ECLI:CZ:US:2016:3.US.636.16.1
sp. zn. III. ÚS 636/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ireny Černé, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015 č. j. 33 Cdo 3528/2015-494, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015 č. j. 69 Co 35/2015-467 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. července 2014 č. j. 20 C 18/2012-415 ve spojení s usnesením ze dne 29. září 2014 č. j. 20 C 18/2012-435, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ireny Krejčové, zastoupené JUDr. Josefem Burketem, advokátem, sídlem Vaníčkova 315/7, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jejich postupem bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 18/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou vůči vedlejší účastnici, která je její dcerou, domáhala určení vlastnického práva k individualizovaným nemovitostem v kat. úz. Slivenec. Tyto nemovitosti stěžovatelka darovala vedlejší účastnici na základě darovací smlouvy, kterou bylo současně zřízeno ve prospěch stěžovatelky věcné břemeno doživotního bydlení v domě a doživotního výlučného užívání domu a pozemků. Pro chování vedlejší účastnice, které údajně hrubě porušovalo dobré mravy, stěžovatelka ji vyzvala k vrácení daru. Současně namítla i neplatnost darovací smlouvy. Po obsáhlém dokazování v průběhu řady ústních jednání obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2014 č. j. 20 C 18/2012-415 (pozn. původně označeného jako č. j. 20 C 18/2012-515, po přečíslování stran soudního spisu označeného správně jako č. j. 20 C 18/2012-415) určovací žalobu zamítl (poté usnesením doplnil nákladový výrok). V odůvodnění konstatoval okolnosti svědčící ve prospěch platnosti darovací smlouvy (vyjma čl. IV. o zřízení věcného břemene, který vyhodnotil jako neplatný pro neurčitost, avšak oddělitelný od zbývajících ujednání darovací smlouvy), a neshledal hrubé porušení dobrých mravů jako podmínky pro vrácení daru.
3. Stěžovatelka proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání, v němž, kromě jiného, vyjádřila přesvědčení o neoddělitelnosti čl. IV. smlouvy od zbývající části smlouvy, polemizovala s dalšími závěry soudu, včetně posouzení intenzity chování vedlejší účastnice (v návaznosti na naplnění podmínek pro vrácení daru). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelčino odvolání neshledal důvodným a rozsudkem ze dne 11. 3. 2015 č. j. 69 Co 35/2015-467 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Se závěry obvodního soudu se ztotožnil, vyjma neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene k rodinnému domu (sc. té části darovací smlouvy, v níž bylo sjednáno věcné břemeno).
4. Proti rozsudku městského soudu stěžovatelka brojila dovoláním, jehož přípustnost spatřovala ve vymezených otázkách, při jejichž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Z dalšího textu dovolání lze usuzovat, že jimi bylo posouzení podmínek zproštění mlčenlivosti advokátky sepsavší darovací smlouvu, převodu příslušenství při jeho neurčitém popisu a oddělitelnost neplatné části smlouvy. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2015 č. j. 33 Cdo 3528/2015-494 odmítl, protože vymezené otázky nejsou způsobilé založit jeho přípustnost (buď jde o výtku vady řízení, či se odvíjejí od skutkového stavu, a to od jeho vlastní verze nebo prostřednictvím skutkových námitek).
II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků a vedlejší účastnice
5. Stěžovatelka po popisu průběhu řízení před obecnými soudy (II. část návrhu) snáší svoje argumenty o porušení základního práva na spravedlivý proces (III. - V. část návrhu). Nesouhlasí se závěrem, že ke zproštění mlčenlivosti advokátky postačoval pouze souhlas vedlejší účastnice, přitom se k této námitce městský soud nevyjádřil a Nejvyšší soud také ne, protože tomu bránilo nepřípustné dovolání. Trvá na svém stanovisku, že z celé konstrukce darovací smlouvy je zřejmé, že nelze jednu část tohoto úkonu oddělit od části druhé, které podporuje jazykovým výkladem příslušných ustanovení a využívá odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2218/2009 akcentujícího respekt k vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k zamýšlenému účelu.
6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.
7. Nejvyšší soud namítl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které použila již v dovolání, a odkázal na odůvodnění svého usnesení, proč se jimi nemohl zabývat. Zdůraznil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti snáší výhrady především proti postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího, konkrétní námitky proti postupu soudu dovolacího neuplatňuje. Stěžovatelčin názor, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nesdílí, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
8. Městský soud nejprve konstatoval, že k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu nedošlo, posléze vyslovil nesouhlas s údajnou nepoužitelností výslechu advokátky, která neměla uzavřenou smlouvu o poskytování právních služeb se stěžovatelkou, a připomenul, že své závěry ve vztahu k tvrzené neplatnosti smlouvy a k neexistenci důvodů pro vrácení daru logicky vysvětlil. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Obvodní soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že v ústavní stížnosti není uvedeno nic nového; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl.
10. Vedlejší účastnice je toho názoru, že rozhodnutí obecných soudů nemají povahu svévole, jsou logická, jasná, přesvědčivá, mající oporu ve skutečnostech zjištěných velmi rozsáhlým dokazováním a v judikatuře, a že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán žádný rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice neobsahují žádné nové skutečnosti, ani argumenty, povětšinou reagují odkazy na dřívější rozhodnutí obecných soudů. Z tohoto důvodu nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 13.) - ústavní stížností zabýval pod zorným úhlem stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva, tj. práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání (v konečném výsledku), nedošlo.
15. Ústavní stížnost se koncentruje do dvou argumentů o porušení práva na spravedlivý proces. Je to problematika zproštění mlčenlivosti advokátky sepisující darovací smlouvu (část III. a IV. ústavní stížnosti) a oddělitelnost ujednání o zřízení věcného břemene od zbývajícího textu darovací smlouvy (část V. ústavní stížnosti).
16. Námitku týkající se nepoužitelnosti svědecké výpovědi advokátky nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Již obvodní soud v odůvodnění rozsudku (str. 16) konstatoval (byť s jazykovými prohřešky), že nesouhlas stěžovatelky s jejím výslechem a neposkytnutí souhlasu nemá na její výpověď vliv, neboť nikdy právně stěžovatelku nezastupovala. Je sice pravdou, že městský soud reagoval výslovně pouze na námitku nevěrohodnosti této svědkyně (str. 8 a 9 rozsudku městského soudu), avšak ze ztotožnění se závěry obvodního soudu lze usuzovat i na souhlas s vypořádáním se s tvrzením zařazeným do odvolání o nepoužitelnosti její výpovědi.
17. Bližší pozornost si zasluhují závěry obecných soudů o oddělitelnosti ujednání o zřízení věcného břemene od zbývající části darovací smlouvy a též posouzení určitosti předmětu věcného břemene. V darovací smlouvě ze dne 2. 6. 2009 vystupuje stěžovatelka jako dárkyně a oprávněná z věcného břemene a vedlejší účastnice jako obdarovaná a povinná z věcného břemene. Předmětem daru byl rodinný dům a čtyři pozemky. V čl. IV se nejprve konstatuje (odst. 1.), že obdarovaná se stane vlastníkem specifikovaných nemovitostí. Poté (odst. 2.) je uveden tento text: "Obdarovaná (povinná z věcného břemene) zřizuje dárci (oprávněné z věcného břemene) břemeno doživotního bydlení v budově č. p. A1 na parcele č. A2 katastrálním území Slivenec, obec Praha, zapsané u Katastrálního úřadu po hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV č. A3 a doživotního užívání dalších nemovitostí: parcely č. A2, pozemku parc. č. A4 - ostatní plocha a pozemku parc. č. A5 - orná půda v katastrálním území Slivenec, obec Praha, zapsané u Katastrálního úřadu po hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV č. A3, a to v dále uvedeném rozsahu. Oprávněná z věcného břemene je oprávněna doživotně výlučně užívat celý rodinný dům č.p. A1, včetně jeho zařízení a vybavení tak, jak je až dosud užívala." Později byl do výčtu zatížených nemovitostí doplněn i pozemek parc. č. A6. Obvodní soud se zabýval námitkou stěžovatelky o neplatnosti smlouvy v části týkající se věcného břemene z důvodu neurčitosti vyjádření obsahu užívání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96 uzavřel, že čl. IV je neplatný jako celek, protože v něm není dostatečně určitě vymezen rozsah užívání rodinného domu, a k ostatním nemovitostem není určen žádný rozsah užívání. Městský soud se s tímto závěrem ztotožnil jen zčásti, když dovodil, že za neurčité lze označit pouze ujednání o užívání pozemků, neboť ohledně nich nebyl rozsah užívání dohodnut vůbec, ujednání o rozsahu užívání domu shledal dostatečně určitým.
18. S přístupem obou obecných soudů v podobě striktního náhledu na soukromoprávní vztahy, nerespektujícího autonomii vůle jejich účastníků, se nemůže Ústavní soud ztotožnit. Je přitom notorietou, že součástí obsahu vlastnického práva je i právo předmět vlastnictví užívat (ius utendi, ius uti), které je výrazem ekonomické možnosti přisvojovat si užitnou hodnotu věci. Věcným břemenem lze vlastníka věci omezit tak, že právo věc užívat bude příslušet oprávněnému z věcného břemene v různém rozsahu, třeba i výlučně. Na tom staví i tradiční osobní služebnost užívacího práva (usus - srov. v současné době §1283 obč. zákoníku). Povaze soukromoprávních vztahů a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního úkonu než pro jeho neplatnost (zásada potius valeat actus quam pereat). Respekt k této zásadě vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), de lege lata je zakotvena v §574 obč. zákoníku. Z těchto důvodů považuje Ústavní soud ujednání v čl. IV. darovací smlouvy, a to i ve vztahu k zatíženým pozemkům, za dostatečně určité, tudíž za platné.
19. Ústavní soud se neztotožňuje ani s přístupem obou obecných soudů k oddělitelnosti čl. IV. od zbývající části darovací smlouvy. Stěžovatelčinu námitku týkající se neoddělitelnosti považuje Ústavní soud za důvodnou, ovšem ve spojení s dalšími skutkovými zjištěními a právními závěry není tato námitka způsobilá vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Situace, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, je téměř identická s tou, v níž rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131): "Při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 233). Soud by se měl proto, při výkladu smlouvy, vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede. V daném případě ovšem obecné soudy zvolily takový výklad, který vytrhl z kontextu celé smlouvy ze dne 17. 7. 1992 pouze článek IV., který považovaly za neplatný s tím, že zbytek smlouvy zůstal platným. Výsledek je poněkud absurdní v tom, že tu část smlouvy, která byla ve prospěch stěžovatele (čl. IV.), považovaly za neplatnou, zatímco tu její část, kterou se stěžovatel v podstatě zbavoval svého majetku, považovaly za platnou." Z odůvodnění nálezu vyplývá, že v této věci obecné soudy shledaly neplatnost části smlouvy, což Ústavní soud vyhodnotil slovy druhé a třetí části právní věty a doplnil: "Došlo tak k situaci, kdy stěžovatel byl připraven o své právo "dožít" v uvedeném domě, což mu smluvně zajišťoval čl. IV. zmíněné smlouvy, uzavřené mezi příbuznými, tedy v rodině!"
20. Ve svém souhrnu tato zjištění vedou k potvrzení závěru obecných soudů, že předmětná darovací smlouva byla platná, a byla tudíž způsobilým titulem pro převodu vlastnického práva na vedlejší účastnici. S přihlédnutím k tomu, že obecné soudy po podrobném dokazování neshledaly naplnění podmínek pro vrácení daru obdarovanou, nemohla být důvodná žaloba na určení, že vlastnicí darovaných nemovitostí je stěžovatelka; Ústavní soud tak nemohl přistoupit ke zrušení stěžovatelkou napadených rozhodnutí obecných soudů.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu