ECLI:CZ:US:2016:4.US.1596.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1596/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Kohouta, zastoupeného JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem Drtinova 10, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28 června 2012 č. j. 51 C 154/2003-638, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 13 Co 211/2013-757 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 33 Cdo 344/2015-813, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobce se proti žalovanému (stěžovateli) domáhal zaplacení částky 946 775,75 Kč s 19% úroky z prodlení z této částky, a to z titulu vypořádání zaniklého sdružení. Členy tohoto sdružení byli žalobce a stěžovatel, a to na základě smlouvy o sdružení uzavřené dne 22. 4. 1992. Předmětem společného podnikání bylo provozování obchodu s textilním zbožím a dále lektorská činnost. Podle čl. 6 smlouvy o sdružení se po zániku sdružení měli oba účastníci vypořádat o zbylé prostředky i případnou ztrátu rovným dílem. K vypořádání však mezi společníky nedošlo. Stěžovatel nadále provozoval obchod s textilním zbožím s tím, že si ponechal k tomuto účelu veškeré zásoby zboží sdružení, peněžní prostředky na společném účtu, peněžní prostředky v pokladně sdružení, ostatní majetek sdružení i právo nájmu prodejny textilu. Účetnictví sdružení měl vést podle ústní dohody stěžovatel, kterému však bylo účetnictví odcizeno. Z toho důvodu vycházel žalobce při výpočtu svého vypořádacího podílu pouze z jemu dostupných dokladů a údajů.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem zavázal nalézací soud stěžovatele zaplatit žalobci částku 599 415,16 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky ročně od 29. 10. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. zamítl soud žalobu se žádostí, aby byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci částku 233 360,59 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky ročně od 29. 10. 1999 do zaplacení a částku rovnající se 10% úroku z prodlení ročně z částky 921 775,75 Kč za den 28. 10. 1999. Ve výroku III. - V. rozhodl soud o nákladech soudního řízení.
Ústřední námitka stěžovatele směřuje proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s obsahem znaleckých posudků, jež byly v dané věci zpracovány. Obvodní soud pro Prahu 4 nechal nejprve vypracovat posudek od Ing. Pavly Císařové, která se zabývala minimálním stavem zásob. Následně byl zpracován znalecký posudek Ing. Blanky Vorlíčkové, která dospěla k závěru, že minimální stav zásob nelze stanovit. Podle stěžovatele se jedná o dva extrémně rozdílné závěry. Nelze přitom zjistit, proč a z jakých důvodů považoval obvodní soud znalecký posudek Ing. Císařové za správný a Ing. Vorlíčkové za nesprávný. Stěžovatel poukazuje též na nesrovnalosti mezi obsahem znaleckých posudků a skutkovými závěry soudu, jež si na jejich základě udělal.
S uvedeným rozporem se odvolací soud pokusil vyrovnat tvrzením, že oba posudky nelze srovnávat, jelikož měly jiná zadání a různé tedy musely být i závěry. Podle stěžovatele však byla zadání znaleckých posudků zcela srovnatelná. Zadání druhého znaleckého posudku pak bylo formulováno právě k odstranění námitek stran a pochybnosti soudu o správnosti prvního znaleckého posudku. Míra rozpornosti při skutkových zjištěních představuje podle stěžovatele takové extrémní vychýlení z mezí zákonem upraveného postupu soudů, že jím došlo k porušení ústavního principu, podle něhož mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích.
Stěžovatel v souvislosti se zjišťováním ceny skladových zásob odkázal mimo jiné na závěr Ing. Císařové, podle které lze v projednávané věci určit jen cenu pořízení skladových zásob, tj. za jakou byly tyto nakoupeny. Tím však znalkyně neodpověděla na otázku obsaženou v zadání znaleckého posudku, tj. k hodnotě zásob ke dni 31. 5. 1996. Ani z rozsudku soudu, ani ze znaleckého posudku Ing. Císařové nelze zjistit, jak tato dospěla k závěru, že minimální stav zásob je ve zboží v hodnotě 1 015 564 Kč. Stěžovatel vyzdvihuje tu skutečnost, že nelze směšovat cenu pořízení s cenou, kterou má zboží k určitému datu - vychází přitom z toho, že v průběhu doby dochází, ať již k morálnímu nebo fyzickému opotřebení zboží tím, že leží ve skladě. Sama znalkyně přitom konstatovala, že hodnotu zboží nelze stanovit z hodnoty tržeb k 31. 5. 1996. V tomto závěru se názory obou znalkyň shodují.
Za stavu, kdy pořizovací hodnota činila 959 940 Kč, činí soudem přiznané povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci více jak 84% této hodnoty. Soudem je mu uloženo, aby zaplatil více, než byla cena vypořádávaného zboží.
Závěrem ústavní stížnosti se stěžovatel věnoval otázce majetkového vypořádání žalobce a žalovaného v případě zániku smlouvy o sdružení. Vychází přitom z toho, že všechny movité věci (zboží), byly ve spoluvlastnictví žalobce a stěžovatele a že podle smlouvy o sdružení měl každý s nich nárok na vypořádání rovným dílem. Jejich dohoda tedy byla o způsobu, nikoli o formě vypořádání. Na jiném místě ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje tím, že za daného stavu smlouva o sdružení způsob vypořádání majetku neřešila. Výsledkem této vlastní polemiky je nesouhlas s tím, jak obecné soudy aplikovaly ustanovení §841 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů, vyplynuvších z provedených znaleckých posudků, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Nicméně k námitce obsahové totožnosti zadání znaleckého posudku Ing. Císařové a Ing. Vorlíčkové lze uvést několik noticek. Předně nelze uzavřít, ostatně jak již konstatoval odvolací soud, že by předmětné posudky byly z hlediska zadání totožné. Stejně tak nelze dospět k závěru, že by se obě znalkyně v hodnocení věci diametrálně lišily. Jak z odůvodnění obecných soudů, tak ostatně ze znaleckých posudků samotných vyplývá, že tyto se částečně liší a částečně překrývají. Shodu lze u obou znaleckých posudků dohledat v tom, že stav zásob ke dni 31. 5. 1996 nelze na základě předložených listin objektivně stanovit. Na tom se shodují jak Ing. Císařová, tak i Ing. Vorlíčková. Zadání a tomu odpovídající znalecký posudek Ing. Císařové byl stanoven jako širší. To znamená, že se soud nedotázal jen na to, zda lze zjistit přesně stav zásob ke dni 31. 5. 1996, ale při jeho zjišťování šel dál a dožadoval se stanovení jeho minimálního stavu. Jinými slovy řečeno, pro případ, že jmenovaná znalkyně nebude schopna na základě předložených dokladů zjistit skutečný stav zásob, dožadoval se nalézací soud stanovení alespoň jeho minimálního stavu. V podstatě se jedná o stanovení takového množství zásob, bez jehož existence by nebylo možno provést "účetní" operace obsažené v předložených dokladech. Sama znalkyně přitom uvedla, že při práci s evidencí stěžovatele musela rezignovat na požadavky kladené na účetní dokumentaci zákonem o účetnictví. Z toho důvodu nebyla žalobci přiznána celá žalovaná částka, ale jen ta, jejíž existence byla znaleckým posudkem znalkyně Ing. Císařové prokázána. V této souvislosti považuje Ústavní soud za přiléhavý odkaz odvolacího soudu na ust. §136 občanského soudního řádu.
Pokud stěžovatel brojí proti tomu, jak obecné soudy aplikovaly ustanovení §841 zákona č. 40/1964 Sb., nutno uvést, že ve svých tvrzeních není zcela konzistentní. Výklad a aplikace daného ustanovení spadá především do pravomoci obecných soudů, jejichž postup v dané věci považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu