ECLI:CZ:US:2016:3.US.692.16.1
sp. zn. III. ÚS 692/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015 č. j. 5 Tdo 1250/2015-25, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2015 č. j. 68 To 103/2015-679 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24. února 2015 č. j. 4 T 241/2014-647, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ústavní princip in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny, zásada nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ustanovení §254 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako jednatel obchodní společnosti nezabezpečil uchování správného a úplného účetnictví, přičemž předstíral, že účetní a obchodní evidenci předal novému společníkovi, k čemuž však ve skutečnosti nedošlo, neboť stěžovatel s účetnictvím i majetkem společnosti naložil dosud nezjištěným způsobem a způsobil tak věřitelům společnosti značnou škodu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, dále k peněžitému trestu 100 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že převod podílu v obchodní společnosti na nového společníka byl pouze formálním a zinscenovaným právním úkonem, jehož pravým účelem bylo zašantročit před věřiteli majetek společnosti a tím zmařit jejich oprávněné nároky. Soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě svědeckých výpovědí a výpovědi samotného stěžovatele, a dále listinných důkazů.
3. Stěžovatelovo odvolání následně napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Přitom se plně ztotožnil s právním i skutkovým hodnocením okresního soudu.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, když shledal stěžovatelovy námitky nedůvodnými a podrobně vyložil, z jakého důvodu lze stěžovatelovo jednání subsumovat pod skutkovou podstatu vymezenou v ustanovení §254 trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele došlo k porušení jeho ústavních práv, protože byl odsouzen za jednání, které nebylo v napadeném trestním řízení prokázáno jediným usvědčujícím důkazem. Závěry soudů jsou navíc dle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jejichž obsah byl dle stěžovatele nepřípustně doplněn o nepodložené úvahy (viz níže). Postup nižších soudů byl dle stěžovatele v rozporu s některými základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou in dubio pro reo. Tato pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, který se stěžovatelovými námitkami, zejména námitkou stran extrémního rozporu závěrů soudů s provedenými důkazy, blíže nezabýval. Úvahy okresního soudu, na něž soudy vyšších stupňů v podstatě pouze odkázaly, považuje stěžovatel za nesprávné. Zejména nalézací soud se nevypořádal se základní námitkou obhajoby, dle níž z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že převod podílu v obchodní společnosti byl řádným právním úkonem, včetně předání účetnictví společnosti, o čemž byly sepsány potřebné listiny. Stěžovatel namítá, že soudy mu nepřípustně přičetly k tíži, že se nezajímal o motivaci nového společníka, který při jednání se stěžovatelem logicky vysvětlil svůj zájem o stěžovatelovu společnost, což učinil rovněž i v přípravném řízení. Ten navíc má již určité zkušenosti s pácháním obdobné trestné činnosti a v nyní projednávané věci odmítl vypovídat, přestože dle stěžovatele dostal veškeré účetnictví do své dispozice. Za nepochopitelné pak označuje stěžovatel úvahu odvolacího soudu, který z těchto okolností dovozuje vinu stěžovatele v tom směru, že nový společník o účetnictví nevypovídal pouze z toho důvodu, že mu jej stěžovatel nepředal. Takovým výkladem soud porušil zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel poukazuje na to, že vzhledem k časovému odstupu od stíhaného jednání a nedostatku právního a účetního vzdělání na jeho straně nelze hodnotit drobné nepřesnosti v jeho výpovědi tak striktně, jak to učinily obecné soudy. Řada v řízení zkoumaných skutečností dle stěžovatele vůbec nesouvisela s předmětem řízení a tyto skutečnosti měly sloužit pouze k jakémusi nepřímému prokázání viny v situaci, kdy k samotnému stíhanému jednání žádné důkazy nejsou. Soudy tak dovozují stěžovatelovu vinu ze snadno vysvětlitelných skutečností, které s předmětem trestního stíhání nesouvisejí. U důkazů týkajících se předmětu obžaloby naopak dle stěžovatele žádné pochybnosti nejsou, a proto je nutné hodnocení všech důkazů ze strany soudů hodnotit jako libovůli. Chybně pak nalézací soud stanovil i výši škody, což mělo dle stěžovatele vliv na trestněprávní kvalifikaci jednání. Na tuto chybu poukazoval i státní zástupce v odvolacím řízení. I v této otázce tak došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Podmínky projednání návrhu
6. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá výhradně přezkumu důkazního řízení, jehož vedení, stejně jako hodnocení provedených důkazů, však patří k výlučným pravomocem obecných soudů. Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Následuje situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné z těchto ústavně kvalifikovaných pochybení stěžovatel obecným soudům nevytýká.
9. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Důkazní řízení bylo provedeno v rozsahu umožňujícím vynést spolehlivý závěr o tom, že stěžovatel svým chováním naplnil všechny znaky uvedených skutkových podstat. Přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Stěžovatelova vina byla prokázána souborem nepřímých důkazů, což Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, nepovažuje za pochybení či protiprávní stav. Nalézací soud provedl velmi rozsáhlé dokazování a závěr o stěžovatelově vině se opírá zejména o skutečnost toliko fiktivního převodu stěžovatelova obchodního podílu na nového společníka a stěžovatelova pokračujícího ovládání dané společnosti. K tomuto závěru dospěl nalézací soud zejména na základě zkoumání výpisů z obchodního rejstříku, z velmi pochybného protokolu o předání účetnictví a především zkoumáním majetkových přesunů, zejména na bankovních účtech, kdy to byl dle zjištění soudu pouze stěžovatel, který s majetkem společnosti plně disponoval i po zbavení se obchodního podílu. Stěžovatel po převodu svého podílu rovněž dále jednal s objednateli a peníze z bankovních účtů společnosti si vybíral k vlastní potřebě. To vše soud hodnotil i ve světle výpovědi samotného stěžovatele, která obsahovala významné mezery a rozpory s ostatními důkazy. Nalézací soud navíc podrobně zkoumal a velmi přesvědčivě objasnil stěžovatelův motiv k uvedenému jednání, který do celé konstrukce skutkového stavu zapadá. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že nalézací soud prováděl zbytečné důkazy, neboť všechny svým obsahem směřovaly přinejmenším ke zjišťování běžných podnikatelských postupů stěžovatele, což je při odhalování hospodářské trestné činnosti obvykle důležitým vodítkem k jejímu pochopení. Nalézací soud přesvědčivě zdůvodnil určenou výši způsobené škody a vypořádal se přitom i se stěžovatelem uplatněnou námitkou v otázce nejasnosti užití vybraných prostředků (srov. str. 17 napadeného rozsudku), pročež lze na jeho závěry beze zbytku odkázat. Stěžovatelovo poukazování na splnění formálních náležitostí převodu obchodního podílu je ve své podstatě bezpředmětné, je-li mu vytýkáno zneužití těchto formálních náležitostí k zastření hospodářské trestné činnosti.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu