ECLI:CZ:US:2016:3.US.2413.16.1
sp. zn. III. ÚS 2413/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, sídlem Sokolská 270/8, Česká Lípa, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2016 sp. zn. 61 To 216/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. dubna 2016 sp. zn. 24 T 158/2007, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V původním řízení usnesením ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 3 Tdo 871/2010 Nejvyšší soud z podnětu dovolání stěžovatele podle §265k odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 61 To 453/2009, jako soudu odvolacího, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 24 T 158/2007. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 24 T 158/2007 stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do dne 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a odsoudil jej podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Poškozenou odkázal soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. řádu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvoláních stěžovatele a státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 61 To 453/2009 tak, že se podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítají.
5. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1176/2013 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
6. Obvodní soud pro Prahu 7 (nyní projednávanou) ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
7. Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele zamítl; přisvědčil odůvodnění usnesení obvodního soudu a zde obsažené argumentaci.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" a procesnímu potenciálu skutečností a důkazů, za něž pokládá vlastní tvrzení o nepravdivosti, respektive procesní nepoužitelnosti výpovědí svědkyně Luďky Štrobichové v původním řízení. Dovozuje, že uvedená svědkyně "vědomě fabulovala" a rozhodující soudy mu odepřely možnost dotázat se jí, jak vysvětlí podstatné změny ve svých výpovědích vedoucí k jeho odsouzení. Tím soudy porušily jeho právo vyjádřit se ke všem důkazům.
9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce tím, pokud o přidělení věci sp. zn. 24 T 158/2007 soudkyni Mgr. Ivetě Poštulkové rozhodl místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 7 Mgr. Roman Podlešák (což vyplývá z jeho dopisu ze dne 2. 10. 2015), ačkoli k předmětnému rozhodnutí rozvrhem práce nebyl povolán. Učinil tak poté, co Mgr. Tomáš Hájek "byl nucen rezignovat na funkci soudce".
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu a jeho částečná nepřípustnost
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, proti kterému je vedeno trestní řízení, v němž došlo k tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Dále Ústavní soud posoudil přípustnost návrhu a dospěl k závěru, že tato podmínka splněna není, pokud jde o část ústavní stížnosti zahrnující námitky proti porušení práva na zákonného soudce (bod 9.).
12. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
13. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
14. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, usnesení ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, usnesení ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a řada dalších] ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů při výkladu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozeznává rovněž nepřípustné návrhy v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). V takovém případě subsidiarita ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i povinnost předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli (obecných) soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy. Jestliže je ústavním úkolem soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet. Ústavní soud totiž nemůže účinně posoudit, zda soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když vinou stěžovatele nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich porušením účinně zabývat.
15. Pokud stěžovatel nyní tvrzenou kritiku nezahrnul do instanční stížnosti (srov. procesní spis, č. l. 1909-1910 a 1912-1917), respektive neuvádí, že ji uplatnil v řízení před soudy a zůstala jimi opomenuta (vtělil ji až - procesně neefektivně - do ústavní stížnosti), ač mu v tom nic nebránilo, v takové situaci nemůže Ústavní soud jejich rozhodnutím v oblasti ochrany základních práv a svobod nic vytknout, a odpovídající oponenturu je namístě považovat za nepřípustnou z hlediska vnitřní subsidiarity ústavněprávního přezkumu (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
16. Řečené činí v tomto ohledu ústavní stížnost zčásti nepřípustným návrhem ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud následně posoudil projednávanou ústavní stížnost v dalších jejích shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
19. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "podústavního práva" ze strany soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
20. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
21. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
22. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
23. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu z 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
24. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřenou kritiku výpovědí konkretizované svědkyně v původním řízení, což mělo být dle stěžovatele hlavním důvodem pro povolení obnovy řízení.
25. Obsahovým těžištěm jeho argumentace tak jsou toliko výhrady proti způsobu vedení jeho původního procesu, což ovšem předmětem řízení obnovovacího podle ustanovení §282 a násl. tr. řádu být nemůže.
26. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.
27. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry Obvodního soudu pro Prahu 7 a také Městského soudu v Praze jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
28. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud podrobněji rozvedl ústavně konformní závěry soudu prvostupňového. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.
29. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu