ECLI:CZ:US:2016:4.US.1622.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1622/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4142/2015-220, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 55 Co 438/2013-181, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2013, č. j. 51 C 49/2011-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 19. 5. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na vlastnictví podle čl. 11 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastníci vydrželi právo k nemovité věci, avšak podle stěžovatele se soudy dopustily excesu při hodnocení důkazů.
Stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů:
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci určenou pro přezkum jimi učiněných právních závěrů. Do pravomocí Ústavního soudu nenáleží nahrazovat hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, svým vlastním hodnocením ani zabývat se eventuálním porušením běžných práv stěžovatelů, pokud současně neznamenají porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jestliže obecné soudy v rámci zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i při výkladu a aplikaci práva na daný případ, respektovaly kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich právní závěry přezkoumávat. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nebo podobně v případě právních závěrů přijatých v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, panuje tak extrémní nesoulad, že by napadené rozhodnutí svědčilo o libovůli při rozhodování [k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) nebo I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. V tomto směru však Ústavní soud pochybení neshledal.
Nalézací soud svědomitě vyhodnotil všechny relevantní aspekty vydržení a učinil o nich právní závěr, který Ústavní soud neshledal ničím excesivní, odporující obecné logice nebo právním normám. Pokud stěžovatel ve stížnosti polemizuje s tím, jakým způsobem soud některé důkazní prostředky vyhodnotil, je zásadně mimo pravomoc Ústavního soudu v tomto směru jakkoliv do provedeného dokazování zasahovat a nahrazovat skutkové a právní závěry obecného soudu závěry vlastními.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 13. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu