ECLI:CZ:US:2016:3.US.3261.16.1
sp. zn. III. ÚS 3261/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Alešem Hanákem, advokátem, sídlem Jungmannova 204, Roztoky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2016 č. j. 7 Tdo 765/2016-53 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 10 To 232/2015-2129, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 5. 2015 č. j. 3 T 246/2013-1862 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 2 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu poškození cizích práv podle ustanovení §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit stěžovatel tak, že v 52 vyjmenovaných skutcích vylákal od poškozených různé peněžní částky. Mimo jiné měl od poškozené Soni Floriánové neoprávněně získat částky 61 900 Kč a 40 000 Kč tak, že jejím jménem vyplnil a podepsal příkaz k úhradě, a to prostřednictvím tzv. sběrného boxu, čímž byly uvedené částky převedeny z jejího účtu na účet stěžovatele (viz blíže sub 5). Tyto částky pak měl použít nezjištěným způsobem. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, trestu zákazu pobytu v okrese Trutnov na dobu šesti let a trestu propadnutí věcí užitých při páchání trestné činnosti (vyjmenovaných v rozsudku). K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud na základě výpovědi poškozených a dále listinných důkazů.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se přitom s hodnocením důkazů, provedených nalézacím soudem.
4. Nejvyšší soud následně odmítl napadeným usnesením stěžovatelem podané dovolání. Uplatněné námitky se dle něj týkaly pouze procesního postupu rozhodujících soudů a jimi provedeného hodnocení důkazů. Tyto oblasti však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává. V dané věci neshledal důvod se od této zásady odchýlit, když v provedeném hodnocení důkazů není přítomen tzv. extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že soudy porušily princip presumpce neviny, jak je popisován v judikatuře Ústavního soudu. U dvou výše uvedených skutků soudy totiž stěžovatele odsoudily, aniž by bylo postaveno najisto, kdo podepsal uvedené příkazy k úhradě. Odborným vyjádřením se (ne)pravost podpisu jednoznačně prokázat nepodařilo. Ve prospěch stěžovatele pak vyznívá i smlouva o půjčce, kterou s poškozenou uzavřel. Obecné soudy tak bagatelizovaly obhajobu stěžovatele a navrhované důkazy neprovedly jako nadbytečné a spokojily se pouze s výpovědí poškozené. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel vznáší pouze obecnou námitku, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy. K tomu se však již vyjádřil odvolací soud, který případně uvedl, že soudy nemusí všem důkazním návrhům vyhovět a v daném případě by provedení navrhovaných důkazů nemohlo přispět k objasnění okolností tohoto konkrétního případu (srov. str. 15 usnesení krajského soudu). Takový postup z ústavněprávního hlediska obstojí.
11. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Jsou opřeny o výpověď poškozené a nejsou tak založeny na svévolných či spekulativních úvahách. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími účastníky incidentu, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Z hlediska dodržení ústavních práv je totiž podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, za současného respektování zásady in dubio pro reo. Ta však neznamená, že soudy nemohou označit stěžovatelem rozporovanou výpověď za věrohodnou. Soudy se věrohodností vypovídajících osob dostatečně zabývaly a z obsahu nepřímých důkazů dovodily věrohodnost poškozené, což se týká i námitky stěžovatele (viz sub 5) k odbornému vyjádření k pravosti podpisu (srov. str. 17 usnesení krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tedy uzavírá, že soudy v dané věci zásadu in dubio pro reo neporušily, hodnocení provedených důkazů neobsahuje tzv. extrémní rozpor, a proto jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu