ECLI:CZ:US:2016:3.US.3863.14.1
sp. zn. III. ÚS 3863/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Gizely Zahradníkové, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova 1114/4, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2014 č. j. 33 Cdo 3245/2014-153, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2014 č. j. 57 Co 905/2013-114 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. května 2013 č. j. 61 C 145/2013-55, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") v ústavní stížnosti, která jinak splňuje formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) a nerespektování povinnosti orgánů a osob respektovat vykonavatelná rozhodnutí Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 5. 2013 č. j. 61 C 145/2013-55 ve věci žalobce ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. (dále jen "žalobce") proti žalované Gizele Zahradníkové o zaplacení částky 21 999,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že žalované uložil povinnost tuto částku zaplatit spolu s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a dále jí uložil povinnost uhradit náklady řízení.
Okresní soud konstatoval, že mezi účastníky řízení byla dne 24. 11. 2009 uzavřena v prodejně žalobce kupní smlouva, jejímž předmětem byla koupě zboží, blíže specifikovaného v tomto rozsudku. Žalovaná se zavázala kupní cenu uhradit před dodáním zboží v celkem 24 splátkách od 9. 11. 2009 do 25. 11. 2011. Žalovaná na kupní cenu nic nezaplatila, a to ani po písemné upomínce ze dne 5. 9. 2012. Nalézací soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná, žádné z ujednání předmětné kupní smlouvy neodporuje §588 a násl. tehdy platného občanského zákoníku a není rovněž v rozporu s dobrými mravy. Z žádného z provedených důkazů nebylo podle jeho názoru možné dovodit, že by žalovaná v rámci uzavírání kupní smlouvy byla uvedena v omyl, resp. že by při uzavírání kupní smlouvy jednala pod nátlakem či v tísni. Žalovaná od takto uzavřené kupní smlouvy neodstoupila ani neučinila jakýkoli úkon, jímž by se pokusila odvrátit právní účinky této kupní smlouvy.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. března 2014 č. j. 57 Co 905/2013-114 potvrdil rozsudek nalézacího soudu, přičemž zdůraznil, že ani on nezjistil rozpor předmětné kupní smlouvy s dobrými mravy či její neplatnost.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. září 2014 č. j. 33 Cdo 3245/2014-153 dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že stěžovatelka dovoláním napadá údajně nesprávná skutková zjištění (což však způsobilým dovolacím důvodem není), přičemž ani její poukazy na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné, neboť ve všech těchto věcech bylo rozhodováno o skutkově odlišných případech, a proto je nelze vztáhnout na spor žalobkyně a žalované.
III.
Stěžovatelka úvodem ústavní stížnosti připomíná svoji tíživou finanční situaci, která byla také důvodem jejího osvobození od soudních poplatků i bezplatného právního zastoupení advokátem v řízení před obecnými soudy i soudem dovolacím. Zaplacení dlužné částky za zboží žalobce by jí údajně uvrhlo "do dluhové pasti".
Obecným soudům stěžovatelka vytýká "mechanickou intepretaci ve věci aplikovaných ustanovení občanského zákoníku" ve prospěch "ekonomicky silného žalobce", což je podle jejího názoru jedním z důvodů, proč je právě její případ nutné posoudit v rovině ústavně právní. Obecné soudy rovněž údajně nevzaly v úvahu její tvrzení o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neurčitost vymezení data první splátky kupní smlouvy (chybí rok data, které je označeno jen dnem a měsícem jako - "9. 12.") a rovněž skutečnost, že podle části VII bodu c) předmětné smlouvy údajně nebylo stěžovatelce umožněno odstoupit od smlouvy. Za "uvedení v omyl žalobcem" v projednávané věci považuje stěžovatelka "neprokázání lékařských účinků nabízeného zboží seriózními lékařskými výzkumy".
Stěžovatelka připomíná, že v souvislosti s řadou právních sporů vedených žalobcem proti kupujícím jako fyzickým osobám se Ústavní soud opakovaně postavil na stanovisko ochrany slabšího článku - subjektu v oblasti spotřebitelských smluv. Stěžovatelka argumentuje závěry vyplývajícími z nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 2877/10, ze dne 30. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 182/01 a ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06, ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nichž Ústavní soud poukázal na nebezpečí spojené s přílišným formalismem při výkladu právních norem a v případě rozporu s dobrými mravy na izolované působení zkoumaného rozporu v jednotlivých ustanoveních kupní smlouvy, bez zřetele na celý závazkový vztah. Stěžovatelka je přesvědčena, že i když byl žalobce Ústavním soudem v jednom ze svých nálezů upozorněn, že "nároku žalobce nelze poskytnout soudní ochranu a Nejvyššímu soudu Ústavní soud vytkl, že se závěry Ústavního soudu neřídí, situace se v jejím případě opakuje", což stěžovatelka považuje za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska námitek předložených stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), přičemž není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ovšem ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace tzv. podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jde o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, nález č. 90). Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
Žádné porušení, které by dosahovalo úrovně ústavně právní roviny ve vztahu k napadeným rozhodnutím v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
Stěžovatelka ve své ústavně právní argumentaci vychází ze závěrů poměrně bohaté judikatury Ústavního soudu, vztahující se k otázce tzv. spotřebitelských smluv. Jde však o případy, kdy smluvní vztahy vznikly před nabytím účinnosti zákona č. 367/2000 Sb., tedy před 1. 1. 2001, kdy v našem právním řádu nebyla zakotvena úprava spotřebitelských smluv, takže v rámci tehdy platné právní úpravy nedošlo k harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem. Jestliže v konkrétních případech šlo o vznik závazkového vztahu na bázi tzv. spotřebitelské smlouvy přede dnem 1. 1. 2001, Ústavní soud se při posouzení ústavnosti rozhodování obecných soudů v těchto věcech postavil na stranu slabšího subjektu závazkového vztahu - spotřebitele. Společným jmenovatelem vyhovujících nálezů Ústavního soudu, citovaných stěžovatelkou v ústavní stížnosti, byla tehdejší nemožnost spotřebitele odstoupit od kupní smlouvy; v případě odstoupení od kupní smlouvy pak skutečnost, že dodavatel odstoupení od smlouvy neakceptoval, případně odstoupení zcela pominul a svým jednáním ponechal spotřebitele v přesvědčení, že od smlouvy odstoupil, aby před koncem lhůty nárok na zaplacení bez odpovídající výzvy uplatnil v soudním řízení.
K takovým skutkovým okolnostem, které by odůvodnily aplikovatelnost závěrů tehdejších vyhovujících nálezů Ústavního soudu, však podle zjištění Ústavního soudu v nyní projednávané věci nedošlo.
Kupní smlouvu na předmětné zboží uzavřela stěžovatelka s žalobcem v roce 2009 v jeho obchodních prostorách, přičemž zmíněná kupní smlouva je vyhotovena na standardním formuláři s vepisovanými identifikačními údaji obou účastníků, označením předmětného zboží, jeho ceny včetně DPH a způsobu placení. Tato "formulářová kupní smlouva" umožňovala odstoupení spotřebitele od smlouvy [výklad ustanovení části VII bodu c) kupní smlouvy provedený stěžovatelkou je ve zjevném rozporu s obsahovým a logickým vyjádřením možnosti kupujícího odstoupit od kupní smlouvy]. Stěžovatelka této možnosti nikdy nevyužila. Úvahy stěžovatelky o předčasnosti či opožděnosti jednotlivých splátek podle splátkového kalendáře uvedeného ve smlouvě, nejsou pro rozhodnutí soudu o povinnosti uhradit kupní cenu relevantní, neboť jsou pouze hypotetické za situace, v níž stěžovatelka na úhradu kupní ceny ničeho nezaplatila a žalobce požadoval plnění "jen" ve formě kupní ceny s příslušnými úroky z prodlení.
Stěžejní námitkou bylo tvrzení stěžovatelky o neplatnosti předmětné kupní smlouvy. V tomto směru bylo před obecnými soudy provedeno dokazování, přičemž správnost jeho výsledků se stěžovatelce nepodařilo vyvrátit. Stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu svobodně, jakýkoli nátlak v této souvislosti nebyl zjištěn a stěžovatelkou ani tvrzen. Jako nekorektní, resp. odporující dobrým mravům nebylo shledáno ani to ujednání kupní smlouvy, které umožňuje zboží vydat stěžovatelce až po zaplacení kupní ceny. Jestliže stěžovatelka nejprve namítala, že stejnopis kupní smlouvy nepodepsala, později uvedla, že jedno jeho vyhotovení neobdržela, lze jen konstatovat, že obě tato tvrzení byla v průběhu řízení vyvrácena.
Námitku o údajném omylu, v němž měla stěžovatelka předmětnou kupní smlouvu podepsat, opírá stěžovatelka v ústavní stížnosti o údajně nedostatečně seriózně prokázané léčebné účinky zakoupeného zboží. Takovou námitku nelze akceptovat, neboť v takovém případě jde o uplatnění práv z odpovědnosti za vady dodaného zboží (§597 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku), které však nelze uplatnit v případě, že kupující - spotřebitel dosud objednané (resp. koupené) zboží neobdržel.
Stěžovatelka sice projednávanou ústavní stížností napadá rovněž usnesení dovolacího soudu, žádné námitky však proti tomuto odmítavému rozhodnutí nevznáší.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na "obecně známé nedobré obchodní praktiky žalobce", kterým se skutečně v minulých případech dostalo kritického hodnocení ze strany Ústavního soudu z hlediska jejich rozporu s dobrými mravy.
V nyní projednávané věci však k takovým závěrům ve shodě se závěry obou obecných soudů Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud z výše vyložených důvodů nezjistil důvodnost tvrzení stěžovatelky o údajném porušení jí označených základních práv ve vztahu k napadeným rozhodnutím, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu