ECLI:CZ:US:2016:3.US.1989.16.1
sp. zn. III. ÚS 1989/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Vlastimila Bartka, zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, sídlem Litevská 1174/8, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015 č. j. 30 Cdo 1563/2015-321 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2014 č. j. 68 Co 259/2014-293, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Miroslava Brožka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rozhodování podle zákona a jeho mezích ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, a že byl porušen princip právní jistoty a předvídatelnosti garantovaný jako náležitost právního státu v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2013 č. j. 30 C 77/2012-274 bylo podle ustanovení §106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o žalobě vedlejšího účastníka Miroslava Brožka na určení vlastnického práva k nemovitostem.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje, což zdůvodnil tím, že rozhodčí doložka, kterou si účastníci řízení sjednali, je neplatná, a tudíž podmínky uvedeného ustanovení nebyly naplněny.
4. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel jakožto žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud předsedou senátu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, §243f odst. 2 o. s. ř. shora označeným usnesením, a to z toho důvodu, že neobsahovalo obligatorní náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si strany sjednaly počet rozhodců i způsob jejich ustanovení v rámci rozhodčí doložky transparentně. Městský soud rozhodl o její neplatnosti, protože aplikoval nesprávně obchodní zákoník. Nešlo totiž o obchodněprávní vztah, ale o běžnou kupní smlouvu mezi dvěma fyzickými osobami, uzavřenou mimo podnikatelskou činnost. Dohoda, že spor bude rozhodovat jediný rozhodce, kterého on (stěžovatel) vybere ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou (dále jen "ČAK"), tj. z osob právně kvalifikovaných, není v rozporu s žádným právním předpisem, a vůli stran je tak třeba respektovat. V této souvislosti stěžovatel argumentoval, že nešlo o žádný "kvazi" stálý rozhodčí soud, záměrem bylo omezit možnost dané volby na osoby kvalifikované, nešlo o výběr rozhodce ze seznamu bez jakéhokoliv omezení a bez jakýchkoliv kritérií, daná podmínka je logická i v kontextu současné praxe, kdy v případě rozhodování spotřebitelských sporů je preferován rozhodce, který splňuje určitá kvalifikační kritéria stanovená zákonem a který je na seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Neobstojí závěr, že ČAK není rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, neboť to se nedá říci ani o uvedeném ministerstvu. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 23 Cdo 111/2009, resp. na zásadu autonomie vůle smluvních stran a pacta sunt servanda stěžovatel uzavřel, že zákonná ustanovení je třeba vykládat ve prospěch těchto zásad.
6. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítl, že uvedený soud svévolně a formalisticky přistoupil k obsahu jím podaného dovolání, ačkoli jednoznačně náležitosti, jejich absence mu byla vytknuta, obsahovalo, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu. Další část rozhodnutí již obsahuje právní názory, které mohou porušovat jeho další práva, neboť zde Nejvyšší soud "expresivně" uvedl, proč by dovolání nebylo úspěšné, i kdyby o něm rozhodoval, a jeho názory jsou excesivní, porušující základní zásady vymezené Listinou, a tudíž ústavně nekonformní. Konkrétně zasahují do autonomie vůle stran a do otázky smluvní volnosti, protože i podle současné koncepce občanského zákoníku je třeba přistupovat a priori k právním úkonům jako platným. Nejvyšší soud aproboval rozhodnutí městského soudu, který mechanicky přejal právní argumentaci z judikátu, který se vztahoval na úpravu dle obchodního zákoníku. Takový postup, založený na formalistní a mechanické aplikaci jednoho judikátu, je v rozporu se zákonem. Současně stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 3292/09 (N 140/58 SbNU 163) k otázce zásahu soudů do smluvní volnosti s tím, že daný princip je ještě posílen "novým" občanským zákoníkem a že si účastníci v intencích obvyklé regulace sjednali úpravu svých vztahů, přičemž údajná netransparentnost má představovat výklad negující právo na autonomní úpravu.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je - toliko (viz sub 10 a 11) ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový v případě uvedeného usnesení k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje - ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. vytkl Nejvyššímu soudu formalistický přístup s tím, že jím podané dovolání mělo všechny obligatorní náležitosti. Ústavní soud však nedospěl k závěru, že by postup uvedeného soudu ohledně posuzování otázky splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §237 o. s. ř.) bylo možné označit za "přepjatě formalistický", a tudíž za z hlediska ústavnosti [konkrétně pak ústavně zaručeného základního práva na přístup k (dovolacímu) soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny] za neakceptovatelný. Třeba uvést, že Nejvyšší soud nemohl pominout nedostatečně určité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, ze kterého nebylo zřejmé, o který ze čtyř případů předpokládaných ustanovením §237 o. s. ř. mělo v dané věci jít. Přitom jde o problematiku neplatnosti rozhodčích smluv, resp. doložek z důvodu netransparentního způsobu určení rozhodce (rozhodců), která byla opakovaně nejen Nejvyšším, ale i Ústavním soudem řešena a s níž se stěžovatel - v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy dovolání (k tomu viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu) - očividně vůbec neseznámil, jestliže v dovolání pouze poukázal na jediný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 111/2009, v němž navíc otázky, jež by mohly být pro souzenou věc relevantní, nebyly ani řešeny.
10. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání odmítl z výše uvedených důvodů, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení odvolacího soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, příp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Bylo-li stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto rozhodnutím předsedy senátu (§243f odst. 2 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo údaj o předpokladech své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu stran přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku žádný prostor (srov. i §243c odst. 2 o. s. ř.). Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [viz zejména usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1503/16, popř. též ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 2077/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Za těchto okolností pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatele proti tomuto rozhodnutí se proto Ústavní soud nemohl zabývat. Stejně tak se Ústavní soud nezabýval argumentací Nejvyššího soudu, jež přesahovala důvody, na nichž bylo odmítnutí stěžovatelova dovolání postaveno (tedy kde se uvedený soud vyjadřoval k meritu věci), neboť by to na výsledek tohoto řízení nemohlo mít žádný vliv.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu