ECLI:CZ:US:2016:3.US.1749.15.1
sp. zn. III. ÚS 1749/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Drory Löwenstein, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, AK Těmín, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 1547/2014-225, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 2, 2) Městského soudu v Praze a 3) České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 11. 6. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné dne 1. 7. 2015, Drora Löwenstein (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o dovolání, vydané v řízení o zaplacení 2 700 000 Kč.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se v civilním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 2 700 000 Kč s přísl. z titulu náhrady škody, jež měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 321/95. Předmětem řízení byl restituční spor, v němž stěžovatelce dle jejího tvrzení vznikla škoda spočívající v ušlém zisku u pronájmu ideální poloviny nemovitostí, které jí byly následně vydány.
Dne 30. 5. 2013 rozsudkem č. j. 21 C 42/2012-176 nalézací soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že náhradu škody měla stěžovatelka požadovat vůči městu Karlovy Vary, vůči němuž však svůj nárok na náhradu škody neuplatnila a tudíž se nemůže domáhat náhrady škody vůči České republice, neboť v daném případě není příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou uplatněnou v tomto řízení.
Dne 12. 12. 2013 rozsudkem č. j. 58 Co 465/2013-210 Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 5. 2013 č. j. 21 C 42/2012-176 potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Dne 31. 3. 2015 usnesením č. j. 30 Cdo 1547/2014-225 Nejvyšší soud České republiky (dále též "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 58 Co 465/2013-210 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání žalobkyně odmítl dílem pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, a dílem pro vady neodstraněné ve lhůtě dle §241b odst. 3 o. s. ř. Žalobkyní zpochybněné řešení otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem, stojící na možnosti uplatnění nároku na náhradu škody oprávněnou osobou vůči osobě povinné již v průběhu řízení o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a tedy v otevřené promlčecí době, nemohlo založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při řešení této otázky oproti mínění žalobkyně neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, představované zejména rozsudky ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 a ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, na které žalobkyně - z pohledu přípustnosti dovolání však nepřiléhavě - poukázala.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh civilního řízení a tvrdila, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, jakož i řízením jemu předcházejícím, byla porušena její ústavně garantovaná práva dle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka označila rozsudek Nejvyššího soudu České republiky soudu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, na který poukázalo a z něhož vycházelo ústavní stížností napadené usnesení dovolacího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 1547/2014-225, za nesprávný, neboť jeho závěry se v konečném důsledku ocitají mimo ústavněprávní rámec, protože negují právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, a Českou republiku zbavuje odpovědnosti za škodu způsobenou bezdůvodnými průtahy v restitučním řízení.
Stěžovatelka dále opakovaně polemizovala s právními závěry odvolacího soudu a dovolacího soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou v podobě ušlého nájemného, založenými na výše již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1791/2011; poukázala též na nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1391/09, v němž Ústavní soud řešil podobnou věc.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, "jakož i řízením jemu předcházejícím", byl porušen čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, a čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
Tvrzení stěžovatelky o porušení článku 1 odst. 1 Ústavy, dle něhož "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.", článku 2 odst. 3 Ústavy, dle něhož "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.", Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným, neboť citované články, stejně jako čl. 2 odst. 2 Listiny, samostatná základní práva či svobody nezakládají; jde o rámcová ustanovení, která nemohou být porušena samostatně a jichž se lze dovolávat pouze nepřímo ve spojení s jinými konkretizovanými základními právy [srov. nález ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 403/03 (N 9/40 SbNU 75)]; ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, jemuž koresponduje článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující právo na ochranu vlastnictví resp. na pokojné užívání majetku, Ústavní soud uvádí, že majetek ve smyslu citovaných článků Listiny a Úmluvy může mít i formu tzv. "legitimního očekávání", plynoucího např. z pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím, případně ze situace, kdy ohledně dostatečně určité pohledávky existuje velká pravděpodobnost, že bude obecnými soudy přiznána. To ovšem nelze tvrdit o stěžovatelkou požadovaném ušlém zisku za situace, kdy podle zjištění obecných soudů stěžovatelkou tvrzený nárok nebyl dán. I v této části Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelka dále tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, zaručujícího především právo na přístup k soudu. Toto právo nebylo stěžovatelce upřeno, neboť její civilní věc byla obecnými soudy ve třech instancích projednána a pravomocně rozhodnuta. Ani napadené procesní rozhodnutí dovolacího soudu netrpí jakýmkoliv ústavněprávním deficitem, neboť ve smyslu článku 36 odst. 1 Listina se stěžovatelka měla svého práva na přístup k dovolacímu soudu domáhat "stanoveným postupem." Jelikož tak neučinila, jak bylo dostatečně odůvodněno v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu, bylo nutno i v této části ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti tak byla polemika stěžovatelky s právním posouzením její občanskoprávní věci obecnými soudy a opakování argumentů v řízení před obecnými soudy již uplatněných, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud i soud dovolací ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu