ECLI:CZ:US:2016:3.US.1648.15.1
sp. zn. III. ÚS 1648/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Kubiše, zastoupeného JUDr. Josefem Augustinem, advokátem, AK se sídlem Prostějov, Žižkovo nám. 20, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2015 č. j. 22 Cdo 4750/2014-234, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2014 č. j. 14 Co 346/2013-212 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 3. 2013 č. j. 10 C 249/2007-175, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 1. 6. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2015 a doplněné podáním ze dne 5. 6. 2015, doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2015, Miloslav Kubiš (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o odstranění stavby plotu a vyklizení pozemků.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se spolu s žalobkyní Miladou Kubišovou v civilním sporu vedeném proti žalovaným Naděždě a Oldřichu Blažejovým domáhali odstranění stavby plotu a zídky postavených žalovanými a jejich právními předchůdci na pozemcích parcelních čísel A a B v k. ú. Tvrdonice, a vyklizení částí těchto pozemků nacházejících se u hranice těchto pozemků se sousedními pozemky parcelních čísel C a D v k. ú. Kostice.
Dne 5. 3. 2013 rozsudkem č. j. 10 C 249/2007-175 Okresní soud v Břeclavi (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že žalovaní vydrželi vlastnické právo k pozemku p. č. A k. ú. Tvrdonice (v části sousedící s pozemkem p. č. D k. ú. Kostice) až po část, kde je postaven plot. Proto soud žalobu ohledně odstranění plotu z pozemku p. č. A a B k. ú. Tvrdonice zamítl. U pozemku p. č. C k. ú. Kostice dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce byl osobou, která žalovaným prodala daný pozemek v hranicích, které jsou a byly vytyčeny plotem, který žalovaní pouze obnovili, a žalobce ani ve správním řízení nezpochybnil vedení hranice pozemku před tím, než žalovaní začali provádět stavbu, by vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy. Umístění stavby žalobce nikterak nezatěžuje či neobtěžuje. Žalobce krom toho na daném pozemku nehodlá nic provádět, nehodlá tam stavět, a jak sdělil soudu u jednání, chce daný pozemek prodat. Proč ale nemůže dotčenou část prodat žalovaným, a teprve zcela využitelný zbytek prodat jinému zájemci, neuvedl. Nalézací soud nepřipustil žalobci navrhovaný důkaz dalším geometrickým plánem.
Dne 24. 4. 2014 rozsudkem č. j. 14 Co 346/2013-212 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 5. 3. 2013 č. j. 10 C 249/2007-175 a/ změnil ve výroku I o věci samé a žalobu zamítl, a b/ potvrdil ve výroku II o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu z převážné části ztotožnil a dospěl k závěru, že žalovaní nabyli vydržením spoluvlastnické právo k 7/10 sporných částí pozemků žalobců, ve zbývajícím rozsahu je pak třeba za spoluvlastníky považovat žalobce. Žaloba tak nebyla důvodná ani ve zbývající části, týkající se odstranění stavby plotu a vyklizení části pozemků žalobců sousedících s pozemkem žalovaných parc. č. D v kat. území Kostice, a to zčásti z důvodu vydržení, zčásti z důvodu neexistence nároku žalobců ze spoluvlastnického vztahu s žalovanými. Rozsudek nalézacího soudu tak byl jako věcně správný potvrzen, a jeho formální změna se týkala přesného uvedení žalobního petitu uvedeného žalobci v upřesnění žaloby tak, aby bylo zřejmé, v jakém znění byla žaloba zamítnuta.
Dne 24. 2. 2015 usnesením č. j. 22 Cdo 4750/2014-234 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. 14 Co 346/2013-212 podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že dovolání neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani způsobilý dovolací důvod.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že s napadeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. 4. 2014 nesouhlasí a jeho výroky I a II považuje za nespravedlivé a porušující základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se domníval, že odvolací soud "dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci." Uvedl skutkové okolnosti věci a průběh civilního řízení, a opakovaně vyjádřil názor, že rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, "protože v průběhu soudního jednání byl stěžovatel omezen na svých právech." Rozsudek odvolacího soudu považoval též za rozporný s dobrými mravy. Poukázal na článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na článek 17 Listiny základních práv Evropské unie.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to především nesprávným právním posouzením jeho civilní věci; namítl též porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
Ústavní soud k tvrzení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci obecnými soudy připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková vadná interpretace by mohla být důvodem zrušení soudního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu zjevně nedošlo.
Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nezjistil, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud jde o právní posouzení věci, není tedy úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Poukaz stěžovatele v ústavní stížnosti na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jemuž koresponduje čl. 11 odst. 1 Listiny, nebyl doplněn jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Ústavní soud je toho názoru, že napadenými rozhodnutími nalézacího soudu a odvolacího soudu k zásahu do základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví, resp. na pokojné užívání majetku, došlo (neboť stěžovatel byl dlouhou dobu v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník dotčených nemovitostí), nešlo však o zásah protiústavní, neboť plynul ze zákona, sledoval legitimní cíl [zejména veřejný zájem na zajištění právní jistoty - srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 8. 2007 ve věci J. A. Pye (Oxford) Ltd a J. A. Pye (Oxford) Land Ltd. proti Spojenému Království, stížnost č. 44302/02, odst. 66, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int] a dodržel "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce.
K poukazu stěžovatele na článek 17 Listiny základních práv Evropské unie Ústavní soud připomíná, že podle čl. 51 odst. 1 této Listiny se její ustanovení vztahují na orgány členských států, "výhradně pokud uplatňují právo Unie", což nebyl případ stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu