ECLI:CZ:US:2016:3.US.3341.15.1
sp. zn. III. ÚS 3341/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S. K., t.č. Vazební věznice, P.O.BOX 62, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem Hradební 856/10, Hradec Králové, směřující proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2015, sp. zn. 0 Nt 1664/2015, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2015, č.j. 11 To 304/2015-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Přestože ústavní stížnost směřuje proti vazebním rozhodnutím, považuje Ústavní soud s ohledem na okolnosti případu za vhodné úvodem zrekapitulovat obsah všech rozhodnutí, která s rozhodnutími napadenými ústavní stížností bezprostředně souvisejí.
Na stěžovatele, jakož i na další osoby, byla dne 13. 3. 2014 podána obžaloba, která stěžovatele vinila mimo jiné ze spáchání zvlášť závažného zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 S., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), neboť měl svým jednáním způsobit škodu přesahující 5.000.000,-Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č.j. 4 T 4/2014-22 899, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci dle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Dále mu byl uložen také trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č.j. 4 T 4/2014-22 899, napadl dne 16. 6. 2015, sp. zn. 2 KZV 1/2014-336, státní zástupce odvoláním v neprospěch stěžovatele. Namítl, že v případě stěžovatele soud změnil právní kvalifikaci z §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku na §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku v důsledku snížení škody pod hranici velkého rozsahu (5.000.000,-Kč), ačkoli nedošlo ke zproštění u žádného ze 173 žalovaných dílčích útoků a krajský soud stěžovatele odsoudil za všechny dílčí útoky, pro které byla podána obžaloba. Státní zástupce v odvolání upozornil, že celkový součet uvedené škody odcizením v rozsudku (4.445.884,-Kč) nekoresponduje s jednotlivými škodami na odcizených věcech zjištěnými v dílčích útocích, pro něž byl stěžovatel odsouzen, přičemž v návaznosti na tuto vadu spočívající v početní chybě pak došlo k naznačené nesprávné změně právní kvalifikace.
Vzhledem k právní kvalifikaci jednání stěžovatele v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové jako zločinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku [oproti kvalifikaci podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku obsažené v obžalobě] došlo ke změně maximální možné lhůty vazby. Za trestný čin krádeže dle §205 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku je stanoven trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby ve výši osmi let a na stěžovatele tak bylo třeba aplikovat §72a odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dle kterého může v takovém případě celková doba vazby trvat nejdéle dva roky. S ohledem na to, že dne 16. 7. 2015 tato maximální lhůta vazby v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 4/2014 uplynula, byl stěžovatel z vazby propuštěn.
Usnesením policejního orgánu ze dne 16. 7. 2015, č.j. KRPH-68203-2/TČ-2015-050070, bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, pokračujícího přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a pokračujícího přečinu poškození cizí věci dle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit dalšími deseti skutky, které představují dílčí jednání pokračujícího trestného jednání, za které byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č.j. 4 T 4/2014-22 899. Vzhledem k tomu, že se v tomto řízení ke spáchání těchto skutků stěžovatel u hlavního líčení doznal, byli ve vztahu k těmto dílčím skutkům jiní obžalovaní zproštěni obžaloby a pro tyto dílčí skutky bylo zahájeno nové trestní stíhání stěžovatele.
Jednání stěžovatele bylo v tomto usnesení o zahájení trestního stíhání (kromě jiného) kvalifikováno podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, když policejní orgán vycházel z toho, že stěžovatel byl původně obžalován mimo jiné právě pro pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, neboť svým jednáním dle obžaloby způsobil škodu přesahující 5 mil. Kč. Odsouzen byl přitom krajským soudem pro zločin krádeže pouze dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jen z toho důvodu, že při sčítání škod na odcizených věcech došlo v rámci rozsudku k početní chybě a škoda tak byla snížena na 4.445.884,-Kč, přestože v rámci soudního jednání nebyl stěžovatel obžaloby zproštěn v žádném bodě a byl uznán vinným všemi skutky obsaženými v obžalobě, přičemž i kvůli této početní chybě bylo ze strany státního zástupce podáno proti rozsudku krajského soudu odvolání.
S ohledem na výše uvedené tak policejní orgán přistoupil k použití kvalifikace dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku i v případě těchto dalších nových deseti skutků, kterými se stěžovatel dopustil pokračujícího zločinu krádeže, když shodně s názorem státního zástupce prezentovaném v odvolání, dospěl k závěru, že stěžovatel byl odsouzen pro všechny skutky uvedené v původní obžalobě a jím způsobená škoda na odcizených věcech tak skutečně, navzdory nepravomocnému rozsudku krajského soudu, přesahuje 5 mil. Kč.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal v souvislosti s tímto usnesením policejního orgánu dne 16. 7. 2015, pod sp. zn. 2 KZV 19/2015, návrh na opětovné vzetí stěžovatele do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2015, sp. zn. 0 Nt 1664/2015, bylo na základě §73 odst. 1 trestního řádu za použití §68 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel podal dne 20. 7. 2015 stížnost, ve které namítal, že nemůže být stíhán pro dalších deset dílčích skutků pokračujícího trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, když byl za většinu dílčích skutků pokračujícího trestného činu krádeže rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č.j. 4 T 4/2014-22 899, s ohledem na závěr soudu ohledně výše škody způsobené odcizením, uznán vinným z trestného činu krádeže toliko dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
Tato stížnost byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 2 KZV 19/2015-49, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta. Tvrzení stěžovatele, že by policejní orgán měl vycházet z právní kvalifikace užité krajským soudem v nepravomocně skončené věci, dle odůvodnění usnesení nemůže obstát, protože by se jednalo o příliš formalistický náhled na jinak objektivně zjistitelnou skutečnost, jako je výše způsobené škody. Státní zastupitelství v odůvodnění dále akcentovalo základní zásady trestního řízení a uvedlo, že při vědomí těchto zásad je třeba nahlížet na souhrn dílčích útoků včetně výše způsobené škody, která při správném výpočtu činí 5.218.552,-Kč. Užití právní kvalifikace zvolené policejním orgánem tak podle odůvodnění usnesení bylo namístě.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2015, č.j. 11 To 304/2015-25, které stěžovatel také napadá v ústavní stížnosti, byla jeho stížnost proti usnesení o vzetí do vazby zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v mezidobí, tedy od chvíle, kdy byla ústavní stížnost Ústavnímu soudu doručena, do okamžiku, než o ní bylo rozhodnuto, rozhodl Vrchní soud v Praze o odvoláních státního zástupce, stěžovatele a dalších odsouzených proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č.j. 4 T 4/2014-22 899. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 To 76/2015, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dílem dokonaného a dílem nedokonaného (ve stádiu pokusu) zločinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci dle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel podle §205 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Dále mu byl uložen také trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Vrchní soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním způsobil celkovou škodu odcizením věcí a finanční hotovosti ve výši 5.200.217,-Kč a škodu poškozením ve výši 898.304,-Kč.
Uvedené informace o výsledku řízení před Vrchním soudem v Praze Ústavní soud zjistil z protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 To 76/2015, který si za tímto účelem od Vrchního soudu v Praze vyžádal.
II.
Napadenými rozhodnutími došlo dle mínění stěžovatele k porušení jeho práva dle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem.
Konkrétně stěžovatel namítá, že v dané věci nemohl být vzat do vazby z důvodu zákonných vazebních lhůt. Upozorňuje, že za většinu dílčích skutků pokračujícího trestného činu krádeže je trestně stíhán v řízení, ve kterém byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č.j. 4 T 4/2014-22 899, uznán vinným mimo jiné pro spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a to na základě závěru soudu, že způsobil trestnou činností škodu odcizením věcí a finanční hotovosti ve výši 4.445.884,-Kč.
Ačkoliv bylo uvedené rozhodnutí krajského soudu vzhledem k odvoláním stěžovatele, státního zástupce a dalších odsouzených nepravomocné, dle názoru stěžovatele bylo třeba k němu přihlížet i v novém řízení, a tedy i při rozhodování o vazbě, když na dílčí skutky pokračujícího trestného činu mělo být nahlíženo v té kvalifikaci, kterou zvolil Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí. V novém trestním stíhání, v rámci kterého byl stěžovatel vzat opětovně do vazby, je však stěžovatel stíhán pro dalších deset dílčích skutků pokračujícího trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
Stěžovatel namítá, že jestliže v původním řízení krajský soud, byť nepravomocně, rozhodl tak, že škoda způsobená odcizením věcí a finanční hotovosti dosahuje částky ve výši 4.445.884,-Kč, pak v součtu s dalšími deseti dílčími skutky trestného činu, pro které je stěžovatel stíhán na základě nového usnesení o zahájení trestního stíhání, a kterými měl způsobit škodu ve výši 228.953,-Kč, nedosahuje celková škoda hranice škody velkého rozsahu. Proto podle něj není správná právní kvalifikace jeho trestné činnosti dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, neboť pro takovou kvalifikaci není naplněna podmínka výše škody.
Uvedené pak má dle přesvědčení stěžovatele zásadní dopad i na otázku vazby. Vzhledem ke skutečnosti, že v původním trestním řízení vedeném v prvním stupni před Krajským soudem v Hradci Králové byla u stěžovatele vyčerpána dvouletá vazební lhůta odpovídající zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, byl stěžovatel v tomto řízení z vazby propuštěn. Protože je podle stěžovatele na celý pokračující zločin krádeže v obou řízeních dohromady z hlediska vazebního stíhání třeba nahlížet jako na celek, je toho názoru, že nemůže být v rámci jiného trestního řízení ze stejného důvodu opětovně vzat do vazby.
Stěžovatel uzavírá, že jelikož vazbu odpovídající právní kvalifikaci podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku v maximální přípustné délce již absolvoval, a vzhledem ke skutečnosti, že jeho další trestní stíhání by mělo být podle jeho názoru ve shodě s původním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č.j. 4 T 4/2014-22 899, správně kvalifikováno rovněž podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a nikoliv podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, neměl být za de facto tentýž pokračující trestný čin vzat do vazby znovu.
III.
Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Otázkou tedy je, zda napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí z ústavně akceptovatelných důvodů k omezení osobní svobody, jehož cílem je znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování. Totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení §67 trestního řádu. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů, aby posoudily, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak.
Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové.
Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 5. 2. 2016, uvedl pouze to, že rozhodnutí považuje za správné a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 19. 1. 2016, v plném rozsahu odkázal na napadené usnesení. S ohledem na obsah těchto vyjádření Ústavní soud tato vyjádření již dále stěžovateli k replice nezasílal.
Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2016, především odkázalo na odůvodnění návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby a dále zopakovalo argumentaci již obsaženou v usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 2 KZV 19/2015-49, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že tyto informace byly stěžovateli známy již před podáním ústavní stížnosti, nezasílal Ústavní soud stěžovateli k replice ani toto vyjádření.
V.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2015, sp. zn. 0 Nt 1664/2015, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu bere do vazby, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2015, č.j. 11 To 304/2015-25, kterým bylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu.
Obecné soudy při rozhodování o vazbě stěžovatele vycházely z návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 2 KZV 19/2015, a z usnesení policejního orgánu ze dne 16. 7. 2015, č.j. KRPH-68203-2/TČ-2015-050070, kterým bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (kromě jiného). Stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla přitom zamítnuta usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 2 KZV 19/2015-49.
Usnesení o zahájení trestního stíhání ani usnesení státního zástupce o odmítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel v ústavní stížnosti formálně nenapadá, když je neučinil předmětem petitu ústavní stížnosti, byť svou argumentaci z velké části opírá právě o domnělou nesprávnost usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. o nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání, která je v tomto usnesení obsažena. Za situace, kdy stěžovatel v rámci ústavní stížnosti napadl toliko výše uvedená usnesení týkající se vazby, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat správnost usnesení o zahájení trestního stíhání, ale pouze ústavní stížností skutečně napadnutá vazební usnesení.
VI.
V takto vymezeném rámci ústavněprávního přezkumu je podstatné, že při rozhodování o vazbě stěžovatele obecné soudy vycházely z existujícího usnesení o zahájení trestního stíhání, kterým bylo zahájeno nové trestní stíhání stěžovatele (kromě jiného) pro pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel k deseti dílčím skutkům, pro které bylo toto nové trestní stíhání zahájeno, doznal v průběhu předchozího řízení u Krajského soudu v Hradci Králové, a s ohledem na všechny zatímní důkazy (např. náčrtky míst trestných činů, výsledky mechanoskopické expertízy, časovou a místní provázanost trestné činnosti), dospěly soudy k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jednotlivé skutky byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a existují zcela zřejmé důvody k podezření, že je spáchal právě stěžovatel a že s ohledem na závažnost trestné činnosti a osobu stěžovatele nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Řádně se tak zabývaly podmínkami vazby stanovenými v §67 trestního řádu. Z rozhodnutí soudů je přitom zřejmé, že se, při znalosti dosavadního průběhu řízení a všech okolností případu, ztotožnily také s právní kvalifikací jednání stěžovatele podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, když s ohledem na argumentaci obsaženou v usnesení o zahájení trestního stíhání a v návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby týkající se pochybení krajského soudu při stanovení skutečné výše škody, tuto právní kvalifikaci jednání stěžovatele akceptovaly jako správnou.
Nelze přitom vyžadovat, aby byl takovýto závěr v dané fázi řízení učiněn s faktickou jistotou. Jakkoliv je požadavek jistoty bez důvodných pochybností nezbytný při meritorním rozhodování, při rozhodování o vazbě není ve většině případů reálný. V této souvislosti je podstatné, že soudy vycházely z konkrétních skutečností, které je možné označit za dostatečně rozumný podklad pro odůvodněné podezření, že stěžovatel spáchal skutky, které znaky pokračujícího zločinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku naplňují.
Za pochybení nelze označit ani to, že při posuzování, zda jsou dány všechny podmínky vazby stanovené v §67 trestního řádu, obecné soudy nevycházely, na rozdíl od stěžovatele, pouze z právní kvalifikace jednání stěžovatele obsažené v nepravomocném rozsudku krajského soudu, ale s ohledem na značnou specifičnost případu posuzovaly existenci všech znaků trestného činu, a tedy zejména otázku výše způsobené škody, od které se odvíjí právní kvalifikace trestné činnosti a maximální možná délka vazby, na základě komplexnějšího zhodnocení všech okolností případu a jeho procesního vývoje.
Za trestný čin krádeže kvalifikovaný podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku je stanoven trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby ve výši deseti let. Dle §72a odst. 1 písm. c) trestního řádu pak v takovém případě může být celková doba vazby nejdéle tři roky. Nové vzetí stěžovatele do vazby se přitom zjevně nedostalo do rozporu ani s touto podmínkou, když doba, kterou stěžovatel ve vazbě do té doby strávil, tuto celkovou dobu vazby nepřesáhla. Ostatně sám stěžovatel spojoval údajné překročení zákonných vazebních lhůt pouze s kvalifikací obsaženou v nepravomocném rozsudku krajského soudu, tedy s kvalifikací podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, od které, dle §72a odst. 1 písm. b) trestního řádu, odvíjel úvahu, že celková doba trvání vazby může být v jeho případě pouze dva roky.
Zde je přitom možno konstatovat, že právní kvalifikace dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, která byla policejním orgánem v usnesení o zahájení trestního stíhání zvolena, byla dodatečně aprobována rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 To 76/2015. Vrchní soud rozhodoval o odvoláních proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č.j. 4 T 4/2014-22 899, kterým byl stěžovatel, kromě dalších trestných činů, uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže toliko dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Na této příznivější právní kvalifikaci obsažené v nepravomocném rozsudku krajského soudu je přitom postavena v podstatě celá argumentace stěžovatele.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací však ve vztahu ke stěžovateli rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a stěžovatele uznal vinným (kromě dalších trestných činů) také ze spáchání zločinu krádeže právě dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, když konstatoval, že stěžovatel svým jednáním způsobil celkovou škodu odcizením věcí a finanční hotovosti ve výši 5.200.217,-Kč a trest odnětí svobody stěžovateli zpřísnil z původních pěti let a šesti měsíců na šest let a šest měsíců. Neztotožnil se tak s předchozí kvalifikací Krajského soudu v Hradci Králové, který, byť stěžovatele odsoudil za všechny dílčí útoky uvedené v obžalobě, celkový součet škody vyčíslil pouze na 4.445.884,-Kč, což také vedlo krajský soud ke změně právní kvalifikace.
Za dané procesní situace se tak kasační zásah vůči ústavní stížností napadeným usnesením obecných soudů Ústavnímu soudu nejevil jako potřebný.
Pokud jde o naplnění konkrétních vazebních důvodů, stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Existenci těchto vazebních důvodů přitom obecné soudy pečlivě zdůvodnily. V této souvislosti je možno uvést, že stěžovatel ani nebyl v rámci původního řízení z vazby propuštěn proto, že by u něj již dále nebyla naplněna existence některého vazebního důvodu, ale proto, že v důsledku změny právní kvalifikace učiněné rozsudkem krajského soudu došlo ke zkrácení maximální možné délky trvání vazby ze tří let na dva roky - viz §72a odst. 1 písm. b) a písm. c) trestního řádu.
Pokud jde o vazební důvod ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu, tedy obavu z toho, že by stěžovatel mohl uprchnout nebo se skrývat a tak se vyhýbat trestu, soudy shodně uvedly, že ta je dána zejména proto, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové dne 28. 4. 2015 pro celkem 173 dílčích skutků a nyní je obviněn z dalších 10 skutků, přičemž nelze přehlédnout, že rozsudkem krajského soudu byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku. K závěru o existenci tohoto vazebního důvodu obecné soudy vedla také skutečnost, že stěžovatel navíc v České republice nemá žádné sociální ani jiné vazby, když sem v podstatě pouze jezdil páchat trestnou činnost.
Soudy rovněž zdůvodnily i své přesvědčení, že je u stěžovatele dán i vazební důvod ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu, tedy obava z toho, že by mohl opakovat trestnou činnost, která mu vzhledem k jejímu rozsahu zcela zřejmě dlouhodobě sloužila k zabezpečování obživy a jeho osobních potřeb. Dále uvedly, že navíc se jedná o osobu v minulosti opakovaně trestně stíhanou pro majetkové trestné činy, jichž se měl dopustit krátce po podmíněném propuštění v Polsku, kde již byl pro majetkovou trestnou činnost ve výkonu trestu. Obecné soudy tedy shodně dovodily, že ani předchozí uložené tresty neměly na stěžovatele výchovný účinek, což také svědčí pro daný vazební důvod.
S ohledem na právě uvedené je tak možno uvést, že obecné soudy se podrobně zabývaly i otázkou existence vazebních důvodů a svá zjištění v tomto směru také přesvědčivě zdůvodnily.
VII.
Lze uzavřít, že obecné soudy vycházely při rozhodování o vazbě stěžovatele z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele. V odůvodnění rozhodnutí obecné soudy uvedly a zcela adekvátně odůvodnily, v čem spatřují skutečnosti vedoucí je k závěru o nutnosti vazby stěžovatele.
Při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí. Obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu