ECLI:CZ:US:2016:4.US.1421.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1421/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Libora Kubaly, zastoupeného Mgr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015 č. j. 29 Cdo 4249/2014-232, o návrzích na zrušení bodu č. 82 a bodu č. 132 v článku I a článku II v části první zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "které není přípustné nebo", spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem proti žalovaným, a o dalších návrzích, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (a alternativně také rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2014 č. j. 11 Cmo 3/2013-168 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2013 č. j. 38 Cm 2/2009-108), neboť má za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, při současném porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále podal návrh na zrušení bodu č. 82 a bodu č. 132 v článku I a článku II v části první zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "které není přípustné nebo". Konečně podal návrh, aby Ústavní soud podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli náklady tohoto řízení.
II.
Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozsudkem, v právní věci stěžovatele vůči žalovaným Mgr. Petru Poločkovi, insolvenčnímu správci dlužníka KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", IČ 25351036, a společnosti Arnet Consulting, s. r. o., IČ 25818097 (dále "žalovaní"), o určení neplatnosti právního úkonu, rozhodl, že žaloba na určení neplatnosti ve výroku uvedených právních úkonů se zamítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud uvedl svá skutková zjištění a konstatoval nedůvodnost žaloby ve vztahu k vnitropodnikovým dokladům a účetním uzávěrkám, neboť právní předpisy s nimi nespojují vznik, změnu a zánik práv a povinností - jedná se toliko o účetní doklady, které nemají povahu právních úkonů ve smyslu §34 a násl. o. z. V případě smlouvy o poskytnutí práva na vytěžování a zužitkování databáze uzavřené dne 25. 7. 2002 mezi dlužníkem a žalovanou Arnet Consulting, s. r. o., která nepochybně právním úkonem je, stěžovatel žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit jeho naléhavý právní zájem na určení její neplatnosti, netvrdil, a takový právní zájem nevyplývá ani z obsahu této smlouvy. Soud také připomněl, že tvorbu soupisu majetkové podstaty nelze obcházet řízením o určení neplatnosti smlouvy. Krajský soud ke vstupu společnosti Arnet účetnictví daně, s. r. o., do sdružení Arnet - Kubdat uvedl, že takový vstup sám o sobě rovněž právním úkonem není, tím je pouze samotná smlouva o sdružení uzavřená dne 25. 7. 2002 mezi dlužníkem (tj. KUBDAT Software, s. r. o.) a společností Arnet účetnictví daně, s. r. o. (dále jen "smlouva"). Krajský soud dovodil, že na případném určení neplatnosti této smlouvy nemá žalobce (stěžovatel) jako věřitel dlužníka naléhavý právní zájem.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 3. 2014 č. j. 11 Cmo 3/2013-168 zastavil odvolací řízení proti napadenému rozsudku ve výroku I v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti v něm uvedených vnitropodnikových dokladů (výrok I), potvrdil ve výroku I tu jeho část, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti přílohy č. 3 smlouvy (výrok II), zamítl změněnou žalobu stěžovatele o určení neplatnosti smlouvy (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud mimo jiné poukázal na to, že v zájmu stručnosti rozhodnutí zcela odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť se jedná o zjištění správná a pro posouzení věci dostačující. Dále zdůraznil, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné; k tomu připomněl judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud poukázal také na to, že i případné vyslovení neplatnosti smluv by se v žádném případě neprojevilo v majetkové podstatě dlužníka. Proto nemá žalobce (stěžovatel) na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Ve zbývajícím vrchní soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, které shledal věcně správnými a s nimiž se zcela ztotožnil. Nesouhlasí proto s námitkami stěžovatele, že napadený rozsudek je překvapivým, nepřezkoumatelným, že se jedná o libovůli, že neprovedením všech důkazů a bez posouzení věci samé byla porušena jeho procesní práva a právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. Soud zdůraznil, že stěžovatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je předpokladem úspěšnosti žaloby o určení neplatnosti právního úkonu podle §231 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř., je v souladu s jeho ustálenou judikaturou (srov. též nález sp. zn. III. ÚS 17/95). Dovolací soud připomněl, že s účinností od 1. 1. 2014 plyne uvedený závěr z §159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona. Dále uvedl, že nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení namítl již žalovaný Mgr. Petr Poloček ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 5. 2009 (č. l. 22 a 23 spisu) a otázku naléhavého právního zájmu posuzoval soud prvního stupně i odvolací soud. Dovolací soud poukázal také na to, že dovolání nečiní přípustným ani námitka absence poučení podle §118a o. s. ř., neboť na základě zjištěného skutkového stavu nebyl ani v souzené věci důvod pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř.; v této souvislosti odkázal na vlastní judikaturu.
Dovolací soud dále dovodil, že způsobilým dovolacím důvodem nejsou ani stěžovatelem vytýkané vady řízení, neboť nezahrnují žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc těmito tvrzenými vadami řízení před odvolacím soudem netrpí; napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům §157 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí. Ostatně z obsahu dovolání je zjevné, že stěžovatelem (obecně) tvrzené nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebyly na újmu uplatnění jeho práv; dovolací soud proto s odkazem na vlastní judikaturu zdůraznil, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud konečně připomněl, že tím, že ani odvolací soud neshledal na jeho straně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, může být stěžovatel ve svých očekáváních zklamán, leč nikoli překvapen. Za popsaného stavu by napadené rozhodnutí mohlo být "překvapivé" pouze pro účastníka svých práv nedbalého a na odvolací řízení nepřipraveného. Nejvyšší soud konečně neshledal opodstatněným ani návrh na předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení rozporu nové právní úpravy §231 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění zákona č. 294/2013 Sb.) s ústavním pořádkem, maje označené ustanovení za ústavně konformní.
III.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti, která se v podstatném takřka shoduje s jeho argumentací v odvolání a dovolání, podrobně připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Tu doprovodil hypertrofovaným a detailním odůvodněním, jež však je na újmu přehlednosti a řádné ústavněprávní argumentace. V zásadě lze říci, že stěžovatel tvrdí procesně právní vady v postupu civilních soudů, které se projevují v deficitu předvídatelnosti, přezkoumatelnosti, přesvědčivosti a nepřekvapivosti jejich rozhodnutí a řízení před nimi. Stěžovatel se domnívá, že v řízeních před civilními soudy nebyly odstraněny závažné vady řízení, ústavní nekonformnost a nezákonnost. Tyto skutečnosti se podle něj promítají do nesprávnosti veškerých právních i skutkových závěrů civilních soudů, nesprávnosti jejich rozhodnutí a dále také do nečinnosti dovolacího soudu, jeho přepjatého právního formalismu, sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti a také neplnění jeho funkce sjednocovatele judikatury. Nesprávný výklad a aplikace dotčených ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a dalších pramenů práva civilními soudy podle stěžovatele vede k jejich neúplnému a nesprávnému rozhodování ve věci. Stěžovatel konečně navrhl zrušení výše uvedených ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., resp. insolvenčního zákona a §243c odst. 1 o. s. ř. ve slovech "které není přípustné nebo".
Dosavadní průběh řízení, jakož i obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, i naříkaných rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci civilními soudy, jež vyústilo v zamítnutí (části) jeho (částečně změněné) žaloby vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních, zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo primárně dojít tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatele vyloučeno ani omezeno. Stěžovateli se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání. Vrchní soud se s námitkami v něm uvedenými důsledně vypořádal.
Ústavní soud za dané situace také nemůže akceptovat stěžovatelův názor o nečinnosti dovolacího soudu, neboť z odůvodnění napadeného usnesení zřetelně vyplývají důvody, pro které přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. konstatována být nemohla; o zřetelných důvodech plynoucích pro odmítnutí dovolání ve vztahu k §238a o. s. ř. nelze ostatně pochybovat. K této dostatečně jasné argumentaci Ústavní soud nepovažuje za nutné cokoliv dodávat. Navíc připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
Ústavní soud má za to, že stěžovatel v ústavní stížnosti vlastně pokračuje obsáhlou, nepřehlednou a začasté nepřiléhavou argumentací v polemice se závěry civilních soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž civilní soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (k tomu srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 226/98, II. ÚS 444/01, III. ÚS 455/02, I. ÚS 600/05, I. ÚS 671/06, I. ÚS 1728/07, IV. ÚS 3600/13, III. ÚS 181/14, III. ÚS 621/15). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud dospěl po celkovém posouzení k závěru, že civilní soudy postupovaly v souladu s ústavními principy a požadavky spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k vydání jejich rozhodnutí nelze než kvalifikovat jako spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý (řádný) proces je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, podle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Právo na spravedlivý (řádný) proces navíc není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení bodu č. 82 a bodu č. 132 v článku I a článku II v části první zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "které není přípustné nebo", podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nepřiznal náhradu nákladů řízení stěžovateli proti vedlejším účastníkům.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu