ECLI:CZ:US:2016:3.US.2713.15.1
sp. zn. III. ÚS 2713/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Štěpánem Knézelem, advokátem, sídlem Modlanská 1856, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 2015 č. j. 4 To 221/2015-200 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. května 2015 č. j. 5 T 238/2014-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že došlo k porušení práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Teplicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků, pro jehož výkon ho s poukazem na §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s dalším konkretizovaným odsouzeným poškozené škodu ve specifikované výši.
Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly právo na obhajobu tím, že nevyhověly jeho návrhu na provedení osobního výslechu poškozeného a připustily provedení důkazu pouhým čtením jeho výpovědi, kterou učinil ve fázi přípravného řízení. V dané souvislosti dále vytýká, že mu nebyla poskytnuta možnost se seznámit s obsahem spisové dokumentace ve fázi přípravného řízení a nebylo vyhověno ani jeho požadavku na změnu ustanoveného obhájce.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení §72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Teplicích (č. l. 18 spisu Ústavního soudu) ověřil, že stěžovatel v dané věci nepodal dovolání, přičemž ani z ústavní stížnosti nevyplývá opak.
Bez ohledu na to, zda by bylo možné námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. řádu, podání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - oproti očekávání stěžovatele - přesto představuje.
Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že:
"Z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a trestního řádu).
Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci.
Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).
Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout, že dovozoval-li by, že dovolání by bylo bezpochyby "neefektivní", a současně by namítal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nedocenil by tím závěry, jež judikatura Ústavního soudu již dříve formulovala; kupříkladu v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jestliže uvedl, že: "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci."
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu