:US:2016:3.US.1235.14.1
sp. zn. III. ÚS 1235/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Oblastního stavebního bytového družstva Děčín, IČ: 00212504 se sídlem Děčín IV, Jeronýmova 15, zastoupeného JUDr. Petrem Oehmem, advokátem se sídlem Plzeňská 4, 150 00 Praha 5, proti výroku pod bodem I a II usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2014 č. j. 26 Cdo 3936/2013-411, proti výroku pod bodem I, II a III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. srpna 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222, proti výroku pod bodem I a II usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. září 2012 č. j. 35 Co 76/2008-393 a proti výroku pod bodem II a III usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. června 2010 č. j. 35 Co 76/2008-291, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Oblastní stavební bytové družstvo Děčín (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") v podané ústavní stížnosti napadá všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí v rozsahu jím označených výroků pro údajné porušení základních práv ve smyslu článku 11 odst. 1, článku 11 odst. 4 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 6 odst. 1 Úmluvy a článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Děčíně (dále též "nalézací soud") probíhal spor mezi žalobcem Družstvem Pasáž se sídlem v Děčíně, Hrnčířská 1305/3, IČ 64652254, a žalovaným Oblastním stavebním bytovým družstvem Děčín.
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných bytových a nebytových jednotek v domě na adrese Hrnčířská 1305/2 Děčín z titulu vypořádání majetku, práv a povinností podle ustanovení §29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž "zákon o vlastnictví bytů"). Žalobce opřel svůj nárok o tvrzení, že dne 10. 4. 1996 se vyčlenil z žalovaného družstva a tím splnil podmínky pro vznik družstva postupem podle tehdy platného ustanovení §29 citovaného zákona. Proto žalobce tvrdil, že došlo k přechodu vlastnictví k bytovým jednotkám a též k nebytové jednotce v předmětném domě v souvislosti s jeho vznikem vyčleněním. Žalovaný tato tvrzení popíral s odůvodněním, že v předmětném domě převažují v celkové ploše nebytové prostory (cca 60 %); nelze prý proto postupovat podle §29 citovaného zákona, jestliže se mohla "vyčlenit" pouze obytná budova. Žalovaný namítal, že nebytovou jednotku 1305/18 převzal od Domácích potřeb, přičemž v rámci vypořádání sdružených prostředků v roce 1984 za ni zaplatil částku více než 7 000 000,- Kč. Žalovaný tvrdil, že žalobce nikdy nebyl ani nájemcem nebytové jednotky.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2005 č. j. 13 C 165/2002-144 vyhověl žalobě a určil, že od 10. 4. 1996 je žalobce s podílem o velikosti 2413/2820 spoluvlastníkem domu s byty a nebytovými prostorami a blíže označených bytových jednotek, nebytových prostor - provozovny a dílny v témže domě, přičemž rozhodl i o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Na základě odvolání žalobce, žalovaného a původně žalovaných 2) a 3) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 10. 1. 2007 č. j. 35 Co 352/2006-184 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému jednak potvrdil v té části vyhovujícího výroku, jíž bylo určeno, že žalobce je spoluvlastníkem předmětného domu s podílem 702/2820 a vlastníkem zde označených bytových jednotek v předmětném domě (výrok I), a jednak změnil prvoinstanční rozsudek v tomtéž výroku tak, že zamítl žalobu na určení spoluvlastnictví žalobce v širším rozsahu a na určení vlastnického práva k nebytovým prostorům (výrok II); výrokem III prvoinstanční rozsudek změnil tak, že ve vztahu k původně žalovaným 2) a 3) určovací žalobu zamítl; dalšími výroky IV, V, VI a VII odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu a o povinnosti žalovaného a původně žalovaných 2) a 3) k zaplacení tam uvedeného doplatku na soudním poplatku.
Nejvyšší soud České republiky (dále též "dovolací soud") na základě dovolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 12. 2007 č. j. 28 Cdo 2860/2007-205 rozsudek odvolacího soudu ve výrocích IV a V zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 8. 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222 (ve spojení s usnesením ze dne 18. 9. 2012 č. j. 35 Co 76/2008-393) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I, který se týkal bytové jednotky č. 1305/16 a nebytové jednotky v domě, a konstatoval s odkazem na výrok I svého prvního rozsudku, že jinak zůstává vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně nedotčen. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení poté, co předcházející nákladové výroky jeho rozhodnutí byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 a nálezem ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10.
Dovolací soud usnesením ze dne 22. 1. 2014 č. j. 26 Cdo 3936/2013-411 dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 35 Co 76/2008-393 odmítl (výrok I) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek a předpokladů stanovených pro podání ústavní stížnosti zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k následujícím zjištěním:
Stěžovatel se projednávanou ústavní stížností (mimo jiné) domáhá, ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 8. 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222, zrušení výroků pod body I, II a III, a to v celém rozsahu. Stěžovatel přitom ignoruje, že rozsudkem dovolacího soudu ze dne 13. 12. 2007 č. j. 28 Cdo 2860/2007-205 byl dovoláním napadený (první) rozsudek odvolacího soudu zrušen jen v měnících výrocích II a III a v nákladových výrocích IV a V; ve zbytku tedy zůstal rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2007 č. j. 35 Co 352/2006-184 nezměněn, což se promítlo i do stěžovatelem napadeného v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2008. Sporným tedy již v dalším řízení nebylo žalobcovo spoluvlastnictví společných prostor předmětného domu s podílem o velikosti 702/2820 a jeho vlastnictví bytových jednotek nacházejících se v předmětném domě (č. 1305/1, č. 1305/2, č. 1305/5, č. 1305/6, č. 1305/9, č. 1305/10, č. 1305/12, č. 1305/13, č. 1305/14 a č. 1305/17).
Jestliže tedy stěžovatel projednávanou ústavní stížností napadá i tuto část výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 12. 2007, je nutné v této části ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Výrok pod bodem II (v pořadí druhém) rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222 v části, jímž bylo stěžovateli jako prvnímu žalovanému uloženo nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747); ohledně této částí zrušeného výroku II rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2010 č. j. 35 Co 76/2008-291 bylo následně rozhodnuto výrokem I usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 35 Co 76/2008-393, který byl však rovněž zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29). O nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky řízení tak bylo rozhodnuto s konečnou platností až výrokem I usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 35 Co 76/2008-393. V této části je proto ústavní stížnost, napadající výrok II rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222, nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť se týká již zrušené, tedy neexistující části nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu.
Stěžovatel se projednávanou ústavní stížností domáhá rovněž zrušení výroku pod bodem III usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2010 č. j. 35 Co 76/2008-291, tedy včetně té jeho části, v níž odvolací soud rozhodl, že zůstává nedotčen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 25. 8. 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222 ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným. V této části je nutné předmětnou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť je podána někým zjevně neoprávněným. Ústavní stížnost totiž nelze podat ve formě tzv. actio popularis, tj. ve prospěch třetí osoby (v daném případě ve prospěch druhého a třetího žalovaného), jak vyplývá i z dosavadní judikatury Ústavního soudu.
IV.
Za této situace proto Ústavnímu soudu, s ohledem na tvrzení stěžovatele o porušení jím označených základních práv, zbývalo posoudit, zda je možné přisvědčit jeho námitkám ve vztahu ke zbývajícím výrokům napadených rozhodnutí. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Především je třeba zdůraznit, že stěžovatel plně využil své možnosti uplatnit veškeré námitky, předestřené i v ústavní stížnosti, již v řízení před obecnými soudy, včetně řízení dovolacího.
Je nutné připomenout, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.
Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné závady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se vypořádávají s veškerými důkazy, které jsou pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení obecných soudů. Důkazní závěry jsou založeny na důkladném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jsou postaveny na logických argumentech, plynule na sebe navazujících.
Ke stěžovatelově polemice s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "...k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání zákonem [§43 odst. 1 písm. b)], zčásti jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e)], zčásti jako podanou někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c)] a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu