ECLI:CZ:US:2016:3.US.637.16.1
sp. zn. III. ÚS 637/16
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 7. června 2016 sp. zn. III. ÚS 637/16 ve věci ústavní stížnosti Jitky Kozákové, zastoupené JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem, se sídlem Antonína Slavíka 7, Brno, proti usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. 1 NZA 1127/2015, kterým bylo zrušeno usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání stěžovatelky v části týkající se dvou dílčích jednání, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení nejvyššího státního zástupce, kterým dle jejího tvrzení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 9. 2015 sp. zn. 2 KZV 3/2014 bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatelky a dalších dvou obviněných osob stíhaných pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, když mělo dojít k jejímu promlčení. Nejvyšší státní zástupce podle ustanovení §174a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil napadeným usnesením uvedené usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, a to v části týkající se dvou dílčích jednání. Tento postup nejvyšší státní zástupce odůvodnil tím, že zrušené usnesení se opíralo o nesprávný závěr v otázce uplynutí promlčecí lhůty.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka považuje napadené usnesení za vydané v rozporu s procesními předpisy. Dle ustanovení §174a trestního řádu může nejvyšší státní zástupce zrušit rozhodnutí nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání do tří měsíců od jejich právní moci. Usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 9. 2015 sp. zn. 2 KZV 3/2014 nabylo ve vztahu ke stěžovatelce právní moci dne 18. 9. 2015, pročež uvedená zákonná lhůta uplynula dne 18. 12. 2015. Obhájci stěžovatelky bylo napadené usnesení doručeno dne 28. 12. 2015 (tedy po lhůtě), a navíc poštovní přepravou, a nikoliv do datové schránky. K poštovní přepravě bylo toto usnesení podáno dne 23. 12. 2015, což je rovněž 5 dnů po uplynutí lhůty. Nedodržení zákonné lhůty považuje stěžovatelka za porušení svého ústavního práva na soudní ochranu. Stěžovatelka poukazuje na to, že v případě obviněného trestní řád neumožňuje překročení zákonem daných lhůt. Aprobováním výše uvedeného postupu nejvyššího státního zástupce by tak dle stěžovatelky došlo k jeho nedůvodnému zvýhodnění. Uvedený zásah je o to závažnější, že jím nejvyšší státní zástupce ruší již pravomocná rozhodnutí. Navíc uvedený postup a způsob doručování napadeného usnesení vyvolává pochybnosti o skutečném datu vydání napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III. Vyjádření nejvyššího státního zástupce a replika stěžovatelky
4. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil I. náměstek nejvyššího státního zástupce. Uvedl, že nejvyšší státní zástupce napadené usnesení podepsal dne 15. 12. 2015, a tedy v zákonné lhůtě. Následně byl spisový materiál spolu s pokynem k doručení napadeného usnesení oprávněným osobám vrácen Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, které pak bylo za jeho rozeslání odpovědné, což odpovídá ustálené praxi Nejvyššího státního zastupitelství. K žádnému prodloužení zákonné lhůty tedy nedošlo, pročež své vyjádření uzavírá návrhem, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.
5. Na toto vyjádření reagovala stěžovatelka replikou, v níž poukazuje na irelevanci praxe Nejvyššího státního zastupitelství při doručování rozhodnutí vydaných dle ustanovení §174a trestního řádu. Dle stěžovatelky je podstatné, aby dané rozhodnutí bylo doručeno v souladu se zákonem a ve lhůtě nevyvolávající pochybnosti o dodržení zákonné lhůty. To se v daném případě nestalo, pročež stěžovatelka setrvala na svém původním návrhu.
IV. Procesní podmínky projednání návrhu
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jádro stěžovatelčiny argumentace spočívá v tvrzeném překročení zákonné tříměsíční lhůty dle ustanovení §174a trestního řádu, v níž je nejvyšší státní zástupce oprávněn zrušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o nestíhání podezřelého, o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. V té fázi trestního řízení, v níž se řeší "pouze" otázka důvodnosti či nedůvodnosti trestního stíhání v přípravném řízení, jednají orgány veřejné žaloby jako představitelé státní moci plnící úkoly trestního řízení spočívající v náležitém zjišťování trestné činnosti (§1 trestního řádu), ochraně veřejného zájmu a práv poškozených osob. V tomto směru stát stanoví pravidla trestního stíhání a jeho meze (čl. 2 odst. 2 Listiny). V projednávané věci tak jde o vztah v rámci soustavy orgánů veřejné žaloby podle čl. 80 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který vzniká mezi nejvyšším státním zástupcem podle §174a odst. 1 a Nejvyšším státním zastupitelstvím podle §174a odst. 2 ve spojení s §173a trestního řádu a státním zástupcem nižšího stupně, který je dále ve smyslu čl. 80 odst. 2 Ústavy vymezen zákonem.
9. Předmětné ustanovení §174a odst. 1 trestního řádu v této souvislosti umožňuje, aby nejvyšší státní zástupce mohl při realizaci úkolů státního zastupitelství zrušit nezákonné usnesení nižšího státního zástupce, a to do tří měsíců od jeho právní moci. Tato lhůta vymezuje vztah mezi nejvyšším státním zástupcem a nižšími státními zástupci a je lhůtou na rozhodnutí, která může být fakticky zkrácena jen porušením povinnosti zakotvené v §173a trestního řádu. Není lhůtou, v níž musí být doručeno rozhodnutí nejvyššího státního zástupce dotčené osobě (zde stěžovatelce), popř. s tím související další rozhodnutí příslušného nižšího státního zástupce, která z takového postupu podle §174a odst. 1 trestního řádu vůči ní vyplývají z právního názoru vysloveného v napadeném rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. Tuto situaci tak nelze srovnávat např. s promlčením trestnosti. V projednávané věci to má vliv pouze na další postup státního zástupce při prověřování, v jakém rozsahu obvinění k takovému promlčení došlo. Pro stěžovatelku má proto doručení takového rozhodnutí význam z hlediska možné obrany před ním (obnovení zásahu orgánu veřejné moci do jejího právního postavení) příslušným procesním prostředkem (např. stížností).
10. Z toho důvodu neobstojí stěžovatelčino srovnávání postupu nejvyššího státního zástupce s atributy náležité procesní aktivity obviněné osoby. Při samotném přezkumu dodržení lhůty je pak i z výše uvedených důvodů třeba vycházet z data vydání samotného rozhodnutí, nikoliv z momentu jeho doručení dotčeným osobám. K určení konkrétního dne vydání napadeného rozhodnutí vyšel Ústavní soud z jeho textu, neboť bez dalšího nelze předpokládat, že by v něm uvedené datum bylo nesprávné (např. antidatováním). Pro nastoupení účinků předvídaných v §174a odst. 3 trestního řádu je tak rozhodující, zda nejvyšší státní zástupce takové rozhodnutí vydal ve lhůtě stanovené v §174a odst. 1 trestního řádu (lhůta na rozhodnutí). Z hlediska právní jistoty je nanejvýš žádoucí, aby dotčené osoby byly s rozhodnutími nejvyššího státního zástupce seznámeny co nejdříve, protože zrušení nezákonného usnesení o zastavení trestního stíhání má samozřejmě dopad na jejich právní postavení. Obrana stěžovatelky však v projednávané věci spočívala v námitce nesplnění podmínek pro uplatnění kasační pravomoci nejvyššího státního zástupce. Namítá-li pouze překročení uvedené tříměsíční lhůty pro rozhodnutí, je její námitka zjevně neopodstatněnou, neboť tato lhůta je určena nejvyššímu státnímu zástupci a ten ji dodržel, když vydal své rozhodnutí před jejím uplynutím. Pro stěžovatelku je v této souvislosti vzhledem k obnovení zásahu do jejího právního postavení rozhodující teprve až doručení tohoto rozhodnutí, kdy se jí otevírá lhůta pro obranu proti postupu orgánů činných v trestním řízení v návaznosti na kasační rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. Tak jako procesní trestněprávní vztah mezi stěžovatelkou a státem na základě pravomocného rozhodnutí nižšího státního zástupce skončil, tak se zase v důsledku rozhodnutí nejvyššího státního zástupce obnovil tak, že nejdříve orgány soustavy státního zastupitelství vyřešily uvnitř této soustavy otázku pokračování v trestním stíhání a následně stěžovatelce adresovaly sdělení o tomto postupu, proti čemuž se jí otevírají procesní prostředky ochrany.
11. Pokud jde o námitku porušení povinnosti doručit dané rozhodnutí prostřednictvím datové schránky, neshledává Ústavní soud v takovém procesním pochybení porušení stěžovatelčiných ústavních práv. Dle ustálené judikatury nemůže volba nesprávného způsobu doručení rozhodnutí zásadně učinit toto rozhodnutí nezákonným (a tím méně pak protiústavním) a může v relevantních případech založit toliko odpovědnost státu za škodu, která by snad vznikla v důsledku takto nesprávného postupu [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1825/12 (U 9/71 SbNU 567), usnesení ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3807/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010 č. j. 1 As 90/2010].
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.