ECLI:CZ:US:2016:3.US.2235.16.1
sp. zn. III. ÚS 2235/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Anny Havlíčkové, zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 10. května 2016 č. j. 1 ZT 263/2016-16 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 13. dubna 2016 č. j. KRPP-127122-109/TČ-2015-030581, za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na zákonné trestní stíhání podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní zásada nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že jako předsedkyně Občanského sdružení Kočka mezi lidmi prodala nemovitost, kterou sdružení zdědilo, po obstarání nepotřebných a účelových odborných vyjádření k ceně nemovitosti, za cenu 3 800 000 Kč, což byla cena nejméně o 3 000 000 nižší, než jaká byla tržní hodnota nemovitosti. Závěr o stěžovatelčině vině dokládají dle policejního orgánu zejména listinné důkazy.
3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou zamítlo Okresní státní zastupitelství Plzeň-město (dále jen "okresní státní zastupitelství") napadeným usnesením. V odůvodnění tohoto rozhodnutí potvrzuje závěr policejního orgánu, že za současného stavu znalosti věci je namístě zahájit trestní stíhání, neboť zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin. Pořizování dalších ohodnocení zděděné nemovitosti je dle usnesení výrazně zvláštní a podivné. Nabízí se tedy dle okresního státního zastupitelství závěr, že toto jednání bylo zcela účelové. Za podezřelou pak usnesení označuje i snahu o změnu stanov sdružení, díky níž měla předsedkyně sdružení (stěžovatelka v projednávané věci) jednat zcela samostatně. Konečně není dle usnesení od věci zmínit i 1 000 000 Kč, který stěžovatelka obdržela na svůj účet od kupce nemovitosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka především vytýká usnesení policejního orgánu nedostatečné odůvodnění. To způsobuje jeho nepřezkoumatelnost, jež je vadou nezhojitelnou dodatečným postupem orgánu, který rozhoduje o stížnosti proti tomuto usnesení. Dále vyjmenovává jednotlivé nedostatky odůvodnění usnesení policejního orgánu, ze kterého nemůže seznat např. to, z jakých skutečností a důkazů činí policejní orgán závěr, že ačkoli sdružení prodalo nemovitost až dne 7. 8. 2012, měla stěžovatelka pojmout úmysl uzavřít nevýhodnou kupní smlouvu na prodej nemovitosti již v měsíci září 2010, navíc za stavu, kdy sdružení ještě nebylo vlastníkem nemovitosti. Není rovněž zřejmé, v čem jsou odborná vyjádření k obvyklé ceně nemovitostí, která nechala stěžovatelka vypracovat, účelová, a jak dosáhla toho, že osoby odborně způsobilé oceňovat nemovitosti, vypracovaly odborná vyjádření, která by byla cíleně nepravdivá, a zkreslovala reálnou, obvyklou cenu nemovitostí, rovněž tak jaký správný způsob prodeje nemovitostí stěžovatelka porušila, jak konkrétně měly být nemovitosti k prodeji nabízeny, jaký postup myslí policejní orgán, když argumentuje pojmem "výběrové řízení", jehož absenci v procesu prodeje považuje za jednu z dílčích skutečností, jež vedly k naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Dále z odůvodnění není zřejmé, z čeho vyplývala povinnost stěžovatelky opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jakým způsobem konstruuje policejní orgán škodu, tedy jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty daného trestného činu, z jakých skutečností policejní orgán dovozuje, že pokud pro účely dědického řízení byly nemovitosti oceněny znalcem na částku 6 800 000 Kč, byly za dva roky od ocenění prodejné za stejnou cenu; navíc z výroku usnesení o zahájení trestního stíhání není ani patrný způsob výpočtu škody. Vadné usnesení o zahájení trestního stíhání krátí vážným způsobem stěžovatelku na právu na spravedlivý proces, zejména na právu náležitě se hájit, a na právu být stíhána jen zákonem stanoveným způsobem. Trestní stíhání je vážným zásahem do stěžovatelčiných základních práv a svobod, jež ji může vážně poškodit v zaměstnání a v osobním životě. Například skutečnost, že je stěžovatelka trestně stíhána, je známa jejímu zaměstnavateli ze žádosti policejního orgánu o vypracování posudku na stěžovatelku. Stejným způsobem jako zaměstnavatel se o trestním stíhání stěžovatelky dozvěděly orgány místní správy v místě jejího bydliště. Stěžovatelka v důsledku svého trestního stíhání musí vynakládat finanční prostředky na obhajobu advokátem.
5. Okresnímu státnímu zastupitelství stěžovatelka vytýká, že usnesení policejního orgánu ani přes uvedené vady nezrušilo, namísto toho pouze shrnulo část skutkového děje. Ani z jeho usnesení není úplně zřejmé, jak mohla stěžovatelka změnou stanov plánovat převod nemovitosti, kterou ještě ani sdružení nevlastnilo. Okresní státní zastupitelství argumentuje pouze "podezřelou snahou o změnu stanov". Zmínka o získání milionu korun stěžovatelkou se poprvé objevuje až v tomto usnesení a stěžovatelka tedy neměla možnost na tuto skutečnost reagovat. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ještě dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V první řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ustáleně potvrzuje svůj maximálně zdrženlivý přístup při přezkumu rozhodnutí, vydaných v rámci neskončené přípravné fáze trestního stíhání. Ústavní soud se necítí oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně s ním k významným zásahům do ústavních práv postižených osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku, apod.). Kasační intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)].
9. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě orgány veřejné moci dopustí. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2778/14).
10. Žádné z uvedených pochybení, vyžadující kasační zásah, Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatelčina tvrzení stran nedostatečnosti odůvodnění usnesení policejního orgánu považuje Ústavní soud z větší části za zcela neopodstatněná, neboť většina klíčových podezřelých okolností je v usnesení stručně a srozumitelně popsána. Další skutečnosti ve svém usnesení doplnilo státní zastupitelství, které v odůvodnění napadeného usnesení podrobně uvedlo, které důkazy a proč podporují závěr o správnosti zahájení trestního stíhání. To nakonec ani sama stěžovatelka nijak věcně nerozporuje. Jelikož Ústavní soud posuzuje napadené řízení jako jeden celek, nemohl by kvůli dílčímu a nota bene napravenému pochybení jednoho z rozhodujících orgánů do tohoto řízení zasáhnout. Lze tedy uzavřít, že názory orgánů činných v trestním řízení na trestnost v napadených usneseních popsaného stěžovatelčina jednání jsou dle Ústavního soudu naprosto srozumitelné, logické, a nelze je z právního hlediska považovat za svévoli. Na usnesení o zahájení trestního stíhání neklade ústavní pořádek ani trestní řád stejné požadavky jako na soudní rozhodnutí. V odůvodnění tohoto usnesení mají být ozřejměny důvody, pro které se orgány činné v trestním řízení domnívají, že konkrétní osoba spáchala trestný čin. Tento požadavek napadená usnesení dle Ústavního soudu naplňují.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu