ECLI:CZ:US:2016:3.US.1585.16.1
sp. zn. III. ÚS 1585/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Karla Mruzka, Pavly Pivodové, Ing. Juraje Mruzka a MVDr. Petera Mruzka, zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem sídlem Astronautů 859, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016 č. j. 22 Cdo 870/2014-412, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2013 č. j. 56 Co 304/2013-349 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. března 2013 č. j. 39 C 56/2010-308, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a JUDr. Petra Grobelného, JUDr. Martina Grobelného, JUDr. Václava Erbana, JUDr. Igora Honuse a JUDr. Jana Skřipského, Ph.D. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, Ústavnímu soudu doručenou dne 17. 5. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 36 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") zamítl svým rozsudkem žalobu stěžovatelů, kterou se tito domáhali proti vedlejším účastníkům odstranění propojení stropní konstrukce domu č. p. 936 (nemovitost ve vlastnictví vedlejších účastníků) se štítovou zdí domu č. p. 945 (nemovitost ve vlastnictví stěžovatelů) v katastrálním území Moravská Ostrava (1. nárok); odstranění vetknutí nosných částí krovu (vážnic a pozednic) domu č. p. 936 do štítové zdi domu č. p. 945 (2. nárok); obnovení funkčnosti dilatační spáry mezi oběma domy (3. nárok) a odstranění ukotvení plechové krytiny střechy domu č. p. 936 na štítovou zeď domu č. p. 945 (5. nárok.). Týmž rozsudkem okresního soudu byl odmítnut 4. nárok stěžovatelů, kterým se tito domáhali, aby bylo vedlejším účastníkům uloženo zdržet se jakýchkoliv zásahů do vlastnického práva stěžovatelů k domu č. p. 945. Okresní soud zamítl 1. až 3. a 5. nárok stěžovatelů z důvodu promlčení, 2. a 3. nárok zároveň zamítl z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace a 1. a 5. nárok zároveň zamítl z toho důvodu, že nedovodil porušení právní povinnosti ze strany vedlejších účastníků, když ohledně všech stavebních úprav proběhlo příslušné správní řízení, jehož průběh a výsledky není oprávněn soud v rámci občanského soudního řízení revidovat. 4. nárok byl dle okresního soudu nekonkrétní, a proto neprojednatelný.
3. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu s výjimkou výroků o náhradě nákladů řízení s tím, že zásahy č. 1 až 3 se měly odehrát v období let 1977 až 1984, kdy dům č. p. 936 vlastnily jiné osoby. S ohledem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu vydaného ve věci sp. zn. 22 Cdo 735/2001 pak dle krajského soudu nebylo možno žalobě stěžovatelů vyhovět, neboť uvedené nároky nelze podřadit tzv. negatorní žalobě, ale jde o naturální restituci vzniklé škody. 4. nárok stěžovatelů byl dle krajského soudu správně odmítnut, neboť chyběla konkrétní skutková tvrzení o tom, že vedlejší účastníci se konkrétních zásahů do vlastnických práv dopustili, a proto byli povinni se zásahů do vlastnických práv stěžovatelů zdržet. Ohledně 5. nároku stěžovatelé nenabídli důkazy, jimiž by bylo spolehlivě prokázáno, že k tvrzenému zásahu ze strany vedlejších účastníků do vlastnického práva stěžovatelů vůbec došlo.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo Nejvyšším soudem podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítnuto.
II. Námitky stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy nepřípustně překvalifikovaly negatorní žalobu na žalobu na náhradu škody, ačkoliv stěžovatelé žádný nárok na náhradu škody neuplatnili. Stěžovatelé dle svého tvrzení ani nemohli uplatnit nárok na náhradu škody, poněvadž uplatnili nárok, který spočíval v odstranění stavebních úprav na domě vedlejších účastníků. Stěžovatelé netvrdili, že by na domě č. p. 945 vnikla škoda následkem neoprávněných zásahů ze strany vedlejších účastníků. Přesto obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé požadují náhradu škody na svém majetku ve formě naturálního plnění. Okresní ani krajský soud nezjistily, zda neoprávněné zásahy vedlejších účastníků do vlastnického práva stěžovatelů k domu č. p. 945 mají za následek vznik škody a majetkovou újmu stěžovatelů. Předpoklad žaloby o náhradu škody podle §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zákoník"), tj. důkaz o vzniku škody, nebyl splněn.
6. Stěžovatelé dále namítají, že okresní soud opomenul některé důkazy, blíže však specifikují pouze důkaz znaleckým posudkem, který je dle stěžovatelů zásadního charakteru a který byl způsobilý dostatečně objasnit skutkový stav věci. Okresní soud však odmítl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, bez něhož stěžovatelé nebyli schopni prokázat, že vedlejší účastníci skutečně neoprávněně zasáhli do vlastnictví stěžovatelů a že tyto zásahy stále trvají a způsobují škodu na štítové zdi domu č. p. 945. Dle stěžovatelů lze tedy jedině znaleckým posudkem spolehlivě zjistit, že některé nepovolené stavební úpravy domu č. p. 936 musejí být odstraněny, poněvadž vedlejší účastníci jejich prostřednictvím neoprávněně užívají nosnou štítovou zeď domu č. p. 945 ke stabilizaci domu č. p. 936. Stěžovatelé tvrdí, že rozsudek okresního soudu není založen na dostatečných skutkových zjištěních, nýbrž na pouhých domněnkách.
7. Krajský soud pak odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatelé nepřednesli dostatek žalobních tvrzení ohledně konkrétních zásahů vedlejších účastníků do vlastnického práva stěžovatelů. Přehlédl však, že stěžovatelé navrhli soudu provedení celé řady důkazů, které soud paušálně zamítl, zejména návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem, který stěžovatelé sami nemohli z objektivních důvodů nechat vypracovat bez součinnosti vedlejších účastníků.
8. Stěžovatelé zpochybňují námitku promlčení, kterou před okresním soudem vedlejší účastníci uplatnili. Stěžovatelé namítají, že okresní soud ve svém rozsudku toliko odkázal na skutečnost, že vedlejší účastníci vznesli námitku promlčení, avšak blíže se touto námitkou nezabýval, což dle stěžovatelů zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu. Odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil, avšak s námitkou jeho nepřezkoumatelnosti se dle stěžovatelů nevypořádal.
9. Stěžovatelé rovněž namítají, že skutečnost, zda je stavba oprávněná či nikoliv, nezávisí na tom, zda je ve věci vydáno stavební povolení. Existence stavebního povolení je z hlediska posuzování oprávněnosti stavby irelevantní.
10. Stěžovatelé uvádějí, že dovolací soud se nevypořádal s námitkou stěžovatelů, že krajský soud vyslovil mylný názor, že k odstranění zásahů prováděných před řadou let není možné zavázat aktuálního vlastníka. Názor krajského soudu je dle názoru stěžovatelů v rozporu s ustanovení §126 odst. 1 obč. zákoníku, které stanovilo, že vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. Tudíž nikoli proti tomu, kdo v minulosti do jeho práva zasáhl, ale proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva nadále zasahuje v době uplatnění práva žalobou podanou podle §126 odst. l obč. zákoníku u soudu, tj. proti trvajícím neoprávněným zásahům, a nezohlednil to, že vedlejší účastníci udržují vědomě protiprávní stav.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
12. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně překvalifikovaly negatorní žalobu na žalobu na náhradu škody, ačkoliv stěžovatelé žádný nárok na náhradu škody neuplatnili. Touto námitkou se však již zabýval okresní soud v odůvodnění svého rozsudku, jakož i soud odvolací a konečně i soud dovolací. Argumentace obecných soudů přitom vycházela z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který se vztahem institutu žaloby negatorní a žaloby na náhradu škody opakovaně zabýval. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že domáhá-li se vlastník proti jiné osobě uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle §442 odst. 2 obč. zákoníku. Negatorní žalobu podle §126 odst. 1 obč. zákoníku v tomto případě užít nelze (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 735/2001). Nejvyšší soud se ostatně k této otázce podrobně vyjádřil i ve svém usnesení ve věci stěžovatelů, které je napadáno. Ústavní soud se s těmito právními závěry obecných soudů ztotožňuje a považuje je za ústavně konformní, což ostatně vyjádřil např. již ve svém usnesení ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 292/02.
15. Další námitka stěžovatelů směřuje k domnělému pochybení obecných soudů spočívajícím v opomenutí důkazu znaleckým posudkem z oboru stavebnictví. Této námitce však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Okresní soud se totiž s odmítnutým důkazním návrhem argumentačně ve svém odůvodnění vypořádal. Dospěl k závěru, že žalobní nároky č. 1, 2, 3 a 5 jsou promlčeny, a tudíž není potřebné vést tímto směrem další dokazování. Z tohoto důvodu byly zamítnuty i některé další důkazní návrhy stěžovatelů, jak je patrné z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu. Krajský soud sice na tyto nároky institut promlčení neaplikoval, nicméně na základě doplnění dokazování v otázce prvních tří nároků (důkazy rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 7 As 93/2012-54 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2012 č. j. 22 A 97/2010-53) dospěl k závěru, že stavební zásahy prováděné na podkladě stavebních rozhodnutí nepředstavují ty stavební zásahy, jejichž odstranění se stěžovatelé svou žalobou pod nároky č. 1, 2 a 3 dožadovali. Žalobci tedy dle odůvodnění rozsudku krajského soudu neprokázali, že stavební úpravy prováděné vedlejšími účastníky po roce 2005 mají se stavebními zásahy, o jejichž odstranění stěžovatelé usilovali, jakoukoliv souvislost.
16. Stěžovatelé dále zpochybňují právní relevanci námitky promlčení, kterou před okresním soudem vedlejší účastníci vznesli a způsob, jakým se s ní obecné soudy, zejména pak soud okresní, vypořádaly. Jak je již uvedeno v bodě 12 tohoto usnesení, krajský soud institut promlčení na první tři nároky stěžovatelů neaplikoval a dovodil, že vedlejší účastníci nejsou nositeli pasivní věcné legitimace k náhradě škody, a tudíž se otázkou promlčení blíže nezabýval. Pokud jde o pátý nárok stěžovatelů (odstranění ukotvení plechové krytiny střechy domu č. p. 936 na štítovou zeď domu č. p. 945), na který byl okresním soudem taktéž aplikován institut promlčení, krajský soud konstatoval, že stěžovatelé nenabídli důkazy, jimiž by bylo spolehlivě prokázáno, že k tvrzenému zásahu do práva stěžovatelů vůbec došlo. Zároveň krajský soud zdůraznil, že stěžovatelé ve svých podáních, jimiž opakovaně prováděli změnu petitu, svůj požadavek vyplývající z jejich nároku č. 5 již vůbec nezmiňovali, což vedlo krajský soud k závěru, že stěžovatelé neprokázali své skutkové tvrzení v tomto bodě.
17. Stěžovatelé dále uvádějí, že z hlediska posuzování, zda je určitá stavba oprávněná či nikoliv, je irelevantní, zda v dané věci bylo vydáno stavební povolení. Institutem tzv. neoprávněné stavby lze rozumět stavbu postavenou na cizím pozemku v případech, kdy stavebník k jejímu postavení nebyl oprávněn (např. ze smlouvy). Lze přisvědčit stěžovatelům, že existence, resp. neexistence stavebního, tj. veřejnoprávního, povolení není z pohledu soukromoprávního relevantní. Z hlediska důvodů, které obecné soudy vedly k tomu, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta, resp. odmítnuta, je však polemika ohledně oprávněnosti stavebních úprav, které zasáhly do nemovitosti stěžovatelů, bezpředměná. Ústavní soud v tomto bodě odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, jež je ostatně nastíněno v bodech 12 a 13 tohoto usnesení.
18. Poslední námitka stěžovatelů se týká domnělé existence trvajícího zásahu do vlastnictví stěžovatelů, s níž se dle jejich tvrzení dovolací soud nevypořádal. Dovolací soud se však s touto námitkou stěžovatelů vypořádal v rámci obsáhlého výkladu o podstatě negatorní žaloby, kterou však v daném případě z důvodů naznačených v bodě 11 tohoto usnesení nelze aplikovat.
19. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovatelům za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu