ECLI:CZ:US:2016:3.US.3730.15.1
sp. zn. III. ÚS 3730/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bárty, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č. j. Nco 94/2015-62, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem (doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2015) stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví citované usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a současně i právo na rovnost stran před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud blíže nereprodukoval, neboť to vzhledem k důvodům odmítnutí ústavní stížnosti rozumný význam nemá (srov. text níže).
Stěžovatel podal dne 17. 4. 2015 v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 219/2014 námitku podjatosti soudkyně JUDr. Marie Tégerové a žádal její vyloučení z projednávání a rozhodnutí v předmětné právní věci. Námitku podjatosti odůvodňoval stěžovatel tím, že existuje několik skutečností, které ve vzájemné souvislosti tvoří okolnosti, z nichž dle stěžovatele nepochybně plyne důvodná pochybnost o podjatosti soudkyně; nejvýraznější skutečností je, že tato soudkyně v rozhodnutí ve zcela jiném řízení (sp. zn. 73 Cm 129/2014) vedeném u téhož soudu vyjádřila svůj právní názor týkající se (ne)úspěšnosti i jiných žalobních návrhů stěžovatele. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo o stěžovatelově návrhu rozhodnuto tak, že soudkyně JUDr. Marie Tégerová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 219/2014.
Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
V projednávaném případě je napadeno negativní rozhodnutí o námitce podjatosti soudkyně za situace, kdy doposud nebylo ve stěžovatelově věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 219/2014 meritorně rozhodnuto. Vydáním napadeného usnesení tak řízení v této věci nekončí, a tudíž k nápravě zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny není zásadně příslušný Ústavní soud. Stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu (zejména odvolání a žaloba pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se stěžovateli otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1832/13, III. ÚS 1603/13, II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
soudce Ústavního soudu