ECLI:CZ:US:2016:3.US.3926.14.1
sp. zn. III. ÚS 3926/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A) Mgr. Kataríny Michálkové a stěžovatelky B) SECURITY PROGRESS, s. r. o., IČ: 29447097, sídlem ve Vsetíně, Mostecká 367, obě stěžovatelky právně zastoupené Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Zemkova 1538/20, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014 č. j. 2 To 19/2014-5973 ve výroku o trestu M. M. v části výroku o propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku, a ve věci návrhu na odklad vykonatelnosti napadené části citovaného rozsudku, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014 č. j. 2 To 19/2014-5973, a to ve výroku o trestu obviněného M. M. a v části výroku o propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku. Napadeným rozhodnutím mělo podle nich dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení jejich práva na ochranu majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelky současně podaly návrh na odložení vykonatelnosti napadené části rozsudku a požádaly Ústavní soud o naléhavé projednání.
II.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo vydáno v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 7/2013.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, ze dne 5. června 2014 č. j. 2 To 19/2014-5973 byl obviněný M. M. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku.
Za uvedené trestné činy mu vrchní soud mimo jiné uložil vedle úhrnného trestu odnětí svobody na deset let též trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, a to individuálně určených movitých věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. K uvedeným věcem, které byly zajištěny policejním orgánem v motorovém vozidle společnosti SECURITY PROGRESS, s. r. o., stěžovatelky v rámci předmětného trestního řízení neúspěšně uplatňovaly svoje vlastnické právo.
III.
Ústavní stížností stěžovatelky žádají o zrušení příslušné části rozsudku vrchního soudu, neboť podle nich jmenovaný soud pochybil, když obviněnému M. uložil trest propadnutí věci ve vztahu k věcem specifikovaným ve výroku rozsudku. Stěžovatelky tvrdí, že tyto věci byly v jejich vlastnictví a jejich navrácení se v rámci celého trestního řízení dožadovaly. Přestože stěžovatelky své vlastnické právo podle svých slov dokládaly, orgány činné v trestním řízení se touto otázkou nijak nezabývaly, a ani vrchní soud tuto nezbytnou podmínku propadnutí věci blíže nezkoumal. Podle názoru stěžovatelek přitom okolnost, zda věc, která má být prohlášena za propadlou, náleží pachateli, musí být rovněž prokázána v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V situaci, kdy se obviněný od vlastnictví předmětných věcí distancuje a žádný důkaz, že mu věci náležejí, neexistuje, a kdy se naopak oprávněně domáhají těchto věcí stěžovatelky a předkládají k tomuto nároku důkazy, je prý absence náležitého dokazování a řádného odůvodnění učiněných závěrů prvkem nepřípustné svévole v postupu soudů, zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve výroku o propadnutí předmětných věcí a v konečném důsledku i protiprávní zásah do majetkových práv stěžovatelek.
Stěžovatelky dále namítají, že žádná z uvedených věcí nemá vztah k trestnému činu ve smyslu §70 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku. V tomto smyslu poukazují na to, že věc, jejíž propadnutí má být uloženo, musí být významná pro naplnění zákonných znaků konkrétního trestného činu a pachatel ji musí za tímto účelem přechovávat; podle stěžovatelek musí být vyjádřen způsob provedení trestného činu a vliv věci na realizaci jednání pachatele jako obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu. Podle stěžovatelek však skutková věta rozsudku žádný vztah mezi uvedenými věcmi a trestným jednáním obviněného nespecifikuje; jelikož obviněný měl spáchání trestných činů pouze přikázat, lze podle stěžovatelek konstatovat, že výrok o propadnutí předmětných věcí je v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními.
IV.
V souladu s §42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a dalších dotčených subjektů.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 8. září 2015 Ústavnímu soudu sdělil, že navrhovatelka Mgr. Katarína Michálková se přes četné žádosti nalézacího soudu nedostavila k žádnému soudnímu jednání. Své vlastnické právo k předmětným věcem, jakož i vlastnická práva druhé stěžovatelky, uplatňovala pouze písemně, ale nalézacímu soudu přes jeho žádosti nedoložila skutečnosti týkající se nabytí předmětných věcí. Nalézací soud proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 61 T 7/2013-5030.
Vrchní soud v Olomouci vyjádřením ze dne 21. září 2015 konstatoval, že podle jeho názoru nedošlo k zásahu do vlastnického práva obou stěžovatelek. Stěžovatelky podle něj uplatňovaly své vlastnické právo k označeným, ale i k dalším věcem, již v měsíci březnu 2013. Své vlastnické právo řádným způsobem neosvědčily, Mgr. Michálková se přes opakované výzvy soudu prvního stupně nikdy nedostavila k podání svědecké výpovědi. Nadto vrchní soud uvedl, že v předmětném trestním řízení bude rozhodováno Nejvyšším soudem o dovolání obviněného, který může napadený rozsudek zrušit; do té doby podle něj není k podávání ústavní stížnosti důvod.
Krajské státní zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, zaslalo Ústavnímu soudu vyjádření příslušného policejního orgánu ze dne 24. září 2015. V něm policejní orgán uvedl, že jde-li o věci nárokované stěžovatelkou Michálkovou, tyto věci prokazatelně používal obviněný M. k páchání předmětné trestné činnosti. Také věci, jejichž navrácení se dožaduje druhá ze stěžovatelek, měl v době jejich zajištění k dispozici obviněný M.
Vyjádření, která Ústavní soud obdržel od orgánů činných v trestním řízení, byla zaslána stěžovatelkám k replice. Ty ve svém vyjádření ze dne 14. prosince 2015 opakovaně zdůraznily, že v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně absentuje řádné odůvodnění stran vlastnictví uvedených věcí. Uvedly, že v průběhu trestního řízení opakovaně doložily svá vlastnická práva a poskytly soudu listiny s relevantním obsahem. Za nekorektní považují poukaz na nedostavování se stěžovatelky Michálkové k hlavnímu líčení, neboť v jednom případě se stěžovatelka omluvila a následně jí bylo předvolání doručeno až po termínu hlavního líčení. Dle stěžovatelek neobstojí ani poukaz na subsidiární úlohu Ústavního soudu, neboť stěžovatelky neměly v trestním řízení postavení strany a navzdory uplatnění vlastnického práva k předmětným věcem ani příslušná procesní práva. Stěžovatelky nesouhlasí ani s argumentací, kterou policejní orgán ve svém vyjádření zdůvodňoval skutečnost, zda sporné věci byly užity či určeny ke spáchání trestného činu.
V.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je povinen zhodnotit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou, neboť návrh byl podán osobami, jimž nesvědčí aktivní legitimace k takovému podání.
Ústavní stížnost ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud má za to, že stěžovatelky uvedenou podmínku nesplnily, a to z následujících důvodů.
Podmínkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je účastenství v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí mělo způsobit tvrzený zásah do základních práv fyzické či právnické osoby (viz např. usnesení ze dne 22. října 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). Tato osoba přitom musela být buď účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv (viz např. usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 597/15). V případě, že tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze jí považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva (srov. nález ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95, nález ze dne 23. dubna 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95).
Trest propadnutí věcí, jejichž navrácení se stěžovatelky domáhají, uložil vrchní soud podle §70 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku obviněnému M. M. poté, co dospěl k závěru, že uvedené věci tomuto obviněnému náležejí, neboť byly nalezeny v jím užívaných motorových vozidlech (viz str. 62 rozsudku vrchního soudu). Stěžovatelky nebyly účastnicemi daného trestního řízení a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty nebyl uložen jim, nýbrž obviněnému M., jenž se mohl v intencích trestního řádu domáhat jeho přezkumu, a to primárně v dovolacím řízení, subsidiárně pak v řízení o ústavní stížnosti.
Trestní zákoník umožňuje uložit trest propadnutí věci pouze ve vztahu k věcem, které náležejí pachateli (srov. §70 odst. 3 trestního zákoníku, dříve odst. 2 citovaného ustanovení). Ve smyslu §135 trestního zákoníku, věc náleží pachateli, jestliže ten ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nebo majitel nakládá, aniž je oprávněný vlastník, majitel nebo držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám. Trestní soudy mají povinnost zkoumat, zda věci, o jejichž propadnutí se rozhoduje, skutečně náležejí pachateli, a tento svůj závěr v rozsudku odůvodnit. Současná právní úprava trestního řízení nicméně neupravuje postup, kterým by se třetí osoby mohly domáhat svého vlastnického práva k takovýmto věcem; těmto osobám z žádného titulu nesvědčí postavení účastníka řízení (oproti tzv. zúčastněným osobám ve smyslu §42 trestního řádu). Trestní předpisy tak vycházejí z předpokladu, že k propadnutí věcí podle §70 trestního zákoníku dojde jen v případě, kdy je nesporné, že věci skutečně náležejí pachateli, a není ve hře vlastnické právo třetích osob.
Přestože v rámci trestního řízení absentuje formalizovaný postup, jakým se třetí osoby mohou domáhat svých práv, jde-li o věci, jež mají být předmětem trestu propadnutí, neznamená to, že je těmto osobám ochrana jejich práv zcela odňata. Ústavní soud má za to, že se tyto osoby svých nároků mohou domáhat v občanskoprávním řízení (srov. analogicky nález ze dne 13. června 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03). Civilní soudy jsou sice ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. povinny vycházet z rozhodnutí trestního soudu stran uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, avšak na rozdíl od rozhodnutí o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (§135 odst. 1 o. s. ř.), jimiž jsou civilní soudy striktně vázány, musí v případě pochybností o vlastnictví zvažovat, zda skutková zjištění a právní posouzení stran uloženého trestu propadnutí věci mohou nahradit dokazování před civilním soudem, a případně se mohou od závěrů trestního soudu odchýlit.
Závěrem lze shrnout, že stěžovatelky nebyly účastnicemi předmětného trestního řízení. Nadále jim zůstává zachována možnost domáhat se svých práv jinou cestou, než cestou ústavní stížnosti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nelze dovodit jejich aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako podanou osobami zjevně neoprávněnými. Jde-li o návrh stěžovatelek na odklad vykonatelnosti dotčené části napadeného rozsudku, platí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Ústavní soud dodává, že v projednávaném případě neshledal důvod k přednostnímu projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Jan Musil v. r.
soudce Ústavního soudu