ECLI:CZ:US:2016:4.US.1672.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1672/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatelky Obce Rožmitál na Šumavě, Rožmitál na Šumavě 131, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 28 Cdo 579/2015; svoji ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 6. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Své podání stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v platném znění.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 22 Co 1595/2014, jímž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 7. 2014 sp. zn. 7 C 87/2013, v němž okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky o určení vlastnictví. Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo především přesvědčení nalézacího soudu, že stěžovatelka podala žalobu opožděně.
Zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, se zákonodárce rozhodl navrátit obcím jejich tzv. historický majetek, tedy majetek znárodněný ke dni 1. 1. 1950 na základě zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, a napravit tak majetkové křivdy způsobené státem těmto veřejnoprávním subjektům obdobným způsobem, jako se stalo restitučními zákony v případě subjektů soukromoprávních. Na základě citovaného zákona se tak stěžovatelka stala dnem 24. 5. 1991, resp. dnem 1. 6. 2000, výlučným vlastníkem řady nemovitostí. Toho však byla stěžovatelka následně zbavena, a to v důsledku novely §8 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož "Pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle §1, 2, 2a nebo §2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.".
Stěžovatelka je toho názoru, že uvedené zákonné ustanovení je v přímém rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při zásahu do základních práv a svobod musí být dbáno ochrany rovného postavení jejich adresátů. Zákonodárce ve své podstatě konstituoval nový důvod pozbytí vlastnického práva, nadto s účinky jen pro úzce vymezenou skupinu subjektů vlastnického práva. Tentýž účel plní instituty v českém právním řádu již zakotvené - vydržení, či ještě přesněji přivlastnění opuštěné nemovité věci. V obou případech je pozbytí vlastnického práva důsledkem pasivity původního vlastníka stejně jako v případě výše uvedeného ustanovení. Nicméně oba uvedené právní instituty jsou pro vážnost zásahu do vlastnického práva v případě nemovitých věcí pevně svázány s desetiletou lhůtou, v níž má původní vlastník možnost zajistit vlastní aktivitou zachování svého vlastnického práva.
Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v případě pozbytí vlastnického práva jí nebyla poskytnuta ani náhrada a ani odpovídající časový prostor pro zachování vlastnického práva. Zákonodárce si v jiném případě zjevně uvědomil, že by každý subjekt vlastnického práva měl znát možnosti nedobrovolného pozbytí svého vlastnického práva v důsledku uplynutí zákonné lhůty po celou dobu jejího plynutí. Když tak byl s novým občanským zákoníkem zaveden zmíněný institut přivlastnění nemovité věci v §1045 odst. 2 ve spojení s §1050 odst. 2 občanského zákoníku, byl do přechodných ustanovení začleněn §3067, který počátek běhu lhůty váže až k prvnímu dni účinnosti občanského zákoníku. Stěžovatelka tak nevidí důvod k tomu, aby v uvedeném případě zákonodárce zvolil dramaticky jiný postup, kdy úzce vymezenému okruhu subjektů vymezí toliko devítiměsíční lhůtu pro uplatnění svého práva. Na tuto problematiku poukázal Ústavní soud též ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2176/13.
V další části své právní argumentace poukazuje stěžovatelka na způsob výpočtu lhůty, v níž mělo dojít ze strany oprávněných k uplatnění práva u soudu nebo správního orgánu. Mělo se tak stát nejpozději do 31. 3. 2013. Stěžovatelka zaslala žalobní návrh příslušnému soudu dne 29. 3. 2013 s tím, že tento byl doručen dne 2. 4. 2013. Nalézací soud zamítl žalobu s odůvodněním, že stěžovatelka nepodala soudu žalobu ve lhůtě stanovené v §8 a dospěl k závěru, že vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v žalobě přešlo ke dni 1. 4. 2013 na stát. Podle obecných soudů je lhůta podle §8 lhůtou speciální, na kterou nedopadá obecné pravidlo o počítání lhůty vyplývající z §122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., jelikož toto pravidlo se vztahuje pouze na lhůty určené podle dní, měsíců a let. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelky s argumentem, že obecné pravidlo počítání lhůt obsažené v občanském zákoníku se uplatní pouze v situacích, kdy zákon nestanoví jinak. Což se dle náhledu Nejvyššího soudu v předmětném případě stalo.
Oproti tomu staví stěžovatelka judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 1857/2007) a Ústavního soudu (sp. zn. Pl. 33/97), podle níž připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. V předmětném případě připadl poslední den zákonné lhůty na neděli, následujícího dne 1. 4. 2013 byl státní svátek (Velikonoční pondělí) a tudíž nejblíže následujícím pracovním dnem po 31. 3. 2013 byl den 2. 4. 2013, kdy byla žaloba stěžovatele prokazatelně doručena. V zákoně č. 172/1991 Sb. není počítání času nikterak vymezeno, když uvedení konkrétního dne nelze dle názoru stěžovatelky považovat za stanovení jiného způsobu počítání lhůt, jak se domnívá Nejvyšší soud.
Závěrem stěžovatelka doplnila, že by se dle jejího názoru mělo na shora uvedená tvrzení nahlížet pod prismatem zásady výkladu in favorem restitutiones opakovaně vyslovené Ústavním soudem týkající se interpretace právních norem a postupu orgánů veřejné moci v restitučních věcech.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Stěžovatelka rozvíjí svojí právní argumentaci v podstatě ve dvou směrech. V tom prvním se snaží zpochybnit ústavnost novelizovaného ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. a ve druhém pak brojí proti samotnému způsobu výpočtu lhůty podle zmíněného §8.
Oběma námitkami se Ústavní soud již zabýval v zamítavém plenárním nálezu sp. zn. Pl. 20/16. V něm mimo jiné dospěl k závěru, že "Zákonodárce stanovil konec lhůty k uplatnění vlastnických práv na konkrétní datum a pevným datem určil i den přechodu vlastnictví na stát, pokud obce své vlastnické právo neuplatní. Právě pevně stanovená data a zejména datum přechodu vlastnictví na stát vylučují použití obecných pravidel běhu lhůt. Stěžovatelkou použité srovnání s během lhůt pro uplatnění restitučních nároků tak není příhodné. Restituční zákony totiž vázaly konec lhůty nikoli na pevně stanovené datum, ale na uplynutí času. A co je podstatné, s koncem lhůty nespojovaly hmotněprávní následky v podobě přechodu vlastnictví.".
K namítané krátkosti předmětné lhůty Ústavní soud ve výše uvedeném zamítavém nálezu konstatoval, že tento argument nemůže obstát. "Za prvé ji předcházela více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Již původní ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. účinné od 24. 5. 1991 ukládalo obcím povinnost "do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí". Nově stanovená povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 nebyla nijak překvapivá. A za druhé, stěžovatelka tuto svou novou povinnost téměř splnila. Žalobu ve lhůtě vypracovala a odeslala. Jen ji neodeslala tak, aby byla soudu doručena do 31. 3. 2013. Stěžovatelka i její právní zástupce mají ze zákona zřízenou datovou schránku. Nejsou sice povinni ji používat k odesílání dokumentů státu, ale nic jim v tom nebrání. Stěžovatelka i její právní zástupce tak mohli předmětnou žalobu odeslat prostřednictvím datové schránky i po celý den 31. 3. 2013 a žaloba by byla podána včas. Postačilo by i pouhé odeslání elektronickou poštou, buď se zaručeným podpisem, nebo i bez něj, se současným odesláním žaloby v listinné podobě.".
Určení samotné délky lhůty spadá především do rukou zákonodárce. Ten je přitom ve své činnosti vázán toliko ústavněprávními limity. Spatřuje-li stěžovatelka jejich překročení v rozsahu lhůty stanovené pro uplatnění práva dle zmíněného §8, ve srovnání se lhůtou u jiných právních institutů, bylo by lze hovořit o její nepřiměřenosti pouze tehdy, pokud by její délka fakticky znemožňovala výkon práva. To však z okolností předmětného případu není zřejmé. Stěžovatelka sice zmiňuje jisté obtíže související s dohledáním podkladů pro uplatnění práva, nicméně s žádnou konkrétností nepřichází. To, zda devítiměsíční lhůta pro uplatnění práva byla dostatečně dlouhá či nikoliv, není nijak argumentačně podloženo. Závěry stěžovatelky jsou tak vystavěny na pouhém povšechném tvrzení. Jak bylo naznačeno shora, stanovení konkrétní lhůty je věcí především právně politickou, která by neměla vybočovat z teleologického významu dané právní úpravy.
Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
Čtvrtý senát Ústavního soudu, jsa vázán právními závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. 20/16, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu