ECLI:CZ:US:2016:3.US.48.16.1
sp. zn. III. ÚS 48/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Róberta Nemečka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2015 č. j. 26 Cdo 1806/2015-117, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014 č. j. 72 Co 346/2014-84, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se jako právní nástupce konkrétní obchodní společnosti domáhal proti vedlejší účastnici náhrady za nucené omezení vlastnického práva za dobu od 1. 1. 2005 do 28. 2. 2007 v důsledku regulace cen nájemného v pěti bytech nacházejících se v nemovitosti dříve vlastněné danou společností. Stěžovatelem uplatňovaná částka 2 069 685,50 Kč (s příslušenstvím) sestávala dílem z peněžních částek odpovídajících rozdílu mezi nájemným regulovaným a tržním, a dílem z peněžních částek, které vyplatila daná společnost nájemcům bytů jako odstupné dle jimi uzavřených dohod (stěžovatel tvrdil, že tím bylo předcházeno nárůstu další škody v důsledku regulace nájemného). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 9. 2013 č. j. 13 C 276/2008-54, neboť stěžovatel navzdory poučení obvodního soudu neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, a to ani o oprávněnosti základu nároku tak, aby žalobě mohlo být vyhověno. Současně o části nároku uplatňovaném za dobu od 1. 1. 2005 do 3. 8. 2005 konstatoval jeho promlčení, dále ohledně části uplatňovaného nároku za dobu od 1. 1. 2007 poukázal na existenci v té době již účinného zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a konečně k části nároku odpovídajícího výši vyplaceného odstupného uvedl, že k vyplacení došlo na základě dohod, nikoliv pro porušení právní povinnosti vedlejší účastnice.
2. K následnému odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2014 č. j. 72 Co 346/2014-84 tak, že výrokem I. potvrdil prvostupňový rozsudek ve věci samé, neboť se ztotožnil se závěry obvodního soudu, a současně neshledal důvodnou odvolací námitku, dle které stěžovatel nebyl k jednání obvodního soudu řádně předvolán a nemohl doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy. Dále městský soud výrokem II. změnil prvostupňový nákladový výrok tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení; s ohledem na povahu vedlejší účastnice (stát) neshledal její náklady na zastoupení advokátem jako účelně vynaložené. Výrokem III. městský soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to s totožným odůvodněním jako u nákladů řízení prvostupňového. Výrokem IV. městský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 103 480 Kč; poukázal na §9 odst. 4 písm. a), odst. 6 věta první, a §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "ZSOP"), s tím, že řízení není ani osvobozeno podle §11 odst. 1 písm. m) ZSOP; odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1269/2014 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 4524/12.
3. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2015 č. j. 26 Cdo 1806/2015-117. Uvedl, že odvolací rozsudek je v souladu s ustálenou judikaturou a není důvod předestřené právní otázky posoudit jinak. Poukázal na zákonná ustanovení a svou konkrétní judikaturu v otázce poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), včetně otázky poučování účastníků absentujících při jednání. Konstatoval, že městský soud postupoval při uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek až v rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, v souladu s úpravou ZSOP.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatel namítl, že jeho žaloba byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene s tím, že svá tvrzení a návrhy důkazů nedoplnil, ač byl na jednání dne 12. 5. 2011 poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle stěžovatele však poučení nebylo řádné, neboť neobsahovalo poučení o následcích nesplnění výzvy [poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2014/10 (N 67/61 SbNU 61), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1163/2013]. Ohledně uplatněného nároku na náhradu odstupného pak obvodní soud stěžovatele na uvedeném jednání nepoučil vůbec, přesto žalobu v tomto rozsahu zamítl s tím, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a pochybením vedlejší účastnice. Stěžovatel uvedl, že obvodní soud naopak při jednání avizoval, že ve věci bude třeba vyhotovit znalecký posudek, tedy stěžovatel jeho zadání očekával, a pokud obvodní soud změnil názor ohledně potřeby vyhotovit znalecký posudek, měl umožnit účastníkům řízení se vyjádřit. Ani Nejvyšší soud stěžovateli v tomto směru ochranu neposkytl a odkázal na judikaturu, která stěžovatelovu situaci neřeší.
6. Stěžovatel dále uvedl, že nebyl obvodním soudem řádně předvolán na jednání dne 26. 9. 2013 a nemohlo tedy být jednáno v jeho nepřítomnosti. Obvodní soud před jednáním věděl, že stěžovatel není již právně zastoupen; předvolání k jednání bylo doručeno bývalému zástupci stěžovatele a stěžovatel o konání jednání nevěděl (v opačném případě by se na jednání dostavil a doplnil svá tvrzení a důkazní návrhy).
7. Podle stěžovatele je jeho nárok na nahrazení odstupného oprávněný, neboť je dána příčinná souvislost mezi jeho vyplacením nájemníkům a pochybením státu při regulaci nájemného. Dohody o odstupném byly uzavřeny z důvodu regulace nájemného a bylo jimi prevenčně předcházeno dalšímu vzniku škod. Soudy se tedy měly zabývat tím, zda vedlejší účastnice (stát) porušila svou povinnost a zda stěžovateli (resp. výše uvedené společnosti, jako jeho právní předchůdkyni) hrozila v důsledku toho škoda. Podle stěžovatele se navíc touto námitkou Nejvyšší soud vůbec nezabýval, ač tato otázka nebyla v jeho judikatuře dosud řešena.
8. Stěžovatel má rovněž za to, že mu městský soud uložil v rozsudku povinnost k úhradě soudního poplatku za odvolání nesprávně a překvapivě. Uvedl, že ZSOP důsledně rozlišuje mezi soudními poplatky splatnými podáním návrhu a ostatními poplatky, jejichž splatnost nastává později. V případě odvolání vzniká poplatková povinnost okamžikem podání odvolání a poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti [§4 odst. 1 písm. b) a §7 odst. 1 ZSOP]. V případě nezaplacení poplatku je soud povinen poplatníka vyzvat dle §9 odst. 1 ZSOP k jeho zaplacení ve stanovené lhůtě a pokud nedojde k zaplacení, soud řízení zastaví. Ustanovení §9 odst. 2 ZSOP upravuje postup odvolacího soudu, pokud zjistí, že mu byla věc předložena prvostupňovým soudem bez zaplaceného poplatku. Výzvou k zaplacení soudního poplatku soud avizuje odvolateli, že jeho podání podléhá poplatkové povinnosti. Odvolateli, zvláště pokud je vyměřený soudní poplatek ve značné výši, musí být dána možnost se rozhodnout, zda hodlá v řízení pokračovat či nikoliv. Ustanovení §9 odst. 6 ZSOP nemůže sloužit k obcházení zákonem stanoveného postupu v §9 odst. 1 a 2 ZSOP. Stěžovatel k tomu poukázal na specifika jeho věci s tím, že ani obvodní soud jej k zaplacení poplatku za žalobu nevyzval a poplatek mu nevyměřil, ač řízení trvalo 5 let; v odvolacím řízení pak stěžovatel nebyl zastoupen advokátem a po uložení poplatkové povinnosti již neměl opravný prostředek k nápravě; dle stěžovatele sám městský soud byl zpočátku přesvědčen, že řízení poplatkové povinnosti nepodléhá. Stěžovatel tedy neměl důvod se domnívat, že by řízení bylo zatíženo poplatkovou povinností. Stěžovatel dodal, že odkaz městského a Nejvyššího soudu na usnesení dovolacího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1269/2014 je nepřípadný, neboť v době podání stěžovatelova odvolání (13. 11. 2013) nebyla otázka, zda řízení o náhradu za omezení vlastnického práva regulací nájemného z bytů je osvobozeno od soudních poplatků či nikoliv, v judikatuře Nejvyššího soudu ještě řešena. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 2432/08 (N 49/52 SbNU 491) a ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311). Nejvyššímu soudu současně vytkl, že se vůbec nezabýval jeho dovolací argumentací.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel předně namítl, že nebyl obvodním soudem na jednání řádně poučen a nemohl proto splnit své procesní povinnosti, což vedlo k zamítnutí jeho žaloby. Podstatou této námitky je tedy tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel danou námitku neuplatnil v odvolání, nýbrž až ve svém dovolání; Nejvyšší soud se přitom námitkou řádně zabýval a dostatečně a přiléhavě na ni reagoval. Ústavní soud k tomu uvádí, že z vyžádaného spisu je zřejmé, že ve věci konal obvodní soud jednání dne 12. 5. 2011, na kterém byl stěžovatel i se svým advokátem přítomen, a dostalo se jim poučení o tom, v jakém směru má stěžovatel doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy tak, aby mohlo být žalobě vyhověno; na výzvu stěžovatel nijak nereagoval. Následně obvodní soud konal jednání dne 26. 9. 2013, při kterém současně vyhlásil rozhodnutí ve věci. Stěžovatel se daného jednání, ač řádně předvolán, bez omluvy či žádosti o odročení jednání, nezúčastnil; obvodní soud při jednání konstatoval, že v důsledku absence se stěžovatel připravil o možnost být poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V daném postupu neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva; obvodní soud postupoval předvídatelně a v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. Byl to naopak sám stěžovatel, kdo nestřežil svá práva dostatečně, neboť nepostupoval zákonem stanoveným způsobem podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1534/13, ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 3801/11, nebo ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 4007/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Stěžovatel v této souvislosti také namítl, že nebyl na jednání dne 26. 9. 2013 řádně předvolán. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel tuto námitku vznesl toliko v odvolání, a nikoliv už ve svém dovolání. Již vypořádání této námitky městským soudem je však zcela srozumitelné, přiléhavé a v mezích ústavnosti; stěžovatel nyní jen svou námitku shodně opakuje. Jak vyplývá již z odůvodnění rozsudku městského soudu i z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel byl k jednání řádně předvolán. Předvolání bylo doručeno jeho zástupci (advokátu), k ukončení zastupování došlo až posléze, konkrétně dva měsíce po doručení předvolání k jednání (tj. ukončení zastoupení bylo procesně účinné vůči obvodnímu soudu až po řádném doručení předvolání), přičemž zástupce obvodnímu soudu navíc i písemně sdělil, že stěžovatele o jednání nařízeném na 26. 9. 2013 zpravil. Nemůže tedy obstát argumentace stěžovatele, dle které nebyla naplněna jedna z podmínek §101 odst. 3 o. s. ř. pro konání jednání v jeho nepřítomnosti, neboť obvodní soud jej měl znovu, a to osobně, předvolat na dané jednání. Obvodní soud doručoval předvolání a konal jednání v souladu se zákonem stanoveným a předvídatelným postupem.
14. Pokud stěžovatel současně namítl, že ohledně uplatněného nároku na náhradu odstupného jej obvodní soud nepoučil vůbec, je třeba uvést, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v odvolání ani v dovolání, tedy jde o námitku novou, vznesenou až nyní v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Současně lze poukázat na to, co již bylo Ústavním soudem uvedeno výše sub 12. a 13.
15. Poukaz stěžovatele na judikaturu uvedenou v bodu 5. tohoto rozhodnutí je nepřípadný, neboť podstatou daných rozhodnutí bylo, že soudy sice poskytly účastníku (konkrétní) poučení, avšak pouze ve vztahu k prokázání určité skutečnosti, a to za současného opomenutí poučení ve vztahu k jiné relevantní skutečnosti, příp. jej sice poučily ve vztahu k určitému důkaznímu prostředku, avšak při opomenutí možnosti prokazovat tvrzenou skutečnost i jinými důkazními prostředky. Taková problematika však nebyla řešena ve věci stěžovatele.
16. Další námitka stěžovatele se týkala existence příčinné souvislosti u uplatňovaného odstupného. Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavních práv ze strany soudů. Stěžejním v dané věci byl závěr soudů, že stěžovatel neunesl své břemeno tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu k základním relevantním skutečnostem pro nároky jím uplatňované. Pokud soudy ústavně konformně konstatovaly takový závěr, je pak zjevně neopodstatněnou (resp. nadbytečnou) námitka o existenci příčinné souvislosti v případě vyplaceného odstupného nájemníkům. Z daného důvodu nelze pak ani Nejvyššímu soudu vytýkat, že se obdobnou dovolací námitkou nezabýval; nejde o opomenutí námitky a tím i odepření spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
17. Stěžovatel konečně namítl, že mu městský soud v odvolacím rozsudku překvapivě a v rozporu se zákonem uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolací řízení. I tuto námitku však Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
18. Předně je zde otázka namítané "překvapivosti" takto uložené poplatkové povinnosti. Sluší se tedy tázat, na základě jakých okolností stěžovatel mohl očekávat a údajně i skutečně očekával, že jeho řízení podléhá věcnému osvobození od soudních poplatků.
19. Stěžovatel podal svou žalobu dne 4. 8. 2008 a odvolání dne 13. 11. 2013. V uvedené době byla platná a účinná právní úprava ustanovení §2, §4, §7, §9 ZSOP a ustanovení ZSOP týkajícího se věcného osvobození řízení "o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem" v podobě, pokud jde o relevantní části uvedených ustanovení pro nyní projednávanou věc, v podstatě nezměněné až dosud [Uvedené věcné osvobození konkrétně upravovalo ustanovení §11 odst. 1 písm. g), od 1. 9. 2011 písm. m), od 1. 1. 2013 písm. l), od 1. 1. 2014 znovu písm. m), a od 1. 5. 2015 písm. n). K formulaci o osvobození daného typu řízení byla toliko zákonodárcem postupně doplněna situace "jiné újmy" vedle již dříve formulované "škody", a dále byly doplněny případy rozhodnutí o "trestu nebo ochranném opatření" vedle již dříve formulovaného "rozhodnutí o vazbě".]. Až do rozhodnutí městského soudu v předmětné věci dne 1. 10. 2014 neexistovala judikatura Nejvyššího soudu, jež by řešila otázku osvobození řízení o náhradu za omezení vlastnického práva v případě protiústavní regulace nájemného od soudního poplatku. Tím méně lze konstatovat, že by zde byla judikatura dovolacího soudu ustálená. Nelze ani říci, že by v průběhu řízení o stěžovatelově věci došlo v této právní otázce k judikaturní změně (i v případě obratu v judikatuře navíc nelze "automaticky" hovořit o "zákazu retroaktivity" nového vysloveného právního názoru). Předmětnou právní otázku Nejvyšší soud totiž poprvé řešil až usnesením ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1269/2014. Stěžovatel tedy svou domněnku o tom, že jeho řízení (prvostupňové i odvolací) má být osvobozeno od soudních poplatků dle citovaného §11 odst. 1 ZSOP nemohl dovozovat z žádné předchozí judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel ostatně existenci takové předchozí judikatury dovolacího soudu nebo soudů jiných (zejména odvolacích) ani nenamítá.
20. Stěžovatel však naznačuje, že svou domněnku vyvozoval z postupu obvodního a městského soudu v jeho věci. Z vyžádaného soudního spisu však není zřejmé, že by soudy stěžovatele v názoru, že řízení je osvobozeno od soudních poplatků, nějak výslovně utvrzovaly. Stěžovatel podal žalobu, soudní poplatek nezaplatil, obvodní soud jej v průběhu řízení k zaplacení nevyzval a v rozsudku mu povinnost zaplatit soudní poplatek neuložil; v průběhu řízení ani v rozsudku se však k otázce soudního poplatku nijak nevyslovil. Stěžovatel následně podal odvolání, soudní poplatek za odvolací řízení nezaplatil, obvodní soud ani městský soud jej k zaplacení nevyzvaly, a městský soud následně ve svém rozsudku uložil stěžovateli povinnost zaplatit poplatek za odvolací řízení. Soudy se tedy výslovně k otázce osvobození od soudního poplatku až do vydání rozsudku městského soudu vůči stěžovateli nevyslovily. Nejde tedy o obdobnou situaci těm, jež byly k otázce "překvapivosti" rozhodnutí řešeny v dosavadní judikatuře Ústavního soudu (včetně stěžovatelem poukazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 220/04). V uvedené judikatuře totiž jde o situace, ve kterých druhostupňový soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí, avšak překvapivě z jiných důvodů (aniž měl účastník možnost se k nově formulovaným skutkovým či právním závěrům druhostupňového soudu vyjádřit), případně prvostupňové rozhodnutí změnil a odůvodnil je "překvapivě" odlišnými závěry než soud prvostupňový (opět aniž by umožnil účastníku se k nově uvedeným závěrům vyjádřit). Současně je třeba uvést, že z pouhé skutečnosti, že obvodní soud ani městský soud nevyzvaly stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, pak nelze dovozovat "legitimní očekávání" stěžovatele, že jeho řízení bude od soudního poplatku osvobozeno; takový postup soudů nemůže ani (bez zákonné opory) založit věcné osvobození od soudních poplatků. Pokud stěžovatel uvedl, že rovněž městský soud byl zpočátku přesvědčen, že řízení je osvobozeno od soudních poplatků, taková skutečnost ze soudního spisu přímo nevyplývá, jde o domněnku; lze i opačně argumentovat, že městský soud absenci zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení až do svého jednání, při kterém byl vyhlášen odvolací rozsudek, opomněl.
21. Dále stěžovatel namítal, že městský soud nesprávně aplikoval §9 odst. 6 ZSOP, neboť pominul odst. 1 a 2 téhož ustanovení, podle kterých měl nejdříve stěžovatele vyzvat k zaplacení poplatku a umožnit mu se rozhodnout, zda bude, s ohledem na existenci poplatkové povinnosti, v odvolacím řízení pokračovat či nikoliv.
22. K tomu lze uvést, že stěžovatel netvrdí, že by ústavní stížností usiloval o zastavení odvolacího řízení, toliko namítá, že mu měla být dána možnost se rozhodnout, zda v odvolacím řízení bude pokračovat či nikoliv. Z logiky věci je však zřejmé, že cílem ústavní stížnosti je buď zastavení odvolacího řízení (to zejména s ohledem na situaci, kdy je již stěžovateli znám názor městského soudu a Nejvyššího soudu ve věci samé), nebo je jejím cílem zásah Ústavního soudu pouze v rozsahu výroku IV. rozsudku městského soudu s tím, že důsledkem by bylo projednání odvolání stěžovatele bez jeho zpoplatnění. Argumentace stran soudního poplatku dále nesměřuje k zachování stěžovatelova práva na přístup k odvolacímu soudu, neboť stěžovatelovo odvolání bylo městským soudem věcně projednáno. Podstatou je naopak tvrzený zásah do majetkových práv stěžovatele a současně tvrzené upření stěžovateli dispozičních oprávnění v odvolacím řízení. Takovým námitkám však nelze přisvědčit. Institut výzvy zakotvený v §9 odst. 1 a 2 ZSOP nemá za účel zajišťovat výkon dispozičních oprávnění podatele odvolání (tj. dávat mu prostor k tomu, aby se rozmyslel, zda v jím zahájeném odvolacím řízení bude pokračovat či nikoliv), ani mu sdělovat existenci poplatkové povinnosti; účelem institutu je zajistit přístup k soudu, tedy zajistit, aby v důsledku nezaplacení poplatku nedošlo k odepření projednání věci samé a účastník měl ještě možnost v soudem stanovené lhůtě poplatek zaplatit. Existence poplatkové povinnosti a splatnost poplatku i v dané věci vyplývaly přímo ze ZSOP [§2 odst. 1 písm. a), §4 odst. 1 písm. b), §7 odst. 1], resp. stěžovatel nebyl nijak soudy ani dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu utvrzován v tom, že by řízení bylo od poplatku osvobozeno (srov. výklad výše). Stěžovatel si tedy musel být vědom toho, že zde poplatková povinnost je (může být) a bylo jen na něm, zda podá ve věci odvolání a zda bude v odvolacím řízení pokračovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani ve svém dovolání ostatně nepředestřel žádnou argumentaci k tomu, na základě čeho (vyjma faktu, že jej soudy nevyzvaly k zaplacení soudního poplatku) měl za to, že by jeho řízení mělo být od poplatků osvobozeno. Rovněž k protiústavnímu zásahu do jeho vlastnického práva nedošlo, neboť stěžovatel sám podal odvolání s tím, že od městského soudu očekával jeho projednání, přičemž městský soud odvolání projednal a stěžovateli vyměřil soudní poplatek za odvolací řízení na základě zákona; městský soud tedy nepostupoval svévolně, naopak podle zákonných ustanovení. Stěžovatel sice tvrdí, že před aplikací §9 odst. 6 ZSOP měly být nejdříve aplikovány odst. 1 a 2 téhož ustanovení, tedy v podstatě zpochybňuje interpretaci a aplikaci §9 odst. 1, 2, 3, 4 a 6 ZSOP provedenou městským soudem a Nejvyšším soudem, avšak nijak neargumentuje a nečinil tak ani v dovolání (vyjma tvrzení, že mu měl být dán v odvolacím řízení prostor se rozhodnout, zda bude v odvolacím řízení pokračovat), z jakého důvodu nemělo (nemohlo) být v jeho případě aplikováno ustanovení §9 odst. 4 písm. a) ZSOP ve spojení s §9 odst. 6 ZSOP.
23. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by soudy, ve smyslu námitek předestřených v ústavní stížnosti, zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ve vztahu k námitce uplatněné nově až v ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu