ECLI:CZ:US:2016:3.US.1381.15.1
sp. zn. III. ÚS 1381/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. S. L., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2015 č. j. 11 Tdo 1453/2014-97 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2014 č. j. 12 To 22/2014-3856, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle něj dojít především k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušeno mělo být podle stěžovatele rovněž jeho právo na účinný prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013 sp. zn. 40 T 5/2013 pod bodem II. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
Uvedeného trestného činu se stěžovatel a další ve výroku uvedení obžalovaní měli dopustit stručně řečeno tím, že v součinnosti s dalšími osobami působícími jak v České republice, tak i v zahraničí, zorganizovali a následně se pokusili zrealizovat vývoz psychotropní látky metamfetamin do Slovenské republiky.
Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle §283 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1 a 2 trestního řádu uložil prvostupňový soud stěžovateli rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 trestního zákoníku mu současně uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívající v propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2014 č. j. 12 To 22/2014-3856 tak, že odvolání podle §256 trestního řádu zamítl.
Dovoláním stěžovatele se následně zabýval Nejvyšší soud, který svým usnesením ze dne 28. ledna 2015 č. j. 11 Tdo 1453/2014-97 dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
III.
V petitu ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. května 2015, stěžovatel brojí proti rozhodnutí soudu druhého stupně a soudu dovolacího. V prvé řadě však jeho námitky směřují proti postupu nalézacího soudu, jenž podle něj dospěl k nesprávnému závěru o jeho vině, který následně potvrdily soudy dalších stupňů. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí nalézacího soudu je zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci. Má za to, že provedené důkazy nesvědčily o jeho vině, přičemž závěry soudů byly založeny na pouhých domněnkách a teoretických úvahách. Nadto podle jeho názoru obecné soudy svoje rozhodnutí řádně neodůvodnily, čímž rovněž zasáhly do jeho základních práv.
Stěžovatel v obecné rovině rozvíjí úvahy stran důkazního postupu obecných soudů, které opírá o četnou judikaturu Ústavního soudu. K postupu soudů v projednávané věci konkrétně namítá, že jejich závěr ohledně dodání 691 gramů metamfetaminu v krystalické podobě stěžovatelem spoluobžalovanému T. H. Ch. není založen na ničem jiném než na pochybném svědectví jmenovaného spoluobžalovaného. Toto svědectví stěžovatel považuje za nevěrohodné a má za to, že soudy měly naopak uvěřit jeho vlastní výpovědi. Tu chtěl doložit výslechem servisního technika (prodejce telefonních přístrojů), který měl potvrdit jeho obhajobu. Soudy však uvedený důkaz opomněly provést.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho jednání bylo podřazeno pod kvalifikovanou skutkovou podstatu dle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Jak uvádí v ústavní stížnosti, sám neumí česky ani slovensky, a nemohl tedy mít vůbec povědomí o tom, že jedná v rámci organizované skupiny působící ve více státech. Podmínky pro použití uvedené kvalifikované skutkové podstaty proto nemohly být splněny, čímž se však obecné soudy dostatečně nezabývaly.
Další námitky směřují proti výroku o trestu. Uložený trest stěžovatel považuje za nepřiměřeně přísný, přičemž odůvodnění soudů považuje v tomto směru za zcela nepochopitelné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Domnívá se, že obecné soudy nezohlednily dostatečně osobnost stěžovatele, možnost jeho nápravy, rozsah trestné činnosti, jakož ani skutečnost, že mu byl současně uložen trest vyhoštění. Zdůrazňuje, že je osobou prvotrestanou a podílel se pouze částečně na jednom ze stíhaných skutků; v porovnání s dalšími spoluobžalovanými mu přitom byl uložen zcela nepřiměřeně přísný trest.
IV.
Ve světle stěžovatelem předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
Stěžovatel svou argumentací, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s níž se již tyto soudy náležitě vypořádaly, brojí proti skutkovým závěrům obecných soudů, právní kvalifikaci zjištěného jednání a výši uloženého trestu.
Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, Ústavní soud konstatuje, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu beze zbytku naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Lze pouze konstatovat, že tento závěr nebyl založen pouze na jediné výpovědi spoluobžalovaného T. H. Ch., jak tvrdí stěžovatel, nýbrž na celé řadě dalších důkazů, které po zhodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu vedly k vyslovení viny stěžovatele. Stěžovatel byl usvědčován zejména záznamy telefonní komunikace mezi ním a obžalovaným T. H. Ch., výsledky sledování věcí a osob, zadržením na místě činu i výsledkem prohlídky vozidla Rover Mini Cooper, v němž byl zajištěn metamfetamin a digitální váhy se zbytky této drogy. Soud druhého stupně, ani soud dovolací neshledaly v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky v postupu nalézacího soudu, a jeho závěry potvrdily. Svá rozhodnutí oba jmenované soudy náležitě zdůvodnily, a rovněž tak podle názoru Ústavního soudu naplnily požadavky, které jsou na ně z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkaz výslechem servisního pracovníka (prodejce telefonních přístrojů), který měl potvrdit obhajobu stěžovatele, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, usnesení ze dne 24. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2021/15).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě objasnil, z jakých důvodů byla najisto vyvrácena obhajoba stěžovatele spočívající v tvrzení, že s obžalovaným T. H. Ch. byl v kontaktu pouze z důvodu výměny nefunkčního mobilního telefonu a následně z důvodu obstarání blíže nespecifikované kolekce různobarevného oblečení. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu jednoznačně vyplynulo, že za stávající důkazní situace bylo možno považovat provedení důkazu výslechem servisního technika, s nímž měl stěžovatel jednat o odblokování zakoupeného telefonu, za nadbytečné, neboť jeho obhajoba uplatněná v trestním řízení již byla bez důvodných pochybností vyvrácena. S tím se ostatně ztotožnil i Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele stran údajně nesprávné právní kvalifikace podle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Jak totiž správně konstatoval Nejvyšší soud, domáhal-li se stěžovatel mírnějšího posouzení věci, založil svou argumentaci pouze na skutkových námitkách, tedy na vytvoření vlastní skutkové verze, podle níž si nebyl vědom toho, že jedná v rámci organizované skupiny působící ve více státech. Tato skutková verze však byla obecnými soudy přesvědčivě vyvrácena, přičemž Ústavní soud nemíní skutkové závěry obecných soudů v tomto ohledu jakkoliv přehodnocovat.
K námitce stěžovatele ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13, usnesení ze dne 5. března 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Žádné takové podmínky pro kasační zásah Ústavní soud neshledal.
Také otázkou přiměřenosti uloženého trestu se obecné soudy k námitkám stěžovatele zabývaly opakovaně. Ústavní soud má za to, že nalézací soud postupoval ústavně konformním způsobem, neboť stěžovateli uložil trest v rámci zákonné trestní sazby, při rozhodování o výměře trestu dostatečně zohlednil všechny relevantní skutečnosti vztahující se k okolnostem případu i osobě stěžovatele a svoje úvahy náležitě popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Jak vyplývá z textu rozsudku, při ukládání trestu nalézací soud diferencoval ve vazbě na roli jednotlivých obžalovaných při páchání trestné činnosti, přičemž za společensky nejškodlivější shledal činnost dodavatelů dané psychotropní látky, tedy i činnost stěžovatele. Přesto byl stěžovateli vyměřen trest v první čtvrtině zákonné trestní sazby, a proto jej podle názoru odvolacího soudu nelze považovat za trest nepřiměřeně přísný. Rovněž uložení trestu vyhoštění bylo obecnými soudy řádně zdůvodněno a ani zde Ústavní soud neshledal prostor pro svůj zásah.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu