ECLI:CZ:US:2016:3.US.1659.15.1
sp. zn. III. ÚS 1659/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Brichty, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, AK Těmín, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2015 č. j. 68 Co 464/2014-126 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2014 č. j. 15 C 184/2013-54, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 2. 6. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2015, Tomáš Brichta (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o zaplacení částky 42 900,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu"), byl porušen čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 42 900,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené nesprávným postupem soudního exekutora Mgr. Michala Rudého v exekuční věci žalobce jako oprávněného proti povinnému Tomáši Pokrývkovi, pro pohledávku ve výši 42 900,- Kč.
Dne 20. 6. 2014 rozsudkem č. j. 15 C 184/2013-54 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Nalézací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1512/2011 konstatoval, že žaloba byla podána předčasně, neboť exekuční řízení stále trvá a není najisto postaveno, že pohledávka žalobce vůči dlužníkovi je nedobytná a není tudíž vyloučeno, že pohledávka oprávněného za povinným bude v exekučním řízení uspokojena.
Dne 2. 3. 2015 rozsudkem č. j. 68 Co 464/2014-126 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 6. 2014 č. j. 15 C 184/2013-54 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud, též s poukazem na svůj výše již citovaný rozsudek ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, neboť exekuční řízení vedené před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 49 Nc 10716/2005, ve kterém je vymáhána pohledávka žalobce ve výši 42 900,- Kč, která je jako náhrada škody požadována po žalované a vedlejším účastníkovi v tomto řízení, stále trvá, exekuční řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, a není tak vyloučeno, že se žalobce v rámci exekuce dobere (byť částečného) vymožení exekuované částky. Odvolací soud tak rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný dle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, jakož i v předcházejícím řízení, byl porušen článek 36 odst. 1 a 3 Listiny. Nesouhlasil s názorem obecných soudů o předčasnosti žaloby. Takový názor vede pouze k narůstání škody a vzniku nemajetkové újmy z důvodu nesprávného úředního postupu a průtahů řízení. Exekuce probíhá již od roku 2006 a do dnešního dne stěžovateli nebylo uhrazeno nic a soudní exekutor se dopustil nesprávného úředního postupu. K námitkám stěžovatele obecné soudy nepřihlédly a omezily se na pouhé sdělení, že škoda nevznikla, čímž zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces a do práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Závěrem stěžovatel uvedl, že v jeho věci bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, jde tedy o bagatelní spor, takže s ohledem na dikci §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné; nezbývá mu tudíž, než se obrátit s ochranou svých práv na Ústavní soud.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem zákona o odpovědnosti státu, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, zejména právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s právním posouzením jeho občanskoprávní věci obecnými soudy a opakování argumentů v řízení před obecnými soudy již uplatněných, s nimiž se nalézací soud a odvolací soud ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě Ústavní soud neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávané věci nemohlo dojít ani k porušení základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť dle napadených soudních rozhodnutí, o jejichž zákonnosti a ústavnosti Ústavní soud nemá důvod pochybovat, ke vzniku škody zatím nedošlo. Navíc k případné ochraně svých práv bude mít stěžovatel k dispozici zákonné procesní prostředky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu