ECLI:CZ:US:2016:3.US.150.16.1
sp. zn. III. ÚS 150/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti města Sokolov, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti výrokům II. a III. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 25 Cdo 3220/2015-353, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Hany Krtilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výroků II a III v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 25. 9. 2014 č. j. 15 C 362/2010-286 (po předchozím vrácení věci odvolacím soudem) zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice domáhala na stěžovateli zaplacení částky 423 811 Kč a současně placení renty ve výši 4 096 Kč měsíčně z titulu náhrady škody na zdraví, jež jí vznikla pádem na pozemní komunikaci ve vlastnictví stěžovatele; současně nalézací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť stěžovatelkou, disponující právním oddělením, vynaložené náklady na zastoupení advokátem nelze považovat za náklady účelné.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. března 2015 č. j. 56 Co 456/2014-328 k odvolání obou účastníků řízení rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, výrokem II. však změnil nákladový výrok nalézacího soudu tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 100 000 Kč a současně jí výrokem III. uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24 374 Kč.
4. Na základě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud ústavní stížností napadenými výroky změnil nákladové výroky odvolacího soudu tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud přikročil ke změně nákladových výroků odvolacího soudu, neboť dospěl k závěru, že nejsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i judikaturou Ústavního soudu. Jestliže totiž stěžovatel disponuje právním oddělením, dle dovolacího soudu není možné považovat náklady spojené s jeho zastoupením advokátem za náklady účelně vynaložené.
II. Námitky stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že sice disponuje právním oddělením, žádný z jeho zaměstnanců však nemá dokončené právnické vzdělání, a žádný z nich se navíc nespecializuje na civilní právo, tím méně pak na otázku náhrady škody. Závěr Nejvyššího soudu, že město Sokolov disponovalo dostatečným materiálním a personálním vybavením, proto považuje stěžovatel za rozporný s provedeným dokazováním.
6. Nadto stěžovatel zdůrazňuje skutkovou i právní složitost předmětné věci, celkový rozsah spisového materiálu a prováděného dokazování i samotnou délku soudního řízení; to vše dle jeho názoru svědčí o tom, že zastoupení advokátem, jenž se specializuje na případy náhrady škody, bylo potřebné, pročež je nutné náklady s tím spojené považovat za náklady účelně vynaložené.
III. Podmínky řízení před Ústavním soudem
7. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
10. Podstatou ústavní stížnosti je otázka interpretace "účelně vynaložených nákladů řízení" ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Otázkou účelnosti se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), v jehož odůvodnění mj. konstatoval: "Základní zásadou, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je zásada úspěchu ve věci. Ta je v platném právu vyjádřena v §142 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení ukládá soudu, aby přiznal tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který úspěch neměl, "náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva". Strana, která ve sporu podlehla, tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové náklady, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Důraz na účelnost nákladů, které se mají hradit, je zcela opodstatněný a pro procesní právo typický; viz např. §129 odst. 1 o. s. ř. z roku 1950, §41 odst. 1 civilního řádu soudního, či §91 odst. 1 německého ZPO. Pravidlo, dle nějž lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin právní názor upírající soudu oprávnění posuzovat účelnost těchto nákladů; naopak povinnost k posouzení jejich účelnosti při rozhodování o náhradě nákladů řízení výslovně vyplývá z §142 odst. 1 o. s. ř.. Tento závěr se opírá nejen o jazykový výklad zmíněného ustanovení; ani pomocí jiných interpretačních metod totiž nelze korektně snést přesvědčivé argumenty pro právní názor vyjímající náklady spojené se zastupováním advokátem z posouzení toho, zda byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, či nikoli." K těmto závěrům se Ústavní soud posléze přihlásil rovněž v nálezu ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 736/12 (N 171/71 SbNU 35).
11. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšším soudem zvolená intepretace porušuje jeho základní právo na právní pomoc, jež mu garantuje ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, postačí připomenout, že právo na právní pomoc a náhrada nákladů řízení se zastupováním spojených jsou dvě různé věci; obě spolu sice souvisejí, nikoliv však neoddělitelně. Právo na náhradu nákladů řízení, včetně těch, jež jsou spojeny se zastupováním advokátem, se odvíjí od jiných předpokladů než samotná možnost nechat se v řízení zastupovat. To je koneckonců patrné i z toho, že existují soudní řízení, v nichž se dle znění zákona účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení nikdy nepřiznává; nelze přitom tvrdit, že by taková ustanovení byla v rozporu s právem na právní pomoc, neboť žádnému účastníku právo nechat se v řízení zastupovat neupírají. Stejně jako není porušením práva na právní pomoc, nepřizná-li soud náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem účastníku, který ve věci neměl úspěch, není jeho porušením ani to, nepřizná-li soud tyto náklady úspěšnému účastníku, dospěje-li k závěru, že jsou naplněna zákonná kritéria, za nichž soud náhradu nákladů přiznat nemůže, kupř. právě proto, že jde o náklady, které nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 2284/12).
12. Právo volby advokáta, vyplývající z práva na právní pomoc ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, přitom nelze vnímat jako zcela bezbřehé, přičemž obecné soudy mají vždy povinnost zabývat se otázkou účelnosti nákladů řízení spojených právě se zastoupením účastníka řízení advokátem (srov. již výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 736/12).
13. Napadeným rozhodnutím tedy k porušení ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo.
14. V postupu dovolacího soudu přitom Ústavní soud neshledává ani porušení stěžovatelem taktéž dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Z odůvodnění napadeného usnesení je totiž zřejmé, že dovolací soud řádně zohlednil závěry v daném kontextu relevantních judikátů Nejvyššího soudu a nálezů Ústavního soudu, přičemž pokud jde o závěr, že stěžovatel disponuje dostatečným materiálním a personální vybavením, vyšel (procesně korektním způsobem) ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ve shodě s nalézacím soudem tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by vedoucí jeho právního oddělení nebyl s to účinně hájit zájmy města Sokolov (srov. první odstavec na str. 7 rozsudku okresního soudu). Pakliže v této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žádný ze zaměstnanců jeho právního oddělení (a tedy ani jeho vedoucí) nemá ukončené právnické vzdělání, nabízí se pouze otázka, proč v čele právního oddělení středně velkého města stojí osoba, kterou ani jeho zaměstnavatel nepovažuje za adekvátně kvalifikovanou, a tedy fakticky způsobilou pro dané pracovní místo.
16. Namítá-li pak stěžovatel, že Nejvyšší soud nevzal v potaz skutkovou i právní složitost dané věci, postačí odkázat na poslední odstavec na str. 4 a první odstavec na str. 5 napadeného usnesení; z těchto částí odůvodnění jasně vyplývá, že dovolací soud veškeré tyto skutečnosti do úvahy vzal, nicméně z důvodu, kterému Ústavní soud nemá z ústavněprávních pozic co vytknout, neshledal tyto skutečnosti relevantními.
17. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny prokázat nepodařilo; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
18. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu