ECLI:CZ:US:2016:3.US.2434.15.1
sp. zn. III. ÚS 2434/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Centrum pro efektivní dopravu, o. s., sídlem nám. Winstona Churchilla 1800/2, Praha 3, zastoupeného Mgr. Andrejem Gundelem, advokátem, sídlem Anenská 26, Brno, proti usnesení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. června 2015 č. j. ÚOHS-S184/2015/VZ-12970/2015/512/MHr, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základních zásad správního řízení - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad").
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Úřad s poukazem na §66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "správní řád"), správní řízení zastavil, neboť návrh stěžovatele na přezkoumání úkonů zadavatele - Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se stal zjevně bezpředmětným (výrok I). Dále Úřad podle téhož ustanovení správního řádu správní řízení zastavil, neboť návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, které by mělo být nařízeno témuž zadavateli, se stal zjevně bezpředmětným (výrok II).
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěrem Úřadu, podle kterého platí, že uzavřel-li zadavatel v průběhu řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahájeného na návrh podle §114 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), smlouvu na veřejnou zakázku, odpadl předmět řízení (kterým je posouzení možnosti uložení opatření k nápravě, tj. napravení pochybení zadavatele v zadávacím řízení) a Úřad řízení zastaví podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť se návrh stal zjevně bezpředmětným.
Stěžovatel namítá, že Úřad pochybil, pokud řízení zastavil pro zjevnou bezpředmětnost podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Dovozuje, že řízení lze regulérně ukončit pouze postupem podle zákona o veřejných zakázkách, a to zastavením (§117a), zamítnutím (§118 odst. 5), uložením nápravního opatření (§118 odst. 1 a 2) nebo uložením pokuty (§120).
Stěžovatel vytýká, že postup Úřadu může vést k situaci, kdy zadavatel nebude respektovat výsledky hodnocení nabídek a za vítěze označí subjekt, který "ani třeba nepodal nabídku do soutěže", po uplynutí zákonného moratoria s ním rychle uzavře smlouvu a následně se vyhne jakékoli sankci, neboť Úřad stížnosti uchazečů odmítne s vysvětlením, že "nestihl" vydat předběžné opatření anebo rozhodnutí, případně "nenašel" důvody pro vydání předběžného opatření. Podpisu smlouvy s případným "domluveným vítězem", konstatuje dále stěžovatel, může zabránit jedině předběžné opatření zákazu uzavření smlouvy. Vydání tohoto předběžného opatření zákazu je nicméně "čistě na rozhodnutí a úvaze úředníka", jelikož na předběžné opatření není právní nárok a spadá do diskrece Úřadu. Vydání, resp. nevydání předběžného opatření, nemusí být důkladně odůvodněno, a proti rozhodnutí o nevydání předběžného opatření se ani nelze "odvolat k soudu".
Stěžovatel dále obrací pozornost k ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož není před podáním ústavní stížnosti nezbytné vyčerpat všechny jiné procesní prostředky obrany. Dává najevo, že nevyužil opravné prostředky proto, že z dosavadní praxe Úřadu v jiných případech, doložených i k této ústavní stížnosti, lze jednoznačně dovodit neúspěch rozkladu. Upozorňuje, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2015 č. j. 4 As 249/2014-43 rozhodl, že oponovaný postup Úřadu "odpovídá právu". Podstatnost "přesahu" ve smyslu označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu je podle názoru stěžovatele dána množstvím obdobných případů, přičemž obsahovým těžištěm ústavní stížnosti není jeho osobní anebo finanční zájem, ale zájem společnosti na řádném fungování správních orgánů a zajištění dohledu nad vynakládáním veřejných prostředků postupem podle zákona o veřejných zakázkách.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
V obecné rovině není pochyb, že rozklad podle §152 správního řádu a prostředky vycházející ze soudního řádu správního (žaloba a kasační stížnost) jsou procesními prostředky, které před podáním ústavní stížnosti "vyčerpány" být musí; zůstává přitom nerozhodné, že stěžovatel usuzuje, s ohledem na dosavadní právní názor Nejvyššího správního soudu, že by v řízení o rozkladu ani v dalším řízení před správními soudy nebyl úspěšný.
Proto i zde platí, že byla-li stěžovateli otevřena možnost užití procesního "opravného" prostředku, a ten jinak přípustný rozklad proti rozhodnutí Úřadu nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ústavní soud zvažoval, zda přijmout ústavní stížnost na základě §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Je třeba předeslat, že postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Výjimečné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky ("stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele"), Ústavní soud nastínil - v podobě základních tezí - již vícekrát, kupříkladu v usneseních ze dne 23. 4. 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95, ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96, ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04, ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06, a odvolání na ně je případné (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 386).
Jak Ústavní soud dal najevo výše, přisvědčit nelze argumentu stěžovatele, podle něhož není možné rozklad a prostředky, které mu skýtalo soudní řízení správní (žaloba a kasační stížnost), v posuzované věci považovat za efektivní prostředek k ochraně jeho práva, neboť je namístě předpokládat, že by rozhodující orgány vycházely z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 4 As 249/2014-43. Tento názor je podle Ústavního soudu třeba odmítnout s poukazem na skutečnost, že stěžovatel byl podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu povinen vyčerpat všechny efektivní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Efektivitou procesního prostředku podle judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 151/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz) nelze rozumět jeho způsobilost dosáhnout změny pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí v jednotlivém případě (tj. efektivitu subjektivní; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 627/08 a ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 2023/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz), nýbrž jeho systémovou efektivitu ve smyslu objektivní způsobilosti zajistit adekvátní a skutečnou nápravu stavu porušení práva ve všech případech, kdy bude taková situace zjištěna (srov. též Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 380). S ohledem na právě uvedené je třeba za efektivní považovat takový procesní prostředek, který umožní rozhodujícímu orgánu zabývat se skutečně obsahem podání a napadené rozhodnutí při zjištění pochybení zrušit či změnit. Jimi jsou nepochybně prostředky výše uvedené, které však stěžovatel neuplatnil.
Přitom nelze ani ztrácet ze zřetele, že následná rozhodnutí o rozkladu, resp. žalobě a kasační stížnosti, by nestála - při dodržení procesních podmínek řízení před Ústavním soudem - mimo dosah ústavněprávního přezkumu, a stěžovatel již nyní ohlašuje, jaké argumentační instrumentarium by mu bylo dostupné.
Není spolehlivého podkladu pro úsudek, že rozhodnutí o ústavní stížnosti může mít dopad na mnoho osob a předejít množství soudních sporů. Ústavní soud v judikatuře používá bližší kvantifikátor "tisíce", oproti tomu stěžovatel odhaduje, že se dosud jednalo "o cca 100 případů", přičemž dokládá existenci toliko patnácti správních řízení s obdobným výsledkem "od začátku roku 2015"); srov. kupř. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95, usnesení ze dne 15. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 171/97, nález ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 599/02, nález ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 146/03, nález ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01, usnesení ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04 a usnesení ze dne 20. 12. 2006 sp. zn. II. ÚS 756/06.
Jakožto ústavní stížnost, ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřípustnou ji Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, jak bylo předznačeno výše.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu