ECLI:CZ:US:2016:3.US.1430.16.1
sp. zn. III. ÚS 1430/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem, sídlem Otakara Jeremiáše 1311, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2016 č. j. 6 Co 2309/2015-1854 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 9. září 2015 č. j. 1 P 214/2013-1794, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a a) nezletilé K. V. a b) I. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že v daném řízení byly porušeny její základní práva a svobody garantované čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i základní práva a svobody vedlejší účastnice - její dcery (dále jen "nezletilá").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka (dále jen "otec") na změnu úpravy rodičovské odpovědnosti k nezletilé a na její svěření do jeho péče (výrok I), otci bylo zvýšeno výživné z částky 7 000 Kč na částku 9 000 Kč měsíčně (výrok II), dále jím byl upraven styk otce s nezletilou (výrok III), čímž byl (zčásti) změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2012 č. j. 16 P 41/2009-1239 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. 25 Co 131/2013-1343, a zamítnut návrh stěžovatelky, aby bylo rodičům nezletilé uloženo absolvovat rodinnou terapii a mediaci (výrok IV), nad výchovou nezletilé byl stanoven dohled (výrok V) a také bylo rozhodnuto, že na nákladech řízení vzniklých státu zaplatí rodiče dohromady 24 266 Kč (výrok VI) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
3. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II, IV, V a VI potvrdil (s tím, že upravil znění výroku II a VI), ve výroku III jej změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou vždy každý první, druhý a čtvrtý ucelený víkend v měsíci od pátku od 16 hodin do neděle téhož týdne do 17 hodin, a současně změnil i výrok VII tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Porušení svých práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatelka v nařízení dohledu (sub 2), neboť z rozhodnutí obecných soudů je patrno, že ten je reálně nařizován nad její výchovou, ačkoliv u otce byly zjištěny závažné nedostatky při zajištění péče o nezletilou. Důvodem zřejmě byla tvrzená, nikoli však prokázaná manipulace s nezletilou z její strany (proti otci). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že znalecký posudek vyzněl v její neprospěch, protože z něho tato manipulace vyplývala, tato skutečnost nebyla soudním znalcem nijak podložena, navíc posudek vyzněl pro otce negativně ještě ve větší míře, když znalec jednoznačně vyloučil svěření nezletilé do výchovy otci s tím, že nemá výchovné předpoklady. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 581/06 (N 101/49 SbNU 491)] namítla, že obecné soudy postupovaly nesprávně, pokud nekriticky vycházely ze znaleckého posudku a nijak nezohlednily, že proti němu vznášela opakovaně námitky. Následně stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se vad důkazního řízení a odůvodnění soudních rozhodnutí, a rovněž poukázala na to, že dohled nad otcem, u kterého jsou pochybnosti, zda dokáže vytvořit prostředí potřebné pro zdravý vývoj nezletilé, nařízen nebyl. Má za to, že nařízení dohledu je nepřiměřeným zásahem do rodinného života, kdy nezletilá bude sledována také ve škole a ta bude muset podávat pravidelné zprávy orgánu péče o dítě.
5. Stěžovatelka vyjádřila také výhrady k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, poukazujíc na to, že finanční situace rodičů je diametrálně odlišná, že otec zpracování znaleckého posudku inicioval a okresní soud na to přistoupil, aniž by bylo zřejmé, zda je jeho zpracování nezbytné, a jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, nebyl vypracován s ohledem na zájem nezletilé, ale rodičů. Rozdělení povinnosti mezi rodiče rovným dílem (viz výrok VI sub 2) považuje stěžovatelka za porušení rovnosti účastníků řízení, protože taková platba je pro ni, na rozdíl od otce, zatěžující a negativně se promítne i do péče o nezletilou. Obecné soudy nijak nezohlednily důkazní návrhy k prokázání životní úrovně otce, čímž svůj postup zatížily nepřezkoumatelností. Došlo tak k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
6. Porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy shledala stěžovatelka v nenařízení mediace, neboť z průběhu řízení vyplynulo, že otec s ní bezdůvodně odmítá komunikovat a veškeré záležitosti vyřizuje prostřednictvím svého právního zástupce, což je pro vývoj nezletilé škodlivé, neboť u ní vytváří nezdravou představu o průběhu komunikace mezi rodiči. Otcův odmítavý postoj ze strany soudů nebyl hodnocen jako škodlivý ve vztahu k rozvoji nezletilé, a ty jej nijak nepromítly do vlastního rozhodnutí, přičemž otcova neschopnost komunikace, resp. kooperace ohledně způsobu a směřování výchovy nezletilé snižuje jeho výchovnou způsobilost a vyvolává pochybnosti o jeho schopnosti zajistit jí emočně stabilní výchovné prostředí. Obecné soudy pouze převzaly názor znalce a dále poukázaly na to, že rodiče již jednu rodinnou terapii bezúspěšně absolvovali. Dle stěžovatelky tak vůbec její návrh nezohlednily a svůj postup řádně neodůvodnily, což zakládá i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
7. Obecné soudy měly dle stěžovatelky porušit čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy úpravou styku otce s nezletilou, kdy s nezletilou může trávit pouze jeden víkend v měsíci, v některých případech jednou za dva měsíce. Z otce se stal rodič "pro trávení volného času" a z ní rodič "pro povinnosti", nezletilá nebude mít možnost se stýkat s širší rodinou, ke které má silnou citovou vazbu, ani rozvíjet vztahy se svými kamarády, s nimiž nemá možnost se stýkat během týdne pro školní i mimoškolní povinnosti. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 (N 32/17 SbNU 229) a namítla, že své rozhodnutí krajský soud odůvodnil nutností rozšířit styk mezi nezletilou a otcem, přičemž opět převzal názor znalce, aniž by respektoval nejlepší zájem nezletilé, posoudil veškeré relevantní skutečnosti a hodnotil názor opatrovníka, který takovou úpravu styku nedoporučil. V této souvislosti vyjádřila nesouhlas se závěrem krajského soudu, že otec pobývá mimo místo bydliště nezletilé, a není tak schopen realizovat styk v průběhu týdne, s tím, že otec není zaměstnán, a přesto má vysokou životní úroveň díky finančním příspěvkům své matky, a je tudíž schopen zařídit si zázemí v místě bydliště nezletilé, aby s ní mohl trávit čas také během týdne.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "super revizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z toho plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to přitom ("typově") jsou, plyne z judikatury Ústavního soudu. S ohledem na to nemůže být za opodstatněnou považována taková ústavní stížnost, jejíž podstatou je polemika s příslušnými skutkovými a právními závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, ale jen ta, v níž stěžovatelé vytýkají pochybení mající povahu tzv. kvalifikovaných vad.
11. Tuto podmínku ústavní stížnost z obsahového hlediska evidentně nesplňuje, případně je založena na tvrzeních, která neodpovídají skutečnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala námitky, které uplatnila již v odvolání, přičemž krajský soud se jimi zabýval a náležitě vypořádal. Jde-li o jednotlivé body ústavní stížnosti, stěžovatelka v prvé řadě brojila proti tomu, že obecné soudy nařídily nad výchovou nezletilé dohled. Z napadených rozhodnutí je dostatečně patrno, jaké důvody k tomu obecné soudy vedly, přičemž ani Ústavnímu soudu se nejeví, že by skutečnosti, o které toto své rozhodnutí opřely, mohly být označeny za irelevantní či bez podstatného významu, a tedy že by jejich rozhodnutí z hlediska ústavnosti (a též z hlediska věcné správnosti, což však v tomto řízení, jak plyne z výše uvedeného, podstatné není) nemohlo obstát. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatelka proti tomuto opatření výhrady neměla, pouze nesouhlasí s důvodem, pro který bylo nařízeno (tedy že negativně ovlivňuje postoj nezletilé k jejímu otci); k tomu možno podotknout, že z uvedené skutečnosti neplyne, že by se nařízený dohled musel nutně omezovat pouze na tuto záležitost.
12. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry soudního znalce, o něž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, a to nejen ve věci nařízení dohledu, ale také neuložení povinnosti účastnit se rodinné terapie a mediace a úpravě styku (viz níže), žádnou relevantní skutečnost, jež by odbornost soudního znalce, resp. správnost či úplnost jeho závěrů mohla zpochybnit, neuvedla (za takovou nelze považovat to, že se s odborným posouzením neztotožňuje), a ostatně se ani (jak zmínil krajský soud) nedomáhala vypracování revizního znaleckého posudku. Ústavnímu soudu tak není zřejmé, proč by obecné soudy nemohly ze závěrů soudního znalce vycházet, přičemž naopak pochybnosti o "potřebnosti" tohoto důkazu pro dané soudní řízení nemá, nehledě na to, že je plně věcí obecných soudů, zda ten který důkaz provedou, či nikoliv.
13. Obdobně Ústavní soud nahlíží na stěžovatelčiny námitky týkající se rozhodnutí o (ne)nařízení rodinné terapie a o nákladech řízení, neboť i v tomto ohledu obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a skutečnosti, o které své rozhodnutí opřely, nelze v žádném případě považovat za takové, aby je (míněno rozhodnutí) bylo možné (po věcné stránce) označit za "extrémní". Byť to již z hlediska ústavnosti podstatné není, Ústavní soud musí s ohledem na poznatky z úřední činnosti potvrdit závěry obecných soudů, že rodinná terapie a mediace se míjí prakticky účinkem tam, kde na straně obou rodičů není vůle pracovat v zájmu dítěte na zlepšení jejich vzájemného vztahu tak, aby byli schopni ohledně dítěte spolu kvalitně komunikovat. Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že je to otec, kdo odmítá komunikovat, a zpochybňuje i jinak jeho výchovné předpoklady, Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by tyto skutečnosti mohly být ze strany obecných soudů zohledněny, zvláště jestliže na tomto výsledku značný podíl nese sama stěžovatelka, když otce nařkla ze sexuálního zneužívání nezletilé, přičemž z ničeho neplyne, že by otce, pokud jde o rodičovskou způsobilost, nějak převyšovala.
14. Ústavní soud nemá, co by obecným soudům vytknul též z hlediska rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou, neboť tyto vycházely z principů, jež plynou z judikatury Ústavního soudu, tedy že oba rodiče mají právo (a povinnost) se podílet na výchově nezletilého dítěte - pokud možno - stejnou měrou, a protože (zatím) nebyly splněny podmínky pro střídavou péči obou rodičů, bylo namístě upravit styk nezletilé s otcem v maximálním možném rozsahu, a to způsobem adekvátním konkrétním okolnostem případu. S ohledem na to, že bydliště rodičů jsou od sebe dosti vzdálena, a styk během pracovního týdne by byl realizovatelný jen obtížně, nezbylo než rozšířit rozsah styku po čas víkendů. Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že otci nic nebrání si vytvořit potřebné podmínky, ani v tomto ohledu Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by toto obecné soudy mohly při svém rozhodování zohlednit; jejich povinností je postupovat tak, aby přijaté řešení v reálné situaci bylo vždy v nejlepším zájmu dítěte, ovšem skutečně "ideální" podmínky (míněno vzhledem k tomu, že spolu rodiče nežijí) dítěti mohou zajistit pouze právě rodiče.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu