ECLI:CZ:US:2016:3.US.1355.15.1
sp. zn. III. ÚS 1355/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Daniely Trávníčkové, správkyně konkursní podstaty, sídlem Blansko, Svitavská 1018/1, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Trávníčkem, advokátem, AK se sídlem Blansko, Svitavská 1018/1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2015 č. j. 28 Cdo 5200/2014-316 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014 č. j. 44 Co 385/2011-299, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Řiháka, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, AK se sídlem Brno, tř. kpt. Jaroše 19, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 7. 5. 2015, doručené téhož dne Ústavnímu soudu, se JUDr. Daniela Trávníčková, správkyně konkursní podstaty (dále též jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 1 700 000 Kč.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se jako správkyně konkursní podstaty úpadce DIPRO s. r. o., IČ: 63492008, se sídlem Rájec - Jestřebí, domáhala po žalovaném Ing. Petru Řihákovi (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení výše uvedené peněžní částky z titulu půjčky poskytnuté žalovanému společností DIPRO s. r. o., jež se stala v důsledku prohlášení konkursu na tuto společnost splatnou ve smyslu §14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
Dne 13. 12. 2010 rozsudkem č. j. 43 C 304/2006-121 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalobě vyhověl, když shledal nepřípustným započtení pohledávek vůči konkursní podstatě společnosti DIPRO FABRICS CZ a. s., a neshledal možnost postoupení a započtení pohledávek žalovaného ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., neboť k uzavření předmětných smluv došlo v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu na společnost DIPRO s. r. o.
Dne 9. 1. 2013 rozsudkem č. j. 44 Co 385/2011-200 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 12. 2010 č. j. 43 C 304/2006-121 změnil tak, že žalobu zamítl.
Dne 3. 10. 2013 rozsudkem č. j. 28 Cdo 2221/2013-234 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2013 č. j. 44 Co 385/2011-200 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K právním závěrům odvolacího soudu nevznesl žádné připomínky a vytkl mu pouze to, že pokud se v řízení dozvěděl o možnosti neplatnosti smluv o postoupení pohledávek a započtení ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 z důvodu rozporu s dobrými mravy, měl se uvedenou otázkou zabývat z úřední povinnosti a minimálně odůvodnit, proč jsou smlouvy platné, ačkoliv těmito smlouvami žalovaný z pohledu trestního práva dosáhl osvědčení, resp. zastavení trestního stíhání, nicméně na úkor věřitelů zadlužené společnosti DIPRO s. r. o., a to při využití resp. zneužití významného postavení, které v této společnosti měl.
Dne 28. 5. 2014 v pořadí druhým rozsudkem č. j. 44 Co 385/2011-299 odvolací soud o odvolání žalovaného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 13. 12. 2010 č. j. 43 C 304/2006-121 znovu rozhodl tak, že žalobu, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 1 700 000 Kč s přísl., zamítl a žalovanému poplatkovou povinnost neuložil (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 246 043 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta Borise Vágnera.
Dne 24. 2. 2015 usnesením č. j. 28 Cdo 5200/2014-316 dovolací soud o dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 44 Co 385/2011-299 rozhodl tak, že dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou zcela neakceptovatelná, ryze formalistická, nelogická a odporující konstantní judikatuře soudů; je v nich patrný přepjatý formalismus, jehož důsledkem je zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím porušení smyslu §1 a §3 o. s. ř., čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále uvedla, že "nepopírá, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí odvolacího soudu jisté odůvodnění obsahují. Avšak tato odůvodnění nevystihují podstatu celé věci, postrádají logiku a formalisticky odůvodňují zřejmou nespravedlnost. Vychází z nesprávných závěrů, například že posouzení toho, zda právní úkon je v souladu s dobrými mravy, brání skutečnost, že úkon byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky." V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s právním posouzením její věci v napadených rozhodnutích odvolacího soudu a dovolacího soudu, a jejich odůvodněním.
Vedlejší účastník Ing. Petr Řihák ve vyjádření ze dne 19. 11. 2015 k ústavní stížnosti uvedl, že přes obsáhlý popis skutkového stavu a odůvodnění ústavní stížnosti, není zcela zřejmé, z jakých konkrétních okolností dovozuje stěžovatelka porušení ústavně chráněných práv. Stěžovatelka v zásadě pouze opakuje totožnou argumentaci, jako v průběhu celého více než deset let trvajícího řízení před soudy tří stupňů, s níž se již nejen soud dovolací, ale zejména soud odvolací přesvědčivým a důsledným způsobem vypořádal. Stěžovatelka se v zásadě domáhá "přehodnocení" provedeného dokazování a fakticky se obrací na Ústavní soud jako na další stupeň v soustavě obecných soudů. Dále vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka se při popisu skutkového stavu dopustila hrubých zkreslení a s jejími názory polemizoval. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu považoval za správné a přiléhavé a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatelka v replice ze dne 27. 12. 2015 k vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 19. 11. 2015 mimo jiné uvedla, že ústavní stížnost stojí v zásadě na posouzení souladu právních jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy - a to uzavřením smluv o smlouvách budoucích, postupních smluv a smluv o započtení; poukázala na skutkové okolnosti věci a vyjádřila přesvědčení, že Ústavní soud, stejně jako stěžovatelka, v jednání vedlejšího účastníka shledá hrubý rozpor s dobrými mravy.
Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 12. 2015 uvedl, že ji považuje za nedůvodnou, neboť stěžovatelka pouze opakuje argumentaci, která byla předmětem rozhodování a posuzování obou posledních rozhodnutí jak odvolacího tak dovolacího soudu; otázka postupu žalovaného v souladu s dobrými mravy byla rozebírána zevrubně v obou rozhodnutích a stěžovatelka se pouze snaží prosadit svůj pohled na celou záležitost. Závěrem odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 1. 12. 2015 uvedl, že stěžovatelka v převážné části ústavní stížnosti toliko obšírně polemizuje s výkladem podústavního práva obecnými soudy, rozvíjejíc povšechnou kritiku údajného přepjatého formalismu napadených rozhodnutí. Stěžovatelka zejména usiluje o to, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů týkající se rozporu smlouvy o smlouvě budoucí s dobrými mravy. Jedinou ústavně relevantní námitkou je tvrzení stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění soudních rozhodnutí. Tato výtka je ovšem nepodložená, neboť jak odvolací tak dovolací soud se s účastníky předestřenou argumentací vypořádaly způsobem zcela adekvátním, přičemž pouhý opačný názor stěžovatelky ústavněprávní deficit odůvodnění zmíněných soudních rozhodnutí založit nemůže. Závěrem dovolací soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl.
Vyjádření odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2015 a dovolacího soudu ze dne 1. 12. 2015, nebyla zasílána stěžovatelce ani vedlejšímu účastníku řízení, neboť neobsahovala žádné ústavně relevantní skutečnosti, s nimiž by měli být seznámeni a k nimž by měli zaujmout stanovisko.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") vadným právním posouzením její věci odvolacím soudem a dovolacím soudem, a nedostatečným odůvodněním jejich rozhodnutí.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46), dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, též na http://nalus.usoud.cz]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
K požadavku stěžovatelky, aby Ústavní soud posoudil z hlediska ústavnosti závěry obecných soudů, týkající se jí uplatněné námitky rozporu postupních smluv, uzavřených žalovaným Ing. Petrem Řihákem, s dobrými mravy, lze poznamenat:
Ústavní soud se k ústavněprávnímu přezkumu interpretace a aplikace pojmu "dobrých mravů" obecnými soudy staví velmi zdrženlivě. Pojem dobrých mravů musí být vždy posuzován z hlediska konkrétního případu v daném čase a na daném místě, a to v kontextu vzájemného jednání účastníků právního vztahu. Provádět dokazování, nezbytné k posouzení konkrétních okolností případu z hlediska dobrých mravů, přísluší zásadně obecným soudům. S ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" musí být obecným soudům poskytnuta poměrně široká možnost uvážení (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 151/08). Ústavněprávní přezkum závěrů obecných soudů sice není vyloučen, avšak je zásadně omezen toliko na posouzení, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy.
V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud v závěrech obecných soudů o případném rozporu či souladu uzavřených smluv s dobrými mravy nic protiústavního.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí Ústavní soud dále připomíná, že požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces; tento požadavek sice není výslovně v Listině či Úmluvě formulován, vyplývá však z konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)], souladné s četnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k principům spravedlivého procesu.
Z tohoto pohledu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a nesdílí tvrzení stěžovatelky, že odůvodnění těchto rozhodnutí byla nedostatečná; dle jeho přesvědčení odvolací soud i dovolací soud své výše uvedené právní závěry v souladu s požadavky spravedlivého procesu v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily. Proto mu nezbylo než konstatovat, že požadavky spravedlivého procesu ve vztahu k dostatečnému odůvodnění napadená rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu splňují, a nelze je označit za "svévolná." K tvrzenému porušení procesních záruk vyplývajících z hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tudíž nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu Ústavního soudu