ECLI:CZ:US:2016:4.US.2049.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2049/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti H. K., zastoupeným JUDr. Evou Čapkovou, advokátkou se sídlem Pod Stárkou 99/8, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 č. j. 69 Co 148/2015-72 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 3905/2015-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které mu nepřiznaly náhradu majetkové a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) poskytnutí náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 166 600 Kč s příslušenstvím, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu obecných soudů a notáře v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 D 266/79, 34 D 2713/2012 a 34 D 300/95. Nesprávný úřední postup spatřoval stěžovatel v tom, že do dědictví po jeho předcích nebyla zahrnuta garáž stojící na pozemku parc. č. X v katastrálním území Michle, Praha 4. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl, neboť nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo II. ÚS 3005/14).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Civilní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů žalobě stěžovatele (neprokázání základních předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, resp. nemajetkovou újmu, resp. promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy). Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly.
Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (srov. usnesení sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo 29 Cdo 2488/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz) a judikaturu zdejšího soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 nebo III. ÚS 1675/14) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15). K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Pokud stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 529/09, Ústavní soud konstatuje, že dané rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadá, neboť vychází z jiných skutkových a právních základů. Ve věci I. ÚS 529/09 se jednalo o vyvození odpovědnosti státu v případě sepsání notářského zápisu na základě falešné plné moci. V nyní posuzovaném případě však soudy správně akcentovaly skutečnost, že stěžovatel o existenci předmětné garáže, která nebyla zahrnuta do dědického řízení, věděl, neboť byl účasten dědického řízení po své matce, a byl rovněž účastníkem dohody o vypořádání dědictví, podle které tuto garáž nabyl jeho otec. Bylo tedy primárně na něm, aby v následném dědickém řízení po otci, jehož byl účasten, tuto garáž uvedl jako majetek spadající do dědictví, když i z výpisu z evidence nemovitostí mohl seznat, že garáž je zde stále zapsána jako spoluvlastnictví otce, resp. jeho rodičů.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu