ECLI:CZ:US:2016:3.US.146.15.1
sp. zn. III. ÚS 146/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti: A) Miloslava Tomečka a B) Marie Tomečkové, obou zastoupených JUDr. Martou Novákovou, advokátkou AK se sídlem Višňová 1836, 696 62 Strážnice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 1408/2014-307, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2013 č. j. 38 Co 250/2012-227 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. dubna 2011 č. j. 16 C 226/2006-117, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, po výzvě Ústavního soudu doplněné podáním advokátky ze dne 13. 2. 2015 (k ostatním podáním Ústavní soud nepřihlížel, neboť stěžovatelé, ač byli v řízení o ústavní stížnosti zastoupeni zvolenou advokátkou na základě speciální plné moci, je předložili sami), napadají stěžovatelé (dále rovněž "žalovaní") všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky. Napadenými rozhodnutími byla údajně porušena základní práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení, došlo prý k porušení zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí a k zásahu do práva vlastnit majetek.
Na podporu svých námitek se stěžovatelé dovolávají údajného porušení nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 a III. ÚS 84/94 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí obecných soudů a ze stěžovateli zaslaných písemností se zjišťuje:
Před Okresním soudem v Hodoníně (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 16 C 226/2006 občanskoprávní spor mezi žalobci a) Ing. Jiřím Práškem a b) Evou Práškovou a mezi žalovanými 1) Miloslavem Tomečkem a 2) Marií Tomečkovou. Předmětem sporu bylo odstranění ostnatého drátu, který žalovaní podle tvrzení žalobců umístili na pozemku p. č. X1 v katastrálním území Velká nad Veličkou, jehož vlastníky jsou žalobci. Je třeba poznamenat, že žalobci v průběhu sporu opakovaně měnili žalobní petit, což znesnadnilo průběh sporu. Skutková situace byla zkomplikována také tím, že mezi stranami probíhal již dříve letitý sousedský spor o hranice pozemků, dále tím, že v průběhu doby došlo k obnově (digitalizaci) katastrálního operátu a změnilo se číslování pozemků, proto bylo nutno přibrat znalkyni z oboru geodézie a kartografie.
Žalovaní předložili v průběhu sporu ústně nebo písemně několik návrhů, jimiž se mj. domáhali, aby soud v rámci projednávané žaloby "řešil rovněž vlastnické právo k pozemkům všech účastníků řízení, včetně jejich výměr a jejich polohového určení, a to s ohledem k obsahu kupních smluv č. N 32/73 ze dne 10. 1. 1973 registrované Státním notářstvím pod č. PR 32/75, RI 346-75 ze dne 17. 2. 1975." Nalézací soud vyhodnotil návrh žalovaných na to, "aby bylo vše znovu zaměřené, a to podle nových smluv", jako návrh na vypracování revizního znaleckého posudku. Tomuto návrhu však nalézací soud nevyhověl, neboť jej pokládal za nadbytečný a nekonkrétní; znalecký posudek, vypracovaný znalkyní Marií Lankašovou, vyhodnotil nalézací soud jako "exaktní", nevyžadující přezkoumání.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2011 č. j. 16 C 226/2006-117 žalobě vyhověl a žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně odstranili ostnatý drát z pozemku žalobců p. č. X1, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
O odvolání žalovaných proti prvoinstančnímu rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (poté, co nejprve připustil změnu na straně žalobců v důsledku darování předmětných nemovitostí) usnesením ze dne 18. července 2013 č. j. 38 Co 250/2012-227 tak, že prvoinstanční rozsudek zrušil a řízení ve věci zastavil; žalovaným byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalobcům a České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně.
Zastavení řízení ve věci zdůvodnil odvolací soud tím, že žalobci při jednání odvolacího soudu dne 18. 7. 2013 vzali svoji žalobu zpět, neboť žalovaní v mezidobí dobrovolně splnili to, co jim v rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo, tj. odstranili ostnatý drát z pozemku. Odvolací soud konstatoval, že žalovaní se zpětvzetím žaloby souhlasili, přičemž i nadále setrvali na svém požadavku, aby "byla vyřešena záležitost ohledně hranic pozemků účastníků". Odvolací soud zdůraznil, že "předmětem tohoto řízení byl pouze požadavek žalobců na odstranění ostnatého drátu z pozemku, přičemž v této věci je soud vázán žalobním návrhem, není oprávněn překročit návrh žalobců a rozhodnout o něčem jiném, než čeho se žalobci v žalobě domáhali (§153 odst. 2 o. s. ř.)".
Žalovaní napadli jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně dovoláním, v němž těmto soudům vytýkali, že jejich podání učiněná v průběhu sporu měla být posouzena podle jejich obsahu, tedy jako vzájemný návrh ve smyslu §97 odst. 1 o. s. ř., konkrétně jako "určovací vlastnická žaloba". Dovolání bylo podle názoru stěžovatelů přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu prý záviselo na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe při posouzení problematiky vzájemného návrhu.
O dovolání žalovaných rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 1408/2014-307 tak, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil, dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelů a obsahu napadených rozhodnutí ve vztahu k tvrzení o porušení označených ústavně zaručených práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho výlučným a specifickým úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebo postupem nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví a až na výjimky extrémních pochybení nepřezkoumává výsledky dokazování před obecnými soudy.
Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je ust. §132 o. s. ř. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a neshledal v nich žádné závady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se vypořádávají s veškerými důkazy, které jsou náležitě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení obecných soudů. Důkazní závěry jsou založeny na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jsou postaveny na logických argumentech, plynule na sebe navazujících.
K polemice stěžovatelů s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "...k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena.
IV.
Navíc Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti z převážné části pouze opakují ty námitky, které jako účastníci občanskoprávního sporu uplatnili již dříve v řízení před obecnými soudy a jimiž se obecné soudy již zabývaly. Stěžovatelé obecným soudům zejména vytýkají, že jejich písemná a ústní podání, uplatněná v průběhu sporu, neposoudily podle jejich obsahu ve smyslu §97 odst. 1 o. s. ř., tj. jako vzájemný návrh, konkrétně jako určovací vlastnickou žalobu.
Dále stěžovatelé namítají, že obecné soudy nevyhověly jejich důkazním návrhům a že na základě neúplně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Jako příklad nesprávných skutkových zjištění uvádějí záměnu označení pozemků p. č. X1 a p. č. Y3 v rozhodnutích obecných soudů. Obecné soudy se prý nevypořádaly řádně se všemi tvrzeními a návrhy žalovaných, čímž se měly dopustit svévole. Rozhodnutí obecných soudů jsou prý nepředvídatelná a nedostatečně odůvodněná.
K těmto námitkám Ústavní soud podotýká: Je možno uznat, že několikaleté řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 226/2006 bylo v některých stadiích nepřehledné až chaotické, zejména pokud se týká vymezení předmětu řízení. Je skutečností, že petit žaloby v průběhu řízení prodělal několik změn; až teprve usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 3. 2011 č. j. 16 C 226/2006-110 po předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, byl petit upraven do podoby, o níž rozhodl soud prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem.
Je možno připustit, že za této situace bylo pro žalované poměrně obtížné se bez právního zástupce orientovat v tom, co žalobci přesně požadují a také v tom, jakou procesní obranu je vhodné momentálně zvolit. To patrně vedlo k tomu, že podání a návrhy na doplnění dokazování předložené žalovanými byly zčásti nekonkrétní a v některých aspektech se zcela míjely s předmětem řízení (např. požadavek "doložení všech machinací a všeho, co se dělo s pozemky a to od roku 1970" - viz odvolání žalovaných do rozsudku ze dne 23. 5. 2011). Takové neurčité návrhy účastníků sporu nelze připustit, neboť soudní řízení je mimo jiných zásad ovládáno i zásadami koncentrace a hospodárnosti řízení.
Nic ze shora uvedených charakteristik objektivně komplikovaného průběhu sporu nemůže však být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelů ze strany soudů. Principem občanskoprávního sporného řízení je mj. požadavek procesní aktivity účastníka sporného řízení; jinak řečeno - stěžovatelé byli v procesní pozici žalovaných nejen oprávněni nesouhlasit s tvrzením žalobců, ale především byli povinni ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. k prokázání svých tvrzení označit důkazy nebo soudu tyto důkazy sami předložit.
Ústavní soud ve své judikatuře již dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka řízení za ochranu jeho práv, označované jako zásada vigilantibus iura (neboli "bdělým náleží práva, nechť si každý střeží svá práva"), jež předpokládá odpovědnost především samotných účastníků za ochranu jejich práv, která je zcela v jejich dispozici. Účastník sporu si může podle svého uvážení vždy zvolit advokáta jako svého zástupce (§25 odst. 1 o. s. ř.); při splnění zákonných podmínek může být advokát ustanoven soudem (§30 o. s. ř.), přičemž ustanovenému advokátovi hradí jeho odměnu stát (§23 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Jestliže soud prvního stupně vyhověl návrhu stěžovatelů na doplnění dokazování pouze zčásti, a jestliže nechal vypracovat znalecký posudek k vytyčení vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. Y1, část parc. č. Y2, parc. č. Y3 a část parc. č. Y4p., nelze v tomto postupu shledat porušení rovnosti účastníků řízení, resp. porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé sami měli možnost (a mají ji i nyní) na vlastní náklady nechat si své pozemky zaměřit v terénu a vytyčit jejich vlastnické hranice. Lze jen doplnit, že po eventuálně novém zaměření vlastnických hranic pozemků se stěžovatelé mohou u soudu i nadále domáhat ochrany vlastnictví a nerušené oprávněné držby příslušnou žalobou.
Podle platné judikatury Ústavního soudu soud v civilním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy; je však jejich neprovedení povinen ve svém rozhodnutí odůvodnit. Soud prvního stupně, byť stručně, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvody neprovedení navržených důkazů. Tímto postupem proto výše uvedenou podmínku splnil.
Napadená rozhodnutí obecných soudů tak podle zjištění Ústavního soudu neporušila stěžovateli označená základní práva a svobody, stěžovatele nevyloučila z možnosti domáhat se ochrany jejich práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu; tím méně pak rozhodnutí o zastavení řízení a zrušení rozsudku soudu prvního stupně mohla reálným způsobem porušit právo stěžovatelů na ochranu vlastnictví či rovnost účastníků řízení.
Ve vztahu k napadenému odmítavému usnesení dovolacího soudu neshledal Ústavní soud rovněž žádné pochybení, které by odůvodnilo oprávněnost tvrzení stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces, resp. dalších stěžovateli označených článků Listiny či Ústavy.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu