ECLI:CZ:US:2016:4.US.1844.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1844/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jaroslava Rengla, zastoupeným JUDr. Karlem Palečkem, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti rozhodnutí Základní školy Jablonec nad Nisou, Liberecká 26, ze dne 24. 6. 2014 č. j. N 2014/22, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 18. 2. 2015 č. j. KULK 12991/2015 OŠM 1529/2014, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2015 č. j. 59 A 12/2015-29 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016 č. j. 4 As 280/2015-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel se současně domáhá zrušení v záhlaví označených předchozích rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních orgánů a soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů a následně správních soudů, který vedl k tomu, že stěžovatel neměl možnost uplatnit svoji vůli při volbě vzdělání své nezletilé dcery.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že nezletilá dcera stěžovatele byla její matkou, s níž stěžovatel nežil ve společné domácnosti, přehlášena do jiného školského zařízení (základní školy). Krajský úřad Libereckého kraje v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí základní školy o přijetí nezletilé dcery stěžovatele k základnímu vzdělávání. Krajský úřad opřel napadené rozhodnutí o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 11. 2014 č. j. 29 Co 519/2014-382, jímž krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 8. 2014 č. j. 30 P 248/2013-333. Těmito rozhodnutími civilních soudů byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by byla matce nezletilých dětí uložena povinnost zajistit školní docházku pro školní rok 2014/2015 u jiného školního zařízení.
Krajský soud zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí krajského úřadu. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů, které posuzovaly otázku účastenství stěžovatele v řízení o přijetí nezletilého dítěte k základnímu vzdělávání, a následné aktivní legitimace stěžovatele k podání správní žaloby, resp. kasační stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle právní úpravy přijímání nezletilých dětí do školských zařízení podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
Správní soudy uvedené stěžejní otázky podle názoru Ústavního soudu posoudily přesvědčivě a ústavně konformně, když došly k závěru, že ve správním řízení, jehož předmětem je rozhodování o přijetí dítěte k základnímu vzdělávání, je účastníkem řízení pouze dítě, které v zastoupení svých zákonných zástupců podává přihlášku k zápisu do základní školy. Rozhodnutím ředitele základní školy o přijetí dítěte ke vzdělávání může být dotčeno pouze právo dětí na vzdělávání, veřejné subjektivní právo rodičů tudíž nemůže být dotčeno, neboť rodiče nejsou účastníky tohoto řízení.
Postup Nejvyššího správního soudu, který zamítl kasační stížnost stěžovatele pro nedůvodnost s odkazem na §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s., nepovažuje Ústavní soud za rozporný s požadavky ústavního pořádku, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož právo na vzdělávání a školské služby náleží pouze žákům a studentům, nikoli jejich zákonným zástupcům (rodičům). Stěžovatel proto nemohl být účastníkem řízení o přijetí své dcery do základní školy podle §27 odst. 1 písm. a) nebo §27 odst. 2 správního řádu.
Ústavní soud též respektuje názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož účelem řízení o přijetí dítěte do základní školy není vybrat pro dítě ideální základní vzdělávání, respektive řešit spory mezi rodiči ohledně toho, jakou základní školu má jejich dítě navštěvovat. Pokud dojde k situaci, kdy se rodiče neshodnou na tom, do které základní školy by mělo jejich dítě chodit, jedná se o spor ve významné záležitosti pro dítě podle §877 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, o kterém přísluší rozhodovat soudům civilním, a nikoli správním.
Jak krajský soud, tak následně i Nejvyšší správní soud postupovaly v souladu s procesními předpisy, a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí judikaturu správních soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 53/2011-109, 6 A 25/2002-42, 6 As 12/2007-140 nebo Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 A 81/2015-50; vše dostupné na http://www.nssoud.cz), ale též soudů civilních (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 158/2013, publikovaný v Bulletinu advokacie č. 7-8/2013).
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal důvody zásahu. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu